O lese se říká, že je to chrám ticha a moudrosti, ale ruku na to nedám, protože občas se tam urodí taková hloupost, že by se dala porcovat a prodávat na trhu. Zvlášť když někomu z pýchy naroste hřebínek, nebo v tomhle případě spíš pořádné paroží.
Žil tam totiž jeden mladý jelen. Na hlavě nosil takovou korunu, že když šel, vypadalo to, jako by si nesl na výlet menší jabloň. A on na to své paroží byl náležitě pyšný. Chodil jen po těch nejširších cestách a nejslunnějších mýtinách, hlavu nosil tak vysoko, že málem zakopával o kořeny, a všem se jenom posmíval. Nejvíc si dobíral obyčejné srnce.
„Podívejte se na sebe, vy srnečci holohlaví,“ říkával jim, když se pásli na louce. „Vypadáte jako přerostlí zajíci. Podívejte se na mě! Já jsem ozdoba lesa. Král hvozdu. Já bych do nějakého hustého keře nevlezl, ještě bych si poškrábal tu svou nádheru.“
Srnci jen sklopili uši a raději šli okusovat trávu jinam. Kmotra liška to všechno z dálky pozorovala, oklepávala si kožich od jehličí a jen kroutila hlavou. Moc dobře věděla, že pýcha předchází pád a obvykle to bývá pád rovnou do pořádných ostružin.
A taky že ano. Jednoho odpoledne se lesem rozlehl zoufalý nářek. To srna Běla běhala kolem starého, vyvráceného dubu, který byl celý obrostlý pichlavým trním a ostružiním. Její malý koloušek tam totiž ze zvědavosti strčil nožku a kopýtko se mu zaseklo mezi dva silné, vyschlé kořeny hluboko v tom křovisku.
Zvířátka se hned seběhla. Jezevec zkoušel hrabat zespodu, ale kořeny byly tvrdé jako kámen. Zajíci se snažili ostružiny překousat, jenže si jen popíchali čumáky.
„S tím sami nehneme. Potřebujeme někoho kdo má velkou sílu,“ prohlásil starý jezevec a mnul si odřený nos. „Někdo musí to křoví rozhrnout a ty kořeny rozlomit.“
„Zavoláme na pomoc medvěda,“ napadlo malého ježečka. „Ten má síly za deset.“
„Jenže je neděle, to chodí medvěd až na druhý konec lesa na hřiby,“ připomněla máma zaječice.
V tu chvíli šel kolem náš jelen Paroháč. Zvířata na něj hned začala volat a prosila ho o pomoc. Jelen se zastavil, podíval se na plačícího kolouška, pak na to strašlivé trní a odfrkl si.
„Zbláznili jste se? Já a lézt do takového roští? Vždyť bych si mohl ulámat špičky paroží! A zničit si je kvůli nějakému nepozornému mrněti? Ať si ho vytáhne ten, kdo ho tam pustil.“ Otočil se a chtěl odkráčet pryč.
Jenže Kmotra liška si stoupla přímo před něj a zatarasila mu cestu. Tvářila se nesmírně vážně a taky tak trochu tajemně.
„To je ale škoda, pane jelene,“ pronesla potichu, jako by mu svěřovala velké tajemství. „Já si totiž celou dobu myslela, že jste tak chytrý, jak jste krásný. Víte vy vůbec, co v takovém hlubokém ostružiní roste?“
Jelen se zastavil a nastražil uši. „Copak by tam mohlo růst? Jen klacky a trní.“
Liška se naklonila blíž. „Zlatý lišejník. Roste jen na těch nejsušších kořenech hluboko v trní, kam slunce nesvítí. Kdo si o něj otře paroží, tomu se leskne tak, že by i slunce zbledlo závistí, a roste pak dvakrát rychleji. Ale když tam nechcete, chápu to. Necháme ho srncům. Třeba jim z něj konečně taky něco vyroste.“
To bylo na jelenovu marnivost moc. Představa, že by jeho paroží mohlo být ještě o chlup krásnější, mu úplně zatemnila ten kousek rozumu, co mu v hlavě zbyl.
„Uhněte!“ zavelel najednou a hnal se přímo do středu toho nejhustšího křoviska.
Trní praskalo, ostružiny se trhaly. Jelen se dral kupředu jako balvan. Zabral svou mohutnou hlavou, zachytil parožím o ten vyschlý kořen, co držel kolouška, a jak mocně škubl, kořen s hlasitým prasknutím povolil. Malý koloušek byl volný! Hned pelášil k mamince.
Jenže jelen ztratil rovnováhu a zabořil se do křoví ještě hlouběji. Kolem krku se mu omotaly silné šlahouny ostružin. Parohy se mu ze všech stran zaklínily do větví padlého dubu. Ať se hnul doprava nebo doleva, trní ho drželo pevně jako kleště. Chtěl couvnout, ale nešlo to. Byl chycený do pasti vlastní pýchy.
„Pomoc!“ zamečel jelen, a už to neznělo ani trochu vznešeně. „Vždyť já se tu udusím! Uvízl jsem! Kde je ten lišejník?“
Liška seděla na pařezu a usmívala se. „Omlouvám se, pane jelene. Asi jsem se spletla. Místo zlatého lišejníku se tam najde jen obyčejná hloupost. Ale uznejte, povedlo se a ten koloušek je venku!“
Jelen tam stál, ostružiny měl zamotané v parožích, a vůbec nevěděl, co má dělat. A tak mu museli nakonec pomoct obyčejní srnci, kterým se ještě ráno posmíval. Přišli a začali větvičku po větvičce trpělivě překusovat a rozmotávat. Trvalo to půl dne, než ho z toho vězení vymotali.
Když jelen konečně vylezl, měl parohy poškrábané, kožich rozcuchaný a byl celý zahanbený. Od toho dne už se po lese nikdy nenaparoval a byl rád, že se nad ním ostatní srnci slitovali a pomohli mu na svobodu.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář