Vyprávění pro starší děti a dospívající.
Vůně mokré hlíny a tlejícího dubového listí neopouštěla světnici ani v nejparnějším létě. Tkadlena seděla u masivního stavu z nelakovaného borového dřeva a její ruce se pohybovaly v rytmu, který připomínal tlukot pomalého, unaveného srdce. Klap. Šust. Klap.
Z otevřeného okna se dovnitř plazil vlhký vzduch a mlha. Ona jej zachytávala svými dlouhými, bledými prsty. Byla slepá od narození. Její oči připomínaly vyhlazené oblázky z horské bystřiny, ale její hmat byl ostřejší než nůž a její oči ji dokonale nahrazoval. Dokázala bříšky prstů nahmatat rozdíl mezi oparem, který stoupá nad ranní loukou, a těžkou, dusivou mlhou, jež se v cárech válí nad slatinami.
Tkala pláště z podzimní mlhy.
Nebylo to oblečení do mrazu. Její výtvory chladily na kůži a voněly po horách těsně před tím, než z těžkého nebe spadne první sníh. Chodili za ní lidé, kterým byl svět příliš hlučný, příliš přeplněný, a jejichž tváře byly zbrázděné únavou z neustálých pohledů ostatních. Když si přes ramena přehodili její lehký plášť, jejich okraje se zjemnily a rozostřily. Stali se na chvíli součástí šedi. Mohli projít hlučnou tržnicí plnou křičících kupců, a nikdo o ně nezavadil ani pohledem, natož slovem.
Platili jí tím, co zrovna měli v kapsách. Mohla to být hrst sušených křížal, drobná mince, nebo jen tiše vydechnuté poděkování, které jí na okamžik oteplilo promrzlé dlaně. Tkadlena se nikdy neptala, před čím utíkají. Její borový stav jen monotónně zpíval svou píseň.
Toho večera přestal venku vát vítr. Nebylo to postupné utišení do klidu, ale náhlý propad tlaku, jako by celé údolí naráz zadrželo dech. Dřevěné podlahové palubky ve světnici zavrzaly, ačkoli k uším Tkadleny nedolehl sebemenší zvuk kroků. Prostor v místnosti zhoustl. Vzduch náhle ztratil vůni mokré hlíny a začal vonět po prachu usazeném ve starých knihách a po spáleném mrazu.
Tkadlena přestala protahovat člunek osnovou. Ruce nechala položené na napnutých vláknech vlhkého oparu. „Kdo jsi?“ zeptala se. Její hlas byl tichý, zvyklý nepřehlušovat šelest deště. Odpověď nepřišla v podobě slov, kterým by rozuměly uši. Byla to vlna svíravého, bodavého chladu, která se jí ovinula kolem kotníků a stoupala vzhůru. Znělo to jako suché praskající listí nebo jako praskání ledu pod váhou neopatrného kroku. „Hledám úkryt,“ zaševelil ten chlad přímo do jejích myšlenek.
Natáhla ruku do prázdna před sebou. Její prsty narazily na něco, co nemělo fyzickou podstatu, přesto to kladlo zjevný odpor. Bylo to jako ponořit ruku do temné, mrazivé vody, která nepruží, jen nenasytně pohlcuje veškeré teplo z krevního oběhu. „Jsi stín,“ konstatovala Tkadlena a pomalu stáhla ruku zpět na bezpečné dřevo stavu. „Stíny u mě pláště nehledají. Patříte tmě. Máte svůj vlastní, přirozený úkryt, jakmile zapadne slunce.“
Chlad se přelil blíž. „Tma už není úkryt. I ve tmě jsem nucen kopírovat tvar té, které patřím. Ale já se nechci schovat před světlem zvenčí. Chci se schovat před ní.“ Slepá žena mírně naklonila hlavu. Běžně stíny postrádaly vlastní vůli. Byly jen odrazem, prázdným místem tam, kam nedokázalo dopadnout slunce. „Co ti udělala?“
„Odmítla cítit,“ odpověděl stín a světnicí se prohnal zvuk připomínající dlouze zadržovaný vzlyk. „Přišla o všechno, co milovala. Ale místo aby plakala, místo aby křičela a drásala rukama hlínu, zavřela se do sebe. Ztvrdla. Vykřesala ze sebe chladný kámen. Ale ta původní bolest nezmizela. Všechnu tu těžkou, dusivou, nevyslovenou hrůzu ze ztráty shodila na mě. Stala se křehkou a prázdnou, zatímco já těžknu. Táhnu její žal za sebou jako olověný závoj po dlažebních kostkách. Už ten tlak neunesu. Chci plášť z tvé mlhy, abych se mohl rozplynout. Abych se navždy oddělil a zmizel.“
Tkadlena dlouho mlčela. Chápala tíhu nevyřčeného. Vstala z vrzající židle, přešla k oknu a nabrala do dlaní hustý noční opar, který se líně převaloval nad záhonem se suchým vřesem. Zpracovala ho v prstech na hrubou, vlhkou přízi a vrátila se ke stavu. Začala tkát. Člunek létal z jedné strany na druhou. Klap. Šust. Klap. Mlha se měnila v chladnou látku, z níž kapala kondenzovaná samota.
Když byl plášť hotový, stáhla ho z rámu. Nebyl téměř vidět, jen se matně, šedě vlnil v šeru místnosti. Tkadlena ho natáhla před sebe, tam, kde cítila to nejhlubší mrazivé epicentrum. Stín do něj vstoupil. Mlha se však na něm nezachytila. Prošla jím, jako když hustý dým projde železnou mříží. Vlhký opar spadl na dřevěnou podlahu a rozpadl se zpět v obyčejné kapky špinavé vody. Stín neměl tělo, které by látku neslo. Neměl ramena, na kterých by plášť mohl spočinul.
„Nejde to,“ zašeptal stín a chlad v místnosti ztratil na kousavé ostrosti, přešel do unavené, rezignované tuposti. „Jsem odsouzený to břemeno vláčet, dokud se ona nesesype. A ona se nesesype nikdy.“
Tkadlena se posadila. Ruce měla od zničené mlhy mokré a zkřehlé. Naslouchala tichému zoufalství bytosti bez tváře. „Nemůžu tě skrýt do mlhy,“ řekla nakonec pomalu, zvažujíc každou slabiku. „Tvoje podstata to nedovolí. Ale… je tu ještě jiná možnost. Ztratíš svobodu pohybu. Už nikdy nebudeš bloudit po zdech domů, ani se natahovat v dlouhém podvečerním slunci. Staneš se něčím jiným.“ „Čímkoli,“ ozvalo se z mrazivého ticha. „Čímkoli, jen ne trezorem cizí bolesti.“
Žena přikývla. Natáhla obě ruce dopředu. Nevzala tentokrát do dlaní mlhu z okna. Zabořila prsty přímo do ledové přítomnosti stínu. Zalapala po dechu, když se jí bolest z cizí ztráty zařízla do kůže jako skleněné střepy. Cítila pach staré krve, chuť popela na jazyku a slyšela ozvěnu výkřiku, který nikdy neopustil stažené hrdlo. Ruce se jí roztřásly, ale pevně sevřela neviditelnou, zmučenou substanci a zatáhla. Začala stín natahovat přímo na svůj borový stav.
Tentokrát to nebyla tichá práce. Stav sténal, jako by se měl každou chvílí s praskotem rozštípnout. Nitě utkané z čiré, zmrazené temnoty drhly o dřevo s jekotem namáhaného kovu. Tkadleně začal z čela téct pot, kapal na napjatou osnovu, kde se okamžitě vpíjel a stávala se součástí temného vzoru. Tkala ho do něj samotného. Zesilovala, překládala prázdnotu přes bolest, tvořila neprostupnou strukturu tam, kde předtím byla jen beztvará, rozvláčná tíha.
Trvalo to dlouhé hodiny.
Když Tkadlena naposledy provlékla temné vlákno a zajistila uzel, svět kolem se prudce zastavil. Uvolnila napětí na stavu. Z rámu se s tichým, hebkým šustěním svezl na zem kus látky.
Světnice se okamžitě oteplila. Svíravý chlad byl pryč. Zůstala jen slabá vůně ozonu, jako těsně po letní bouřce, a ticho. Tkadlena klečela na podlaze a namáhavě oddechovala. Prsty měla odřené a napuchlé. Slepýma očima hleděla k zemi, kde ležela zhmotněná temnota. Dotkla se jí. Látka byla neuvěřitelně těžká, hutná jako ten nejdražší dvorský samet, ale na dotek překvapivě jemně hřála. Bolest ztratila své ostny. Byla zapouzdřena, natrvalo vtělena do vzoru.
Ráno zvedla těžkou látku z podlahy a přehodila ji přes opěradlo starého křesla v koutě místnosti. Dál tkala z okna mlhu pro ty, kteří chtěli na chvíli zmizet před světem. Ale temný, tichý gobelín už tam navždy zůstal jako tichý společník. Někde daleko, na druhé straně země, se jedna žena probudila do slunečného rána, podívala se pod své nohy a zjistila, že za sebou absolutně nic nezanechává. Byla konečně prázdná, absolutně volná a sžíravě sama. Tkadlena si jen povzdechla, nabrala do dlaní čerstvou porci ranního oparu a poslala člunek skrz dřevěný rám. Klap. Šust. Klap.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář