To máte tak. Stáří by mělo zvířatům v lese přinášet moudrost a klid, ale občas přinese jen bolavé klouby a zbytečnou mrzutost. Zářným příkladem byl starý jezevec Chroustal. Bydlel pod kořeny nejstaršího dubu tak dlouho, že si už nikdo nepamatoval, kdy se tam vlastně nastěhoval. A jak tam tak léta seděl, pozoroval cvrkot a drbal se za uchem, uzrála mu v hlavě tuze hloupá myšlenka.
Usmyslel si totiž, že když je v lese nejdéle, tak mu to tu vlastně všechno patří. Každý strom, každá šiška, ba i ten vzduch, co fouká mezi větvemi.
Jednoho rána si stoupl doprostřed mýtiny, opřel se o sukovitou hůl a vyhlásil nová pravidla. „Poslouchejte mě, vy holoto lesní!“ zahučel, až z dubu spadly tři žaludy. „Od zítřka zavádím poplatky. Kdo chce spát v mém mechu, přinese mi hrst oříšků. Kdo chce pít z mého potoka, odevzdá mi nejlepší houby. A kdo chce dýchat můj vzduch, donese sladké lesní jahody. Jinak ať si sbalí ranec a táhne o dům dál!“
Zvířátka z toho byla celá tumpachová. Nechtěla se hádat s někým tak starým a nevrlým. A tak se před jezevčí norou začala tvořit fronta. Veverka s pláčem odevzdávala lískové oříšky, které si pracně nasušila na zimu. Paní Ježková přikutálela krásného praváka, kterého chtěla dát dětem k večeři, a zajíci nosili svazečky té nejšťavnatější trávy. Jezevec to všechno hromadil ve své noře, cpal si břicho a mnul si tlapky, jak na to chytře vyzrál.
Všiml si toho ale i někdo jiný. Kmotra liška. Seděla na pařezu, koukala na ten smutný průvod a kroutila hlavou. „Tak takhle by to, starochu, nešlo,“ zamumlala si pod vousy. „Zajícům kručí v břiše a ty tu praskáš ve švech? Na tebe musí platit trochu jiná měna.“
Druhý den večer, když už slunce zalezlo za kopec a na nebi se rozsvítily první hvězdy, zaklepala liška na jezevčí noru. Chroustal vylezl ven, v zubech stéblo trávy, a hned natahoval tlapu. „Tak co mi neseš, zrzundo? Daň za vzduch, nebo za mech?“ Liška ukázala prázdné tlapky. „Nenesu ti oříšky, Chroustale. Nesu ti něco mnohem lepšího. Radu. Ale jestli o ni nestojíš, já si ji nechám pro sebe.“
Jezevec zpozorněl. Chamtivost v něm hlodala. „Jakou radu? Mluv!“ „Víš,“ pošeptala mu liška spiklenecky, „tam za kopcem, jak je ta stará tůňka v olšinách… tam se dějí věci. Když je úplně jasno a tma jako v pytli, plavou tam na hladině zlaté mince. Jen tak se tam houpou. Stačí natáhnout ruku a vylovit je. Ale já do studené vody nelezu, vodu nemám vůbec ráda. Ty jsi ale pán lesa, tobě ty mince vlastně patří.“
Jezevci se zalesklo v očích. Zlaté mince! Kdyby je měl, mohl by si nechat z města přinést pečenou husu a medové koláče. Ani nepoděkoval, popadl klobouk a pelášil k olšinám, jak nejrychleji mu ty jeho krátké nohy dovolily.
Doběhl k tůňce. Voda byla klidná, tichá a černá jako tuš. A opravdu! Na hladině se třpytily jasné, zlatavé mince. Skoro se zdálo, že na něj pomrkávají. Chroustal vůbec nepoznal, že to jsou jen odrazy hvězd z noční oblohy. Viděl jen zlato.
Naklonil se nad vodu a chňapl tlapou. Nic. Zkusil to znovu, natáhl se ještě víc, ztratil rovnováhu a… ŽBLUŇK!
Sletěl do tůně po hlavě. Voda byla studená jako led. Jezevec prskal, plácal kolem sebe, šlapal vodu, až se nakonec celý promáčený, obalený žabincem a bahnem vyškrábal na břeh. Zuby mu drkotaly tak nahlas, že to znělo jako klapání mlýnského kola.
Ráno našla zvířátka jezevce zalezlého hluboko v noře. Kýchal tak silně, až z dubu opadalo i to poslední listí, a z nosu mu kapalo. Kmotra liška stála před norou, vesele pomrkávala na veverku a nahlas pronesla: „Kdo chce obírat ostatní a nemá nikdy dost, ten nakonec pěkně ostrouhá. A místo zlata vyloví jen pořádnou rýmu.“
A od toho dne už v lese nikdo žádné daně z mechu nevybíral. Zvířátka si zase v klidu chroustala své oříšky a jezevec byl rád, že mu paní Ježková občas ze soucitu uvařila šípkový čaj s medem. Sám totiž zjistil, že chamtivost zatemňuje rozum a že nejlepší vzduch je ten, který mohou dýchat všichni společně a zadarmo.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář