V lese se nic neutají. Zprávy se tam nenesou po drátech nebo papírech, ale po větru a po peří. A jestli měl tenhle náš hvozd nějakou hlavní drbnu, byla to sojka. Ta nevydržela v klidu ani minutu. Lítala od smrku k dubu, od dubu k bříze a klapala zobákem od rána do večera.
Když nevěděla co by, tak si zkrátka něco vymyslela. A jednoho dne si vzala na paškál starého medvěda. Medvěd už měl sice kožich sem tam prokvetlý šedinami a krok trochu pomalejší, ale síly měl pořád na rozdávání. Jenže sojka začala po lese rozkřikovat: „Slyšeli jste to? Medvěd už je úplně na dně! Včera nedokázal rozlousknout ani malý lískový oříšek! Prej se bojí i obyčejné žížaly, protože by ho přeprala!“
Zvířata jsou od přírody důvěřivá, a když se jim něco opakuje stokrát, začnou tomu věřit. Mladí zajíci se medvědovi pošklebovali (i když stále z bezpečné vzdálenosti), drzé vrány na něj z výšky pokřikovaly, a jezevci, místo aby mu uctivě ustoupili z pěšiny, jen otráveně mručeli, ať ten starý louda jde jinudy.
Kmotra liška to všechno z povzdáli pozorovala. Neměla ráda nespravedlnost, a ještě méně měla ráda ubreptané zobáky. Věděla moc dobře, že medvěd sice chodí pomalu, aby si neunavil tlapky, ale když na to přijde, porazí suchý kmen jediným máchnutím. Rozhodla se, že té modrokřídlé klevetnici trochu srazí hřebínek.
Počkala si, až si sojka sedne na nízkou větev, aby nabrala dech k dalšímu pomlouvání. Liška se pod stromem nenápadně protáhla a spiklenecky zašeptala: „Sojko… ty máš přehled. Nevíš náhodou o těch ponravách? Těch neuvěřitelně tlustých, šťavnatých ponravách, co jsou schované pod tím obrovským mechatým balvanem u potoka? Je jich tam plné hnízdo. Ale pšt, nikomu to neříkej. Já bohužel nemám sílu s tím velkým balvanem pohnout, ale ty se třeba dostaneš pod něj.“
Sojce se zablýsklo v očích. Ponravy, to byla pochoutka. A ukázat všem, že ona sama se dokáže dostat pod balvan a získá tu největší hostinu pro sebe, to byla nesmírně lákavá představa. Vyrazila rovnou k potoku.
Balvan to byl panečku pořádný. Seděl si v mechu jako velká bradavice a ani se nehnul. Sojka se pod něj pokoušela dostat, ale marně. Začala do něj klovat, strkala do něj hrudníčkem, ale kámen nic. Začala tedy svolávat pomocníky z celého lesa. Přiletěly vrány, přiběhli jezevci i celá rodina divokých prasat. Sojka jim naslibovala hory doly tučných ponrav, jen když kámen společně odvalí.
Tak se do toho lesní chasa opřela. Prasata ryla rypáky pod kamenem, jezevci tlačili zadky, ptáci klovali a tahali za jeho mechový porost. Supěli a funěli, hlína létala na všechny strany, ale obrovský kámen se ani nezachvěl. Byli z toho celí unavení a vzteklí.
V tu chvíli šel kolem potoka starý medvěd, kterého tam poslala liška. Těžce našlapoval, v tlamě ledabyle přežvykoval stéblo trávy, a nevzrušeně koukal, co se to tam děje.
Kmotra liška k němu ladně přistoupila a uctivě sklopila uši. „Mistře medvěde,“ promluvila nahlas, aby to všichni slyšeli, „tenhle kámen nám tu trochu ucpává pramen. Nemohl byste ho prosím vás kousek popostrčit?“
Medvěd se zastavil. Koukl na zpocená prasata, koukl na vyčerpanou, upovídanou sojku. Neřekl ani půl slova. Jen se tak zlehka opřel o zadní, zvedl ty své „zesláblé“ tlapy a líně zatlačil do balvanu.
Křup! Žbluňk! Kámen se odvalil, jako by byl z papíru, a s těžkým plesknutím dopadl do trávy o tři metry dál.
Zvířatům spadly brady. Sojka okamžitě vystřelila k místu, kde balvan stál, a hledala své slíbené ponravy. Jenže žádné tam nebyly. V hluboké prohlubni, pod balvanem se jen okamžitě utvořilo malé jezírko z uvolněného pramene. Sojka se naklonila nad hladinu a místo tučné hostiny uviděla jen svůj vlastní odraz. Odraz hloupého ptáka s otevřeným zobákem, který naletěl na vlastní pomluvy a chamtivost.
Medvěd mezitím v naprostém klidu pokračoval v cestě k maliní a Kmotra liška se jen tak pro sebe pod vousy usmála.
„To máš tak, kmotřičko,“ řekla směrem k sojce, která nevěděla, kam se schovat. „Kdo druhé pomlouvá a dělá z nich slabochy, ten nakonec před celým lesem ukáže jen svou vlastní slabost a hloupost.“
Od toho dne bylo v lese o poznání klidněji. A když už sojka náhodou otevřela zobák, bylo to jen proto, aby spolkla mouchu.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář