Období sucha dorazilo do pravěkého pralesa letos neobvykle brzy. Horké slunce vysušilo půdu, až rozpraskala do hlubokých rýh. Stromové kapradiny svěsily své obrovské listy směrem k zemi a vzduch se ani nehnul.
Tři kamarádi, mládě triceratopse Tori, malý brachiosaurus Bróňa a stegosaurus Stegi, stáli na okraji blátivého ďolíku. Ještě před několika dny to byla jejich oblíbená mělká tůňka. Dnes v ní zbyla jen šedivá, popraskaná kůra zaschlého bláta.
„Mám tak hroznou žízeň,“ povzdechl si Stegi. Jeho kostěné pláty na zádech, které normálně stály hrdě a vzpřímeně, teď působily poněkud zvadle.
Bróňa, který převyšoval své dva kamarády už nyní, i když byl ještě mládě, natáhl svůj dlouhý krk vysoko do vzduchu. Rozhlédl se přes koruny nižších stromů. „Musíme k Velké řece za Písečným kopcem. Tam voda určitě nevyschla.“
Tori, který byl ze všech nejmenší, ale zato nejsilnější, zvedl hlavu. Dva dlouhé rohy nad očima a jeden menší na nose se mu zaleskly ve slunci. „Tak na co čekáme? Pokud tam nedojdeme, uschneme tu jako ty kapradiny. Jdeme.“
Cesta k Velké řece však zdaleka nebyla jednoduchá. Prales byl během sucha plný překážek, zvířata byla nervózní a cesty zasypané suchými větvemi. Tři přátelé šli pomalu v řadě, jeden za druhým.
Po dobré půlhodině pochodu se museli zastavit. Přes úzkou stezku, lemovanou strmými skalami, spadl starý, mohutný kmen obrovského jehličnanu. Dřevo bylo těžké a kmen byl příliš široký na to, aby ho malí dinosauři dokázali jednoduše překročit nebo obejít.
„Tudy neprojdeme,“ řekl smutně Bróňa. Zkusil zvednout přední nohu a položit ji na kmen, ale jeho končetiny nebyly stavěné na šplhání. Skoro upadl a raději rychle couvl.
Stegi zkusil do kmene jemně bouchnout svým ocasem, ale dřevo se ani nepohnulo.
„Pusťte mě k tomu,“ ozval se zezadu Tori. Sklonil svou velkou hlavu, opřel pevný kostěný límec a oba hlavní rohy o drsnou kůru padlého stromu. Zapřel se zadníma nohama hluboko do hlíny a zabral. Kmen zlověstně zapraskal. Tori zatlačil ještě větší silou, tiše zabručel námahou, ale těžké dřevo se pomalu, centimetr po centimetru, začalo odvalovat stranou, až s žuchnutím propadlo ze stezky do křoví.
„Páni, ty máš ale neuvěřitelnou sílu!“ zaradoval se Stegi a všichni tři mohli pokračovat dál.
Slunce ale pálilo čím dál víc a žízeň byla větší s každým krokem. Cesta se najednou stočila dolů do rokliny. Vedla přímo přes hustý porost ostrého, suchého křoví. Ostré trny rostlin je škrábaly do nohou a bříšek.
„Au! Tohle strašně píchá,“ stěžoval si Tori, zastavil se a nešťastně se díval na škrábanec na přední noze.
To byla chvíle pro Stegiho. „Nic se nebojte, já tu cestu pročistím. Jen kousek ustupte!“ Jeho silný ocas, který byl na konci vyzbrojený čtyřmi dlouhými ostny, se prudce švihl vzduchem. Stegi začal sekat uschlé trnité větve. Švihl doleva, švihl doprava. Jeho ostny prosekávaly husté křoví. Za malou chvíli vyčistil širokou cestu, po které mohli pohodlně projít i jeho kamarádi bez jediného škrábnutí.
Konečně, po dlouhém pochodu přes Písečný kopec, uslyšeli to, na co tak dlouho čekali. Šumění vody. Velká řeka! Rozběhli se k ní z kopce dolů, jak nejrychleji jim to jejich unavené nožky dovolily.
Když však dorazili na břeh, čekalo je zklamání. Voda v řece během sucha klesla. Tak kde kdysi tekla řeka, byl nyní strmý, velice kluzký sráz z mokré, mazlavé hlíny. Dole sice proudila krásně čistá, chladná voda, ale dostat se k ní nemohli.
Tori se naklonil přes okraj srázu, ale hned mu podklouzly přední nohy. Rychle couvl. Kdyby spadl do silného proudu, se svýma krátkýma nohama by se jen stěží dostával zpátky na břeh. Stegi to raději ani nezkoušel. Moc dobře věděl, že by po mokrém blátě sjel dolů jako po skluzavce. Voda byla tak blízko, a přece tak daleko.
„Počkejte, možná na ni dosáhnu,“ ozval se Bróňa. Díky svému dlouhému krku se mohl naklonit až dolů k hladině. Ponořil hlavu do vody a napil se.
„Ale co my?“ pípl Tori a nespouštěl z něj zrak.
Bróňa zvedl hlavu a rozhlédl se. Na starém stromě nad řekou, rostly obrovské listy. Bróňa k jednomu z nich natáhl krk, utrhl ho a ponořil do řeky. Voda do něj natekla jako do velké zelené misky. Bróňa plný list vody položil na zem přímo před Toriho a Stegiho.
Tori i Stegi se konečně mohli pořádně napít. Bróňa jim tak podával jeden list za druhým, dokud neměli všichni tři břicha plná k prasknutí. Když se napili, ulehli společně do stínu pod velký strom.
„Ještě že jsme se na tu cestu vydali společně,“ zívl nahlas Stegi a spokojeně zavřel oči.
Uvědomil si, že to, čím se od sebe tolik liší, Toriho tvrdé rohy a síla, Stegiho ostrý ocas a Bróňův neskutečně dlouhý krk, není vůbec na škodu. Když se spojí a využijí toho, v čem je každý z nich jedinečný, dokážou si poradit s každou překážkou.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář