Ono se říká, že kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách. Ale co dělat, když si někdo myslí, že má v nohách úplně všechno a hlava mu slouží jen k tomu, aby mu nepršelo do krku? O tom by mohla Kmotra liška vyprávět dlouhé hodiny.
V lese za hájovnou žil zajíc. Jmenoval se Polňák a ze všeho nejraději poslouchal ozvěnu vlastního hlasu. Jednoho dne na okraj lesa zafoukal vítr a přinesl z nedaleké vesnice zmačkané stránky starých novin. Zvířata do novin obvykle nekoukají, protože zprávy si předávají sojčí poštou, ale Polňák uměl trochu slabikovat. Posadil se na pařez, narovnal si brýle, které našel kdysi u posedu, a začal číst.
Na té stránce se psalo o jakýchsi atletických závodech. Stálo tam černé na bílém, že nejrychlejší vyhrává, bere zlatou medaili a všichni ho pak musí poslouchat.
„No ne!“ plácl se Polňák do stehen. „Vždyť já jsem v lese bezkonkurenčně ten nejrychlejší! Uteču psovi, uteču kuně a minule jsem předběhl i traktor pana nadlesního. To znamená, že jsem tady vlastně ten nejdůležitější. Od zítřka mi budete říkat pane starosto!“
A jak řekl, tak udělal. Začal se po lese naparovat jako páv. Veverkám zakazoval louskat ořechy v době poledního klidu, jezevcům chtěl měřit hloubku nor a po sýkorkách vyžadoval hlášení, kolik toho za den nalétaly. Zvířátka z toho byla celá tumpachová a nevěděla, jak se toho ušatého ouřady zbavit.
Zpráva o novém „starostovi“ brzy donesla až ke Kmotře lišce. Ta zrovna ležela v mechu a čistila si drápky. Jen se usmála pod vousy, zvedla se a šla si Polňáka najít. Zastihla ho zrovna na hlavní křižovatce, jak hubuje krtkovi, že dělá hromádky mimo vyznačené trasy.
„Copak, copak, Polňáku? Prý jsi spolkl nějaké ředitelské moudro,“ prohodila liška lišácky. Zajíc se narovnal, vypnul hruď a nakroutil si vousky. „Nejsem žádný Polňák, ale pan starosta. Četl jsem to v novinách. Jsem nejrychlejší, a proto mi to tu patří. Jestli se ti to nelíbí, kmotro, můžeš si stěžovat na lampárně na nádraží.“
„Ale kdež, já ti to přeju,“ řekla liška medovým hlasem. „Akorát si říkám, jestli jsi vážně tak rychlý. Dáme si závod! Odtud z křižovatky, kolem celého Jezevčího kopce a zpátky sem k tomuhle dubu. Když vyhraješ, budu ti celý měsíc vykat a čistit ti uši. Ale když vyhraju já, spálíš ty svoje noviny a přestaneš tu všechny komandovat.“
Polňák se začal smát, až se za břicho popadal. Závodit s liškou? Vždyť má nohy krátké a táhne za sebou ten svůj těžký ocas! Hned souhlasil. Divoké prase zachrochtalo na start a závod začal.
Zajíc vystřelil jako blesk. Hrabal nohama tak, že odhazoval hlínu na všechny strany, a během tří vteřin zmizel za zatáčkou. Běžel, co mu plíce stačily. Liška na to šla jinak. Popoběhla pár metrů, aby se neřeklo, a pak šup! Zapadla pod kořeny starého smrku. Dobře totiž věděla, že celý Jezevčí kopec je skrz naskrz provrtaný starými opuštěnými chodbami, které kdysi vyhloubil jeden hodně pracovitý jezevec. Byla to zkratka, o které věděla jen ona.
Zatímco zajíc obíhal celý kopec dokola zvenku a potil se až na zádech, liška si pohodlně proběhla zkratkou. Za chvíli vylezla u severní křižovatky. Sedla si na pařez, utrhla si dlouhé stéblo trávy, začala ho žvýkat a čekala.
Za pět minut se přihnal Polňák. Jazyk mu visel na vestě, funěl jako stará lokomotiva, ale v očích měl vítězství. „Kde se loudáš, starosto?“ zavolala na něj liška a ležérně si přehodila nohu přes nohu. „Už tu na tebe čekám pěknou chvíli. Asi jsem tě někde předběhla, když ses zdržoval trháním pampelišek.“
Zajícovi málem vypadly oči z důlků. Vůbec to nechápal. Jak se před něj mohla dostat? Nic neřekl, jen zatnul zuby, zabral zadníma nohama a vyrazil k cíli tak rychle, až mu uši pleskaly o záda.
Liška znovu zalezla do staré nory. Prošla si druhou, ještě kratší chodbou, kterou znala jako své vlastní boty, a za chvilku už seděla v cíli pod velkým dubem. Našla si tam zapomenuté lesní jahody, a tak si je v klidu uzobávala.
Když Polňák dorazil do cíle, byl na pokraji sil. Nohy se mu pletly do vánočky, svalil se do trávy a nemohl popadnout dech. Nad ním stála Kmotra liška, tvářila se, jako by se právě vrátila z lázní, a podávala mu jednu jahodu.
„Tak co, pane starosto? Chceš si dát ještě jedno kolo, nebo ty noviny raději rovnou sežereš?“ usmála se na něj.
Polňák nic neříkal, jen odevzdaně přikývl. Od toho dne už v lese nikomu neporoučel a na noviny se nechtěl ani podívat. A Kmotra liška? Ta si jen znovu ověřila starou dobrou pravdu. Že nohy sice umí krásně běhat, ale je to hlava, která nakonec vyhrává. Pýcha a silácké řeči totiž zkrátka nestojí ani za zlámanou mrkev, když nemáte pod čepicí.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář