Když uplynul rok, kupec se oženil podruhé. Přivedl si do domu novou ženu, která měla dvě vlastní dcery. Na pohled byly obě krásné, ale ve skutečnosti byly pyšné a zlé. Od toho dne nastaly kupcově dceři zlé časy. Nevlastní sestry jí sebraly všechny krásné šaty, oblékly ji do staré šedé zástěry a obuly jí těžké dřevěné dřeváky. Poslaly ji do tmavé kuchyně a přikázaly jí zastat veškerou těžkou práci v domě.

Dívka musela vstávat dlouho před svítáním, ještě za hluboké tmy, nosit těžká vědra s ledovou vodou od studny, rozdělávat oheň v obrovských kamnech, štípat dříví, vařit pro celou rodinu a drhnout kamenné podlahy. Večer, když byla unavená, že sotva stála na nohou, lehla si na zem k peci, která byla plná popela, aby v chladné kuchyni nezmrzla. A protože byla pořád umazaná od sazí a šedého prachu, začaly jí sestry posměšně říkat Popelka. Jedinou radostí ji byli ptáčci, kterým každý den poctivě házela zrní.

Jednoho dne se otec chystal na daleký velký trh ve městě. Před odjezdem si zavolal všechny tři dívky, aby se jich zeptal, co jim má z cesty přivézt za dárky. „Já chci ty nejkrásnější šaty z toho nejdražšího hedvábí, jaké ve městě najdeš!“ poručila si okamžitě starší nevlastní sestra a hrdě pohodila hlavou. „A mně přivez náhrdelník z pravých, lesklých mořských perel, ať na plese zářím!“ přidala se hned druhá. Poté se kupec podíval do kouta na svou vlastní dceru, která tam tiše stála v potrhané zástěře, a zeptal se: „A co by udělalo radost tobě, moje drahá Popelko?“ Popelka sklopila oči a potichu poprosila: „Tatínku, mně přivez to první, co tě cestou napadne. Nic víc si nepřeji.“ Otec ji pohladil po vlasech, slíbil jí to a vydal se na cestu.

Na trhu nakoupil drahé látky, hedvábí i nádherné perly pro macešiny dcery. Když se vracel zpátky domů a projížděl na svém koni hustým, divokým lesem, cesta byla úzká a zarostlá. Najednou zavadil hlavou o větev starého lískového keře. Proutek byl tak silný, že mu shodil klobouk z hlavy rovnou na zem. Kupec zastavil koně a seskočil dolů. Když zvedal klobouk, všiml si, že se na větvi houpou krásné, zralé lískové oříšky. Okamžitě si vzpomněl na svou dceru a její zvláštní přání. „Tohle je to první, co mě napadlo,“ pomyslel si s úsměvem. Lískové oříšky pro ni utrhl a schoval je hluboko do kapsy u kabátu.

Když přijel domů, rozdal dárky. Maceše a jejím dcerám předal vše, o co si řekly – hedvábné šaty zářily novotou a perly se leskly. Nakonec zavolal Popelku a dal jí oříšky pro štěstí, které pro ni přivezl. Jeho nevlastní sestry se jí začaly hlasitě a zlomyslně smát: „Podívejte se na ni! My máme drahé hedvábí a perly a ta umazaná holka dostala jen obyčejné oříšky z lesa! To je dárek jako pro veverku!“ Popelka si však z jejich posměchu nic nedělala. Byla upřímně ráda a otci s láskou poděkovala: „Děkuji ti, tatínku, udělal jsi mi radost.“ Oříšky si schovala jako ten největší poklad.

Po nějakém čase král oznámil, že se bude konat velký, velkolepý ples. Pozval všechny dívky z celého království, aby si jeho syn, mladý princ, mohl vybrat nevěstu. Nevlastní sestry byly štěstím bez sebe. Volaly Popelku a poroučely jí: „Popelko, dělej, dělej! Učeš nám vlasy, zašněruješ nám šaty a vylešti naše nejlepší střevíčky! Nic nesmíš zkazit!“ Popelka vše poslušně udělala, pomohla jim do drahých šatů, ale byla smutná, protože by se také ráda podívala na ples a viděla královský palác. Sebrala veškerou odvahu, přistoupila k maceše a potichu se zeptala: „Macecho, prosím tě, nemohla bych jít na ten ples s vámi? Jen na malou chvíli, abych viděla ten krásný zámek…“

Macecha se jí jen krutě vysmála. Ukázala prstem na její špinavé tváře a roztrhanou zástěru a prskala zlostně: „Ty? Ty bys chtěla jít na ples? Podívej se na sebe, jak vypadáš! Jak by mohla taková umazaná holka vůbec vstoupit do královského zámku? Všem bys nám udělala jen strašnou ostudu!“ Aby měla od Popelky klid a zkazila ji jakoukoli naději, nabrala velkou plnou misku čočky, vysypala ji rovnou do popela na ohništi a řekla: „Když nemáš co na práci a nudíš se, tak tady máš úkol. Přebereš tuhle čočku do posledního zrníčka. A budeš to mít hotové, než se vrátíme z plesu, jinak bude zle, to mi věř!“ S těmito slovy macecha i se svými dcerami nastoupila do honosného kočáru a odjela na zámek.

Jakmile za nimi zapadly dveře, Popelka si sedla do popela a začala usedavě a nešťastně plakat. „Tohle přece nemohu mít hotové ani do zítřejšího rána,“ šeptala zoufale a dívala se na zrnka čočky smíchané s šedým popelem.

Když v tom se stalo něco nevídaného. Otevřeným oknem se do místnosti se začali slétávat její milovaní holoubci, hrdličky a s nimi i další malí ptáčci z lesa, které každý den krmila. Slétli se v celém obrovském hejnu rovnou k ohništi a začali Popelku utěšovat svým vrkáním. Ptáčci poskakovali kolem ohniště, svými zobáčky vybírali dobrá zrnka čočky do jedné misky a špatná do druhé. Práce jim šla rychle od ruky.

V tom k Popelce přiletěl ten největší bílý holoubek. V zobáčku držel ty tři lískové oříšky, které pro ni otec přivezl. Položil jí je do klína. Popelka se na ně podívala a zkusila první oříšek rozlousknout. K jejímu překvapení z něj nevypadlo jadýrko, ale vyklouzly z něj nádherné šaty na ples utkané ze stříbrné příze, které svítily jako hvězdy na nočním nebi.

Popelka s radostí vyběhla ven na dvůr a rozlouskla druhý oříšek. Jakmile skořápka praskla, ozvalo se hlasité zaržání a ven z druhého oříšku vypadl překrásný, zlatem zdobený kočár, do kterého byli zapřaženi čtyři bílí koně, i s kočím a lokajem. Popelka nemohla uvěřit svým očím. Rychle rozlouskla třetí oříšek a z něj vypadly třpytivé střevíčky ze skla. „Pospíchej, Popelko, běž se bavit na ples! My tady všechno dokončíme!“ švitořili holoubci. Popelka se rychle omyla u studny, oblékla si krásné šaty, obula skleněné střevíčky a spěchala na ples, zatímco věrní ptáčci dál usilovně přebírali čočku u ohniště.

Když Popelka vstoupila do velkého zámeckého sálu, hudba na chvíli utichla a všichni hosté zatajili dech nad její krásou. Byla tak nádherná, že ji vůbec nikdo nepoznal. Ani její zlá macecha, ani její závistivé nevlastní sestry. Mladý princ, jakmile ji spatřil, okamžitě k ní zamířil, hluboce se uklonil a požádal ji o tanec. Celý večer tancoval jen a jen s ní a zamiloval se do ní na první pohled. Popelka byla princem také okouzlena a prožívala ten nejkrásnější večer. Jenže noc netrvá věčně.

Když se noc nachýlila k půlnoci, Popelka si uvědomila, že se macecha nesmí vrátit domů dříve než ona. „Musím už jít, princi, odpusťte mi!“ vyhrkla nečekaně. Vyklouzla mu z náruče a začala rychle utíkat pryč ze sálu, aby ji neodhalily sestry s macechou. Jak spěchala dolů po širokých zámeckých schodech, nešťastnou náhodou zakopla a cestou ztratila jeden svůj skleněný střevíček. Rychle nasedla do kočáru a ujížděla domů. Princ běžel za ní, ale kočár už zmizel ve tmě. Na schodech však našel ležet ten malý skleněný střevíček. Nechal vyhlásit po celém království: „Vezmu si za ženu jedině tu dívku, které tento střevíček padne!“

Princ pak s královskou družinou projížděl celé království křížem krážem a všechny dívky si střevíček zkoušely, ale žádné nepadl. Buď měly nohy příliš velké, nebo moc široké. Nakonec princ přišel i do Popelčina domu. Macecha, jakmile uviděla prince přicházet, dostala obrovský strach, popadla Popelku za ruku a zamkla ji v temném podkroví, aby ji princ neuviděl. „Běž tam a ani nedutej!“ sykla na ni.

Poté se macecha ze všech sil snažila princi podstrčit své vlastní dcery. Starší sestra šla do pokoje, zkoušela si botu obout, tlačila, jak mohla, ale její noha byla příliš velká. Mladší sestra měla podobný osud, zkoušela nohu do střevíčku vtlačit všemi silami, ale bota jí byla moc úzká. Všechno snažení macechy přišlo vniveč, střevíček žádné z dcer nepadl.

Princ se zklamán otočil k odchodu. Když už stál na zápraží a chystal se nasednout na koně, najednou se nad jeho hlavou, na střeše domu, usadili bílí holoubci. Začali hlasitě a jasně zpívat: „Vrků, vkrků, bota jim byla malá, v podkroví ti pravá nevěsta zbyla!“ Princ se zastavil, podíval se na macechu a přísně se zeptal: „Schováváte přede mnou ještě nějakou dívku?“ Macecha zbledla a začala koktat: „Ne, ne, jasnosti… To je jen jedna špinavá, umazaná služka, ta v popelu sedí, ta na plesy nechodí…“ „Trvám na tom, abyste ji okamžitě přivedli!“ rozkázal princ.

Macech chtě nechtě musela Popelku přivést před prince. Princ k Popelce přistoupil, poklekl na jedno koleno a opatrně ji skleněný střevíček nasadil na nožku. Padl jí jako ulitý.

Princ se Popelce podíval do očí a i pod vrstvou špíny a popela v ní poznal tu nádhernou, tajemnou dívku z plesu. „Ty jsi moje pravá nevěsta!“ zvolal šťastně. Vzal ji za ruku, posadil ji před sebe na svého koně a odvezl si ji na královský zámek, kde se brzy konala velkolepá svatba. A Popelka? Na zlou macechu a závistivé sestry už si ani nevzpomněla, protože žila šťastně a spokojeně po boku svého prince v paláci plném lásky na věky věků.

Článek O Popelce a třech kouzelných oříšcích se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Spoustu dalších býložravců na vás čeká mezi omalovánkami dinosaurů. Ucelený obsah v podobě zážitkového čtení pak naleznete pod štítkem dinosauři.

Článek Omalovánka: Iguanodon se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

O kompletní výbavu pro další tvoření se postará sekce omalovánky dinosaurů. Zábavné edukační střípky i pohádky se pak skrývají pod štítkem dinosauři.

Článek Omalovánka: Baryonyx se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

(Malá hádanka pro bystré hlavy: Pamatujete si z našeho článku, zda chřestýši opravdu kladou vajíčka, nebo rodí živá mláďata? Na této omalovánce jsme si s přírodou trochu zašpásovali, abyste si mohli vybarvit i krásná hladká vajíčka!)

Bude vaše poušť zalitá horkým zlatavým sluncem, nebo se promění v pestrobarevný magický svět? To už záleží jen na vaší fantazii. Přejeme vám skvělou zábavu při vybarvování!

Článek Omalovánka: Roztomilý chřestýš se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Vystavte si doma další tvory díky naší sbírce omalovánky dinosaurů. Pro zajímavosti nebo poutavé čtení před spaním prozkoumejte štítek dinosauři.

Článek Omalovánka: Dilophosaurus se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Doplňte svou sbírku o další stvoření z naší sekce omalovánky dinosaurů. Za pravěkými pohádkami pak vykročte pod štítek dinosauři.

Článek Omalovánka: Carnotaurus se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Během tvoření jste dostali hlad? Co si s dětmi připravit opravdovou domácí pizzu? S naším receptem na domácí pizzu vám to půjde snadno a společně si připravíte skvělou večeři se kterou můžou pomáhat i děti.

Článek Vybarvi a vystřihni: Upečte si vlastní pizzu! se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Moudrá babička velitelka

Víte, kdo má ve sloní rodině vždycky hlavní slovo? Není to ten největší a nejsilnější sloní samec. Sloní stádo vede takzvaná matriarcha, což je ta nejstarší a nejzkušenější sloní babička. Díky své neuvěřitelné paměti bezpečně ví, kde se i v dobách velkého sucha ukrývá voda, a pamatuje si bezpečné cesty rozlehlou krajinou. Všechny ostatní maminky, tetičky a mláďata ji s velkou úctou a důvěrou následují.

Zázračný nástroj místo nosu

Zkuste si představit, že máte ruku, která funguje jako sprcha, brčko, trubka na troubení a obrovský sval zároveň. Přesně tím je pro slony jejich dlouhý chobot. Zatímco dospělý člověk má v celém svém těle kolem šesti set svalů, sloní chobot jich ukrývá neuvěřitelných čtyřicet tisíc. Je to tak dokonalý přírodní vynález, že jím sloni dokážou vytrhnout obrovský strom i jemně sebrat malý oříšek ze země.

Sloní batolata a zvířecí dudlík

Víte, co dělá malé lidské miminko, když je nervózní nebo hodně unavené? Často si rádo cucá palec. A malá slůňata na tom nejsou s uklidňováním vůbec jinak. Když se potřebují ukolébat ke spánku nebo se cítí trochu nejistě, strčí si do pusy špičku svého vlastního chobotu a tiše ji cumlají. Tento zvířecí dudlík je nesmírně roztomilý a pomáhá jim překonat všechny starosti.

Potápěči se zabudovaným šnorchlem

Možná byste to do těchto na pohled těžkých a neohrabaných zvířat neřekli, ale sloni jsou naprosto fantastičtí plavci. Rádi se noří do hluboké vody, kde si mohou krásně odpočinout a zchladit své veliké tělo. A jak to vůbec dělají s dýcháním pod hladinou? Jednoduše vystrčí svůj dlouhý chobot vysoko do vzduchu a používají ho úplně stejně jako lidé potápěčský šnorchl.

Pokud rádi prozkoumáváte podobná překvapení, určitě vás nadchnou i další články naší kategorie zvířata.

Jste sloní praváci, nebo leváci?

Lidé většinou raději píšou, kreslí a pracují pravou, nebo levou rukou. Velmi zajímavé je, že mohutné sloní kly u slonů fungují dost podobně. Každý slon dává od malička přednost jednomu svému klu, který pak používá mnohem častěji k loupání kůry ze stromů nebo k hrabání v tvrdé zemi. Ten oblíbenější kel bývá proto u starších jedinců znatelně kratší a více opotřebovaný než ten druhý.

Tajná pošta ukrytá v nohách

Umíte si představit, že byste slyšeli vzkazy od svých kamarádů prostřednictvím svých vlastních bot? Sloni opravdu dokážou komunikovat na obrovské vzdálenosti tak, že silně dupou a vysílají do země velmi hluboké vibrace. Jejich těžké sloní nohy pak zachytí tyto drobné otřesy půdy i na mnoho kilometrů daleko. Mohou si tak posílat tajné zprávy s úplně jinými stády, aniž by je kdokoliv jiný na savaně vůbec slyšel.

Zvířecí opalovací krém a bahenní lázně

Když svítí horké sluníčko, rodiče vás určitě pečlivě mažou opalovacím krémem, abyste se nespálili. Sloni afričtí si pro svůj ochranný krém chodí přímo k nejbližší vodě. Pomocí chobotu na sebe zručně nasávají vodu, bláto a jemný prach, čímž si na těle tvoří dokonalý bahenní krunýř. Tato ochranná vrstva bláta je nejen spolehlivě chrání před spálením od sluníčka, ale funguje i jako vynikající štít proti otravnému hmyzu.

Obrovský strach z malých pruhovaných letců

Ačkoliv je slon jedním z největších a nejsilnějších tvorů na naší planetě, má i on svou velkou slabinu. Tihle obrovití obři se totiž k smrti bojí docela malých včel. Včelí žihadlo pro ně sice nepředstavuje vážné nebezpečí, ale velmi nepříjemně a bolestivě štípe v citlivých místech kolem očí nebo přímo uvnitř chobotu. Zemědělci v Africe toho velmi chytře využívají a staví kolem svých políček ploty ze včelích úlů, aby tak ochránili svou úrodu a slony bezpečně odehnali.

Paměť jako slon a obrovské srdce

O někom, kdo si úplně všechno pamatuje, se občas s úsměvem říká, že má sloní paměť. Tohle rčení se zakládá na naprosté pravdě, protože sloni mají mimořádně vyvinutý mozek. Dokážou bezpečně poznat své staré přátele i po mnoha desítkách let odloučení. Jsou to navíc stvoření plná citu a hluboké empatie, což dokazují tím, jak se chovají ke svým zesnulým. Když na svých dlouhých cestách narazí na kosti jiného slona, celé stádo se zastaví, všichni tiše postojí a velmi jemně se kostí dotýkají svými choboty, jako by na kamaráda s láskou vzpomínali.

Podobné fascinující příběhy ze světa zvířat nám jasně ukazují, jak neuvěřitelně složitý a krásný vnitřní svět naši zvířecí sousedé mají. A to je na naší planetě to nejkrásnější a nejcennější. Každý z nás se může zasloužit o to, aby tu s námi moudré sloní babičky mohly vést svá stáda ještě velmi dlouho, a to tím, že budeme přírodu chránit, objevovat její kouzla a s láskou tyto nádherné příběhy vyprávět dál.

Vědomostní kvíz

1. Kdo má na starosti vedení celé sloní rodiny a bezpečně zná cesty k vodě? Odpověď: Nejstarší a nejzkušenější slonice, které se říká matriarcha.
2. Jaký šikovný trik používají malá slůňata, když jsou unavená nebo se potřebují uklidnit? Odpověď: Strčí si konec chobotu do pusy a cumlají ho jako dudlík.
3. Z jakého drobného létajícího tvora mají obrovští sloni obrovský strach? Odpověď: Ze včel.

Víte, že… I když je kůže dospělého slona nesmírně tlustá, plná vrásek a vypadá jako pevný krunýř, je ve skutečnosti velmi citlivá. Je totiž protkána velkým množstvím drobných nervů. Díky tomu slon okamžitě ucítí, i když mu na jeho hřbetě přistane jedna jediná malá moucha.

Úkol pro malé průzkumníky

Vyberte si s rodiči jeden z těchto úkolů a vyzkoušejte si sloní dovednosti na vlastní kůži:

1. Venkovní pohybová aktivita (Tajná sloní pošta): Běžte s kamarádem nebo sourozencem ven na trávu. Zkuste si stoupnout kousek od sebe, zavřít oči a silně dupnout nohou do země. Cítíte ty jemné otřesy, když dupne ten druhý? Přesně takhle si sloni dokážou povídat na vzdálenost mnoha kilometrů!
2. Domácí tvořivá aktivita (Zkouška šikovného chobotu): Zkuste si, jaké to je muset všechno zvedat jen pomocí sání vzduchu. Připravte si na stůl malé kousky papíru, vezměte si do pusy čisté brčko a pokuste se papírky přenést z jednoho místa na druhé jen tím, že do brčka naberete vzduch a papírek na něm udržíte. Zjistíte, že ovládat sloní chobot vyžaduje obrovský cvik!

Článek Slon: Moudrý obr africké savany se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Prohlédněte si další podobné zábavné vystřihovánky a nechte děti tvořit a zároveň procvičovat jemnou motoriku.

Článek Vybarvi a vystřihni: Akvárium plné rybiček se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Solární panely z pravěku

Krokodýli tu s námi žijí už od dob, kdy po Zemi kráčeli ohromní dinosauři. Přežili dokonce i velký úder meteoritu. Všimli jste si někdy těch drsných hrbolků na jejich zádech? Fungují jako opravdové zvířecí solární panely. Protože jsou to studenokrevní plazi, jejich tělo si neumí samo vyrobit teplo. Proto chytají do hrbolků sluneční paprsky, aby se rychle zahřáli a měli spoustu energie.

Pokud vás zajímá více o pradávných tvorech, prozkoumejte naše příběhy o dinosaurech.

Klimatizace v otevřené tlamě a falešný pláč

Jak se ale krokodýl ochladí, když mu začne být na sluníčku příliš horko? Tito tvorové se totiž neumí potit. Místo toho doširoka otevřou obrovskou tlamu a fungují jako psí klimatizace. Voda se jim z úst odpařuje a tím se jejich obrovské tělo ochlazuje. Někdy při tom uvidíte, jak jim z očí kanou velké kapky. Nepláčou ale ze smutku, krokodýlí slzy jim slouží k čištění očí a k vyplavování přebytečné soli z organismu.

Zvířecí zubař v hrozivých čelistech

Otevřená tlama láká i nečekané návštěvníky. Krokodýli mají vůbec ten nejsilnější stisk v celé zvířecí říši, ale svaly pro otevírání čelistí mají překvapivě velmi slabé. Tlamu byste jim klidně udrželi zavřenou pomocí obyčejné gumičky. Když ji ale na břehu bezpečně otevřou, přiletí malý ptáček zvaný kulík nilský. Ten se chová jako odvážný zvířecí zubař a šikovným zobáčkem vyzobává zbytky potravy přímo z prostoru mezi ostrými zuby. Tomuto úžasnému přátelství zvířat, kdy si navzájem pomáhají, se říká symbióza.

Ponorka z masa a kostí

Jakmile se tento predátor rozhodne ponořit, promění se v úžasnou ponorku. Přes oči se mu přetáhne třetí průhledné víčko, které funguje jako zabudované potápěčské brýle. Ve vodě tak skvěle vidí a nedostane se mu do očí žádná nečistota. Aby se mu lépe potápělo ke dnu, polyká kameny. Ty slouží úplně stejně jako zátěžová vesta u profesionálních potápěčů. Jeho tělo má také to nejdokonalejší srdce, které dokáže přesměrovat krevní oběh jen k těm nejdůležitějším orgánům. Díky tomu vydrží pod hladinou na jedno nadechnutí i dlouhé hodiny.

Zářící oči a něžné maminky

Až zapadne slunce, odhalí tito noční lovci svá další tajemství. V zadní části očí mají speciální odrazivou vrstvu, díky které ve tmě jejich zrak září jasně červenou barvou. Své okolí pečlivě sledují, obzvláště pokud jde o starostlivé krokodýlí maminky. Ty bedlivě hlídají vajíčka v hnízdě, kde o budoucím pohlaví mláďat rozhoduje pouze teplota. V chladnějším hnízdě se klubou samičky, v teplejším zase samečci. Když se malí krokodýlci vylíhnou, hrozivá maminka je něžně vezme do své obří tlamy a odnese je v bezpečí do vody.

Jak poznáte krokodýla od aligátora?

Možná si říkáte, že krokodýl a aligátor vypadají na první pohled skoro stejně. Přesto, když víte na co se zaměřit, dokážete je snadno rozpoznat i vy. Nejrychleji je poznáte podle tvaru jejich tlamy. Krokodýl má hlavu o něco špičatější, připomíná spíše písmeno V, a i po zavření čelistí mu ven z pusy stále výhružně vykukuje jeden velký spodní zub. Naopak aligátor má tlamu velmi širokou a zaoblenou jako písmeno U, přičemž všechny jeho spodní zuby se při skousnutí pěkně schovají pod horní ret.

Objevte i další fascinující obyvatele naší planety v rubrice zvířata ze všech koutů světa.

Vědomostní kvíz:

1. K čemu krokodýlům slouží drsné hrbolky na zádech? (Tyto drsné hrbolky fungují jako zvířecí solární panely.)
2. Proč tito obávaní plazi polykají kameny? (Pomáhají rozmělnit a strávit potravu a také fungují jako zátěž.)
3. Jak se jmenuje malý ptáček, který jim čistí zuby? (Ptáček se jmenuje kulík nilský.)

Víte, že…: Krokodýlí zuby dorůstají po celý život. Během svého života jich mohou vystřídat až neuvěřitelných osm tisíc!

Úkol pro malé průzkumníky:

Venkovní aktivita: Najděte venku na zemi placatý kámen, který se ohřál na sluníčku. Přiložte na něj ruku a zkuste cítit, jak drží teplo. Takhle podobně se zahřívají i studenokrevní plazi.

Domácí aktivita: Zkuste si doma vytvořit ponorku. Vezměte si prázdnou plastovou lahev, vložte do ní pár kamínků a sledujte ve vaně nebo v umyvadle, jak se díky zátěži snadněji potápí, přesně jako náš zvířecí hrdina!

Článek Krokodýl: Pravěký plavec s obrovitánským úsměvem se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jejich život nebyl snadný ani v teplých měsících, ale jakmile začal foukat studený severák a příroda se uložila k zimnímu spánku, přišly ty nejtěžší časy. Často se stávalo, že neměly do čeho kousnout, a jednoho mrazivého podzimního dne už ve spíži nezbylo vůbec nic. Ani oschlá kůrka chleba, ani hrstka mouky, kterou by mohly smíchat s vodou. Matka usedla k hrubě tesanému stolu a tiše zaplakala, protože nevěděla, jak svou rostoucí dcerku nasytí.

Alžbětka pohladila matku po vlasech a vzala si přes ramena starý, obnošený šátek. Rozhodla se, že půjde do hlubokého hvozdu a zkusí najít alespoň pár zapomenutých oříšků nebo pozdních lesních plodů, aby zahnaly ten nejhorší hlad.

Dívka kráčela po měkkém mechu, opatrně se prodírala usychajícím kapradím a bedlivě zkoumala každý pichlavý keřík. Dlouho nemohla nic najít. Když už na ni padala beznaděj a chtěla se s prázdnou vrátit do studené chaloupky, spatřila na malé mýtině sedět vetchou stařenku. Byla shrbená, opírala se o hůl a její tvář byla plná hlubokých vrásek. Vypadala velmi unaveně a opuštěně.

Alžbětce se podivné stařenky zželelo. Přistoupila k ní a zeptala se, zda nepotřebuje pomoci a jestli nesešla z cesty. Stařenka k ní zvedla laskavé, hluboké oči a slabým, chvějícím se hlasem poprosila o kousek jídla. Dívka sice sama neměla téměř nic, ale v kapse zástěry nahmatala čtyři malé lískové oříšky, které po cestě našla. Bez váhání je staré ženě vložila do dlaně.

Jakmile stará žena ten skromný dar přijala, její tvář se rozzářila. Usmála se a zpod svého těžkého tmavého pláště vytáhla malý, na pohled zcela obyčejný hliněný hrneček. Podala ho překvapené dívce a řekla jí: „Za tvé čisté a dobré srdce tě čeká zasloužená odměna.“ Vysvětlila jí podrobně, že ten hrneček není ledajaký. Když ho postaví na stůl a řekne kouzelná slova „Hrnečku, vař“, začne sám od sebe připravovat tu nejlepší sladkou kaši, jakou kdy ochutnala. A jakmile už bude jídla dostatek, stačí říct „Hrnečku, dost“ a vaření ustane.

Dívka stařence poděkovala a rychle spěchala domů. Sotva překročila práh, postavila hrneček doprostřed stolu a vyřkla naučená kouzelná slova. Ozvalo se zabublání a rázem se z něj začala linout nádherná vůně teplého mléka, přepuštěného másla, medu a špetky skořice. Během chvilky byl plný až po okraj té nejlahodnější kaše. Alžbětka rychle zvolala „Hrnečku, dost“ a vaření ustalo. Obě se s matkou dosyta najedly a od toho dne už nikdy netrpěly hlady.

Jednoho dne se však Alžbětka vydala do vesnice na trh, aby vyměnila nějaké bylinky, a matka zůstala v chaloupce sama. Kolem poledne dostala ohromnou chuť na teplou sladkou pochoutku, a tak hrneček postavila na stůl a poručila mu, aby začal vařit. Kaše rychle přibývalo, sladce voněla po celé světnici, a když už byl hrnec plný, chtěla poručit, aby kouzlo ustalo.

Jenže ouha! Zkrátka si nemohla vzpomenout na ta správná slova. Zkoušela všechno možné. Křičela, aby přestal, prosila ho, nařizovala mu, prosila všechny svaté, ale nic z toho nepomáhalo. Hrneček vařil, bublal a vařil dál. Sladká, hustá kaše přetékala přes okraj na stůl, ze stolu na podlahu a brzy naplnila celou kuchyni. Matka uprchla na dvůr, ale kaše se valila za ní otevřeným oknem i dveřmi.

Kaše se brzy rozlila po cestě, zaplavila domy, povalila ploty a nakonec se dostala až na náves. Lidé vycházeli ze svých domů a nevěřícně zírali na tu valící se sladkou řeku. V tom se na obzoru naštěstí objevila Alžbětka. S námahou se prodrala až k domu a zvolala „Hrnečku, dost!“

Hrneček se konečně zastavil. Vesnice sice byla plná sladké kaše, ale kupodivu se nikdo nezlobil, protože si všichni lidé z okolí mohli na sladké kaši pochutnat. A ten, kdo se chtěl ten den dostat z vesnice ven nebo do ní naopak vstoupit, musel se tou obrovskou sladkou hromadou jednoduše prokousat.

Článek Hrnečku, vař! se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Další nádherné kresby plné detailů nabízí rubrika omalovánky dinosaurů. Pro badatelské články a napínavé povídání stačí kliknout na štítek dinosauři.

Článek Omalovánka: Spinosaurus se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Mnoho dalších predátorů i býložravců naleznete v kategorii omalovánky dinosaurů. Pokud hledáte i příběhy na usnutí nebo prehistorické zajímavosti, zamiřte pod štítek dinosauři.

Článek Omalovánka: Allosaurus se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Drobní pamětníci velkých ještěrů

Víte, že obyčejný mravenec je vlastně pořádný vytrvalec? Tito malí tvorečkové běhali po naší planetě už v době, kdy Zemi vládli obrovští dinosauři. Přežili všechny obří změny a dnes jich na světě žije více než dvanáct tisíc různých druhů. Najdete je v horkých pralesích i na vaší zahradě. Tvoří jednu z největších zvířecích rodin naší planety.

Pokud vás zajímají další fascinující příběhy o zvířatech, jste tu na správném místě.

Podzemní velkoměsto a jeho panovnice

Když se podíváte na hromádku jehličí v lese, vidíte jen střechu. Skutečné mraveniště je totiž obrovské podzemní velkoměsto. Mravenci zde mají složitou síť chodeb, speciální školky pro larvy, bezpečné spižírny i oddělené místnosti na odpadky. V samotném srdci tohoto města žije mravenčí královna. Zatímco běžná dělnice žije jen pár měsíců, královna může vládnout i desítky let a neúnavně se stará o to, aby rodina stále rostla.

Nejsilnější svalovci, kteří toho moc nenaspí

Umíte si představit, že byste dokázali zvednout auto? Pro mravence by to nebyl žádný problém. Unesou totiž břemeno, které je padesátkrát těžší než oni sami. Jsou to opravdoví siláci. Aby měli na takovou těžkou práci energii, musí odpočívat. Mravenčí dělnice ale nespí celou noc jako my. Místo toho si během dne dají stovky velmi krátkých šlofíků. Zvládnou si tak odpočinout, ale zároveň neustále hlídají bezpečnost svého domova.

Naslouchání nohama a dýchání tělem

Zkoumání mravenčího těla je jako objevování dokonale navrženého stroje. Mravenci totiž nemají plíce a dýchají malými dírkami, které mají umístěné po stranách těla. A co víc, nemají ani uši. Zvuky vnímají jako jemné vibrace přes půdu přímo svýma nohama. Díky tomu přesně vědí, co se kolem nich děje, i když neslyší běžný zvuk.

Neviditelné mapy a zvířecí farmy

Jak vůbec mravenec trefí domů, když najde něco dobrého na zub? Cestou za sebou nechává speciální voňavou chemickou stopu zvanou feromony. Ostatní pak tuto lákavou vůni sledují jako neviditelnou mapu, která je dovede přímo k hostině. Kromě sběru potravy jsou to také šikovní zvířecí farmáři. Pečlivě se starají o mšice, které hlídají před nepřáteli. Za odměnu od nich získávají sladkou šťávu, podobně jako lidé získávají mléko od krav.

Dva žaludky a obětavá pomoc

Možná vás překvapí, že mravenci mají hned dva žaludky. Jeden slouží pro jejich vlastní potřebu a druhý, takzvaný sociální žaludek, funguje jako zásobárna potravy. Slouží pro hladové kamarády, se kterými se štědře rozdělí. Fungují také jako zvířecí lékaři, kdy zraněným kolegům pomáhají čistit rány. A když přijde velká voda? Dokážou se chytit jeden druhého a vytvořit plovoucí živý vor. Takhle společně ochrání královnu a vajíčka, dokud voda neopadne. Spolupráce je zkrátka jejich největší síla.

A jak můžete malým superhrdinům pomoci vy? Třeba tím, že budete mraveniště v lese chránit a nikdy do nich nebudete zasahovat.

Vědomostní kvíz:

1. Jak mravenci poznají, co se kolem nich děje, když nemají uši? (Odpověď: Pomocí jemných vibrací, které cítí svýma nohama).
2. Proč mají mravenci dva různé žaludky? (Odpověď: Jeden mají pro sebe, z druhého krmí své hladové kamarády).
3. Co získávají mravenci od mšic za to, že je chrání před nepřáteli? (Odpověď: Sladkou šťávu, podobně jako my získáváme mléko od krav).

Víte, že… Mravenec je tak lehký a má tak chytře postavené tělo, že se nezraní ani při pádu z velké výšky. Kdyby spadl třeba i ze střechy vysokého domu, vzduch ho bezpečně zbrzdí a on by po dopadu v klidu vstal a běžel dál po svých.

Úkoly pro malé průzkumníky (vyberte si jeden):

• Venkovní stopovaná) Oblečte se na ven a prozkoumejte okraj lesa, zahradu, nebo hromadu staršího dřeva. Zkuste najít mravenčí dálnici. Když zástup mravenců objevíte, položte jim do cesty malou překážku v podobě tenkého klacíku. Pozorujte, jak rychle zjistí, že mají v cestě závoru, a vymyslí novou cestu, aby překážku překonali.
• Pokojíčkové bludiště: Postavte si vlastní spletité mraveniště rovnou doma! Použijte deky, polštáře ze sedačky nebo oblíbené stavebnice a vytvořte dlouhé tunely s různými místnostmi. Kdo z vás bude tentokrát mravenčí královna schovaná ve své bezpečné komůrce a kdo bude dělnice, která musí prolézt celým bludištěm a donést zásoby do spižírny?

Článek Mravenec: Odhalte tajemství mraveniště se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Odpoledne vyrazíme na pořádnou výpravu na kopec!“

Bětce se ale nechtělo. Proč by se měla trmácet někam do kopce, přes pařezy a bláto, když tady má svou nejmilejší panenku Matyldu, krabici s dřevěnými kostkami a milovanou knížku o dinosaurech?

Vedle ní se batolil její malý bráška a snažil se ulovit mouchu.

V rohu místnosti, pod dřevěnou lavicí, ležel plátěný zelený batoh. Měl ošoupané kožené řemínky a dvě velké mosazné přezky, které vypadaly jako zamračené oči. Bětka si ho nikdy předtím nevšimla. Tatínek ho dnes ráno snesl z půdy, kde dělal pořádek. Batoh byl starý a na půdě byl schovaný snad věčnost. Pravděpodobně ještě po dědečkovi.

Bětka si ho nevšímala, jen k němu posunula krabici s kostkami, aby měla víc místa pro Matyldu. Vzala svou panenku, začala ji spravovat sukýnku a plánovat na co si spolu budou doma hrát.

Z myšlenek ji vyrušilo hlasité mlasknutí. Bětka se polekaně otočila. Krabice s kostkami byla pryč. Batoh vypadal úplně stejně, jen byl možná trochu plnější.

„To se mi asi zdá,“ zamumlala Bětka. Popadla knížku o dinosaurech a schválně ji položila hned vedle batohu. Otočila hlavu a počítala do tří. Než se dopočítala k dvojce ozvalo se zase to mlasknutí. Rychle se podívala zpátky.

Knížka zmizela. A z batohu se ozvalo spokojené říhnutí.

Bětka vyskočila na nohy. „Hej! To je moje!“

Natáhla ruku k jedné z přezek, že ho otevře a vezme si své věci zpátky. Batoh se ale najednou svezl o kousek dozadu a jeho řemínky sebou mrskly, jako by to byla tykadla rozzlobeného brouka. Bětka za ně zkoušela tahat, ale marně. Nepovolily. Batoh ji nechtěl pustit dovnitř.

Její malý bráška se tomu začal smát a ukazoval na batoh prstem. Bětka se na něj otočila, aby ho okřikla, že tohle přece není žádná sranda. Ten batoh jim právě snědl hračky, to není k smíchu. Jenže Bětka v tom rozčílení udělala velkou chybu. Nechala panenku Matyldu sedět moc blízko.

Chňap! Matylda zmizela v zelené tlamě batohu dřív, než Bětka stihla vůbec mrknout.

To už bylo moc. Bětka se do batohu opřela a snažila se ho zvednout, ale byl těžký jako balvan. Zkusila s ním zatřást, ovšem batoh se ani nehnul. Jediné, co udělal, bylo, že se na podlaze posunul o kousek směrem k otevřeným dveřím. Bětka znovu zatahala za přezky, ale marně. Batoh se zase jen o kousek posunul ke dveřím.

Bětka se zamyslela. Ten zloděj jeden zjevně nesnáší, když se sedí doma. Chce jít ven.

„Tak dobře,“ řekla rozzlobeně a dala si ruce v bok. „Chceš jít na výlet? Půjdeme na výlet. Ale opovaž se mi Matyldu nevrátit!“

Když vzala batoh za popruhy, najednou byl lehký jako pírko. Hodila si ho na záda, čapla brášku za ruku a vyrazila ze dveří dřív, než si maminka stačila obout boty.

„My už jdeme!“ zavolala přes rameno.

Cesta vedla strmě nahoru, hned za roubenkou začínal hustý les. Bětka šlapala přes vystouplé kořeny stromů a naštvaně odfukovala. Bráška cupital za ní a každou chvíli se zastavil, aby prozkoumal nějakého brouka.

Jakmile došli k prvnímu velkému potoku, přes který museli přeskákat po kluzkých kamenech, stalo se něco zvláštního. Bětka s rozběhem přeskočila na druhou stranu, bráškovi pomohla přelézt, a když se bezpečně ocitli na mechu, batoh na jejích zádech sebou cukl.

S žuchnutím z něj vypadlo několik kostek.

„Aha!“ zvolala Bětka vítězoslavně. Bráška posbíral kostky a nacpal si je do kapes tepláků.

Pochopila pravidla. Čím víc překážek zdolá a čím větší to bude dobrodružství, tím spíš získá své věci zpátky.

Začala hledat ty nejzajímavější cesty. Nešla po vyježděné lesní cestě, ale zabočila do hustého houští. Přelézali staré kmeny, prodírali se kapradím, které bylo vyšší než její bráška, a Bětka musela vymyslet, jak bezpečně slézt malý skalní převis. Byla zamazaná od hlíny, ve vlasech měla jehličí, ale uvědomila si, že už se vůbec nezlobí.

Vlastně to byla ohromná zábava. Byla vedoucí expedice a les kolem ní byl plný tajemství.

Když vyšplhali na nejvyšší kopec, odkud byl výhled na celý kraj pod nimi, batoh potichu cvakl.

Na trávu vypadla knížka o dinosaurech. A hned za ní se na mech posadila panenka Matylda.

Bětka si sedla do trávy a srovnala si své poklady na klíně. Batoh ležel vedle ní, prázdný a zjevně bez chuti baštit něco dalšího. Jeho mosazné přezky už nevypadaly vůbec hrozivě. Spíš tak jakoby spokojeně mrkaly ve slunci.

Když k nim konečně dorazila udýchaná maminka, Bětka jen zvedla Matyldu do výšky.

„Mami, zítra musíme jít k tomu lomu za vesnicí,“ ohlásila Bětka a ometla si z tepláků jehličí. „Matylda totiž říkala, že se jí doma hrozně líbí, ale v lese je to o hodně lepší.“

Článek Batůžek, co nesnáší nudu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Úžasné prehistorické ještěry stahujte přes omalovánky dinosaurů. Doplňující články a čtení o těchto bystrých dravcích se ukrývají pod štítkem dinosauři.

Článek Omalovánka: Velociraptor se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Pokračujte ve výtvarném průzkumu v sekci omalovánky dinosaurů. Další poznatky a dětské texty na vás čekají pod štítkem dinosauři.

Článek Omalovánka: Brachiosaurus se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Babička roztřeseným hlasem pronesla: „Pane můj, přináším ti vzácný dar. Necháš-li si tohoto hada upéct a sníš ho, porozumíš řeči všech ptáků ve vzduchu, všech zvířat na zemi i všech ryb ve vodě.“

Král, lačný po vědění a moci, babičku bohatě odměnil a ihned si nechal zavolat svého nejvěrnějšího sloužícího, mladíka jménem Jiřík. Pověřil ho přísným úkolem: „Upečeš mi toho podivného hada, ale pamatuj si dobře. Nesmíš ochutnat jediné sousto! Pokud byť kousek ochutnáš, zaplatíš za to životem.“

Jiřík se uklonil a odnesl hada do zámecké kuchyně. Jakmile vložil hada na pekáč a rozdělal oheň, vzduch se naplnil omamnou vůní, která Jiříka lákala, až se mu sbíhaly sliny. A jak tak maso prskalo, pomyslel si: „Jaký pak to má smysl, vařit jídlo a nevědět, zda je dobře okořeněné? Každý správný kuchař musí přece svůj pokrm okusit.“ Odloupl kousek zlatavé kůrky, vložil si ho do úst a polkl.

e brzy proměnil ve zřetelná slova. U stropu poletovaly dvě mouchy a štěbetaly: „Pusť mě k tomu, pusť mě k tomu, já si chci také líznout té mastné šťávy!“ Jiřík zůstal stát jako uhranutý. Rozuměl jim. Rychle přidal do pekáče sůl a bylinky, s tlukoucím srdcem pokrm dopekl a odnesl ho králi.

Po hostině král poručil Jiříkovi, aby mu nalil víno. Přitom však panovník bedlivě sledoval okolí, neboť chtěl vyzkoušet svou novou schopnost. Za otevřeným oknem se na římse usadili dva ptáčci. Jeden zašvitořil: „Pověz mi, bratře, co je nového ve světě?“ Druhý mu na to odpověděl: „Nic dobrého, v zámku král snědl vzácného hada, ale neví, že jeho sluha ochutnal také a rozumí nám stejně dobře!“

Když to král uslyšel, zrudl vzteky. Rozhodl se, ale že ho nenechá popravit, ale místo toho jej vyšle na cestu, ze které se jen stěží někdo vrátí živý. Obrátil se na Jiříka: „Vím, že jsi ochutnal z mého pokrmu. Měl bych ti nechat setnout hlavu! Ale daruji ti milost… pokud mi přivedeš nevěstu. Slyšel jsem o krásné panně, jejíž vlasy září jako slunce v pravé poledne. Jmenuje se Zlatovláska a žije na ostrově uprostřed širého moře. Přiveď ji, a tvůj život bude ušetřen.“

Jiřík neměl na vybranou. Osedlal si koně a vydal se na dlouhou pouť. Cesta ho vedla temnými hvozdy a skalnatými průsmyky. Když projížděl hlubokým lesem, uviděl oheň. Blesk uhodil do starého suchého stromu a plameny se rychle šířily k úpatí, kde stálo mraveniště. Mravenci zděšeně pobíhali a naříkali: „Zle je, zle je, uhoříme my i naše děti! Pomozte nám někdo!“ Jiříkovi se těch malých tvorů zželelo. Seskočil z koně, sekyrou přesekal hořící větve, aby ho uchránil před plameny. Mravenci se zastavili a sborově zvolali: „Děkujeme ti, Jiříku! Budeš-li někdy potřebovat pomoc, vzpomeň si na nás a my ti přijdeme na zavolanou.“

Jiřík jim poděkoval, nasedl na koně a jel dál. Když vyjel z lesa, otevřel se před ním pohled na stříbrnou řeku. Na jejím břehu uviděl rybáře, kteří se marně snažili rozplést své sítě, a vedle nich se na suchém písku zmítala velká ryba se zlatými šupinami. Lidé si jí nevšímali, ale Jiřík slyšel její slabý hlas: „Vodu, vodu, umírám bez vody! Vrať mě do řeky, prosím!“ Jiřík neváhal, přistoupil k rybářům a nabídl jim peníze, aby rybu ušetřili. Vzal ji opatrně do dlaní a vhodil ji zpět do chladného proudu. Ryba mrskla ocasem, vynořila se nad hladinu a řekla: „Zachránil jsi mi život, Jiříku. Až budeš v nouzi, zavolej mě a já ti pomohu.“

Cesta byla dlouhá a únavná, a slunce už se klonilo k západu, když Jiřík procházel podél jedné louky. Náhle zaslechl drobné, zoufalé zabzučení. Když se podíval blíže, uviděl malou mouchu, která se chytila do lepkavé pavučiny natažené mezi trny divokého šípku. Obrovský křižák už se k ní blížil ze svého úkrytu. Jiřík, který měl dobré srdce a zvířatům neubližoval, opatrně, aby ji nezranil, přeřízl stéblem trávy pevná vlákna a osvobodil ji. Moucha se pak usadila na jeho prstě, tichounce mu zabzučela poděkování a slíbila, že za ním přiletí, až bude potřebovat její pomoc.

Mladík poděkoval a pokračoval v cestě. Jednoho večera uslyšel z vysokého skaliska žalostný nářek. V hnízdě tam seděla tři krkavčí mláďata a usedavě křičela: „Matka i otec nás opustili, nemáme co jíst! Zemřeme hlady, pomozte nám, pomozte někdo!“ Jiřík už měl své brašny skoro prázdné. Zbývala mu už jen skýva chleba a kus trvdého sýra, ale nad krkavci se smiloval a své poslední jídlo jim přenechal. Než krkavci začali hodovat, slíbili mu: „Na tvou pomoc nezapomeneme, Jiříku. Zavolej, až budeš potřebovat, a my přiletíme.“

Po mnoha dnech a nocích plných útrap Jiřík konečně dorazil na pobřeží širého modrého moře. Najal si malou loďku a nechal se převézt na křišťálový ostrov. Tam se tyčil zámek ze skla a zlata, ve kterém žil starý a přísný král se svými dvanácti dcerami.

Jiřík předstoupil před krále a požádal o ruku jeho dcery Zlatovlásky pro svého pána. Král se usmál, ale prohlásil: „Dám ti svou dceru, ale musíš si ji zasloužit. Splníš tři úkoly. Nesplníš-li byť jen jeden, tvůj život propadne mému meči.“

První zkouška

Hned druhého dne ráno král Jiříka vyvedl na zelenou louku za zámkem a řekl: „Má dcera zde včera roztrousila sto vzácných perel ze svého náhrdelníku. Do večera je musíš všechny posbírat. Nesmí chybět ani jedna.“ Jiřík se pustil do hledání, ale perly byly drobné a tráva vysoká. Do poledne jich nenašel ani pět. Sedl si na kámen a složil hlavu do dlaní. Úkol se zdál nemožný. Vtom se kolem něj začaly rojit stovky a stovky mravenců. „My ti pomůžeme, Jiříku!“ volali a rozběhli se po louce. Za chvíli před ním ležela úhledná hromádka perel. Bylo jich přesně sto.

Druhá zkouška

Druhý den král vymyslel těžší zkoušku: „Má dcera při koupání ztratila v moři svůj oblíbený zlatý prsten. Najdeš mi ho do západu slunce.“ Jiřík stál na břehu moře a díval se do nekonečných vln. Jak by mohl najít malý prsten v takové hlubině? Vzpomněl si na rybu, kterou zachránil před rybáři. Zavolal ji a brzy se z vody vynořila velká ryba se zlatými šupinami. Jiřík ji pověděl o úkolu, který dostal a požádal rybu o pomoc. „Počkej chvíli Jiříku,“ mrskla ocasem a zmizela v hlubinách. Po chvíli se vynořila a v tlamě držela prsten. Král byl překvapený, že Jiřík splnil i druhý úkol, ale nevzdával se.

Třetí úkol

Třetího dne král nařídil: „Přines mi živou a mrtvou vodu. Mrtvou vodou uzdravíš rány a živou vdechneš nový život.“ Jiřík nevěděl, kudy kam. Král mu neřekl, kde by měl živou ani mrtvou vodu hledat. Ale pak zvedl zrak k nebi a zavolal na své krkavčí přátele. Za malou chvíli uslyšel mohutné máchání křídel. Nyní už dospělí krkavci přistáli před ním, vyslechli si jeho prosbu. „Neboj se Jiříku, pomůžeme ti. Víme dobře, kde najít živou a mrtvou vodu. Počkej tady na nás. Do večera ti ji přineseme.“ Jiřík jim dal dvě lahvičky. Jednu černou na mrtvou vodu a jednu bílou na živou vodu. Krkavci odletěli, Jiřík si sedl na do stínu pod strom a čekal. Za pár hodin se vrátili, každý v zobáku nesl jednu lahvičku. V jedné skutečně byla voda života, ve druhé voda smrti. Když přišel král, aby mu Jiřík dokázal, že to jsou skutečně ony, tak zabil malého pavouka. Mrtvou vodou spojil jeho tělo a živou vodou ho přivedl zpět k životu.

Jiřík splnil všechny zkoušky.

Král zavedl Jiříka do velké síně, kde stálo dvanáct panen, jedna jako druhá, oblečených do stejných prostých šatů, tváře zakryté hustými závoji. „Vyber si tu, která je Zlatovláska,“ poručil král. „Uhodneš-li, je tvá.“ Jiřík byl ztracen. Nevěděl, jak ji poznat. Vtom uslyšel tenké zabzučení. Kolem něj začala létat malá moucha. Byla to ta samá moucha, kterou zachránil z pavučiny v lese. „Pojď za mnou, pojď za mnou,“ bzučela moucha. „Já ti poradím.“ Létala od panny k panně, až se nakonec usadila na rameni té nejmenší, která stála úplně vzadu. „To je ona!“ zašeptala moucha. Jiřík bez váhání přistoupil k dívce a vzal ji za ruku. Král si zklamaně povzdychl. Dívka odhalila závoj a z pod něj se vyhrnuly zlaté prameny vlasů, které zářily tak silně, že osvětlily celou síň.

Jiřík se Zlatovláskou se vydali na zpáteční cestu ke starému panovníkovi. Během cesty Zlatovláska poznala Jiříkovo dobré a laskavé srdce. Zamilovala se do něj a věděla, že krutému králi patřit nechce. Když dorazili na královský dvůr, král byl krásou Zlatovlásky naprosto omámen. Rozhodl se, že Jiříka už vůbec nepotřebuje, a ze strachu, že by mu nevěstu odvedl, nechal Jiříka bez milosti popravit.

Zlatovláska však požádala o královo svolení, aby mohla Jiříkovo tělo sama připravit k pohřbu. Král jí to se smíchem dovolil. Zlatovláska nepozorovaně vyndala z pláště lahvičky mrtvé a živé vody. Mrtvou vodou potře Jiříkův sťatý krk a hlava okamžitě přirostla zpět k tělu. Živou vodou ho pak polila celého a Jiřík vstal, krásnější a silnější než kdy předtím.

Když to starý král uviděl, zaslepen touhou po mládí a nesmrtelnosti, poručil svým sluhům, aby ho také sťali a polili živou vodou. Ti tak učinili, leč když ho polili živou vodou, nic se nestalo. Pak jej polili mrtvou vodou a jeho hlava přirostla opět k tělu, jenže živá voda už došla. Panovník zůstal navždy mrtev, padl za oběť vlastní chamtivosti a zlobě.

A co bylo dál? Jiřík, který rozuměl přírodě i zvířatům, a po jeho boku zářící Zlatovlásku, společně usedli na trůn, panovali moudře, v míru s lidmi i zvířaty a jejich láska byla světlem, které hřálo celé království po dlouhá, předlouhá léta.

Článek Zlatovláska a statečný Jiřík se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

🖼️ Stáhnout JPG 📄 Stáhnout PDF 🖨️ Vytisknout

Sbírku dalších tvorů z dávných dob si doplňte v kategorii omalovánky dinosaurů. Články plné faktů i pohádkových příběhů hledejte pod štítkem dinosauři.

Článek Omalovánka: Diplodocus se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ze všeho nejraději Káča tancovala. Každou neděli odpoledne si oblékla ty nejbarevnější šaty, na krk pověsila skleněné korále a vyrazila do hospody U Zlatého džbánu na tancovačku. Jenže, ouvej! Mládenci se jí vyhýbali obloukem. Věděli totiž, že jakmile by ji vzali do kola, Káča by jim okamžitě začala mluvit do kroku: „Nedupej mi na nohy, ty slone! Narovnej se! Kdo tě učil točit, vždyť se motáš jako pytel brambor!“ A tak Káča sedávala v koutě sama, podupávala nohou a mračila se jako bouřkový mrak.

Až jednou.

V hospodě už bylo veselo, housle vrzaly a basa bručela, když se najednou rozletěly dveře. Dovnitř vešel neznámý panáček. Měl na sobě elegantní zelený kabát, na hlavě klobouk s kohoutím pérem, ale podivně pajdal na jednu nohu. Kopyto pod botou zkrátka neschováš. Byl to čert, který dostal z pekla úkol přinést nějakou zlobivou duši. Jakmile se rozhlédl, padl mu zrak na zamračenou Káču. „Ta bude snadná,“ pomyslel si čert, uhladil si knírek a galantně se před ní uklonil.

„Smím prosit, panno Káčo?“ zeptal se medovým hlasem.

Káča neváhala ani vteřinu. Vyskočila jako na pérkách a už se točili. Čert byl výborný tanečník a Káča byla konečně ve svém živlu. Tančili hodinu, dvě, tancovali, až z nich lil pot, ale nepřestávali.

Když tancovačka končila, čert se k ní naklonil a pošeptal: „Tady už muzika nehraje, ale já znám místo, kde se tancuje až do rána a hudba tam hraje pořádně zhurta. Půjdeš se mnou?“

„A to si piš, že půjdu!“ rozzářila se Káča. „Chyť se mě kolem krku,“ řekl čert a myslel si, jak na ni vyzrál. Káča na něj hupla, chytila ho pevně za krk, čert dupl kopytem a frrr! Vyletěli oknem ven do tmy.

Letěli noční oblohou a čert se těšil, jakou bude mít v pekle pochvalu. Jenže po chvíli mu začalo být horko. Káča totiž nebyla zrovna pírko a navíc jí během letu otrnulo. „Hej, ty zelený kabáte!“ křikla mu přímo do ucha, až mu v něm zalehlo. „Letíš moc pomalu! A vůbec, kudy to letíme? Tady fouká, že mi nastydnou uši! Leť víc doprava! Ne, doleva! Kdo ti vůbec dal řidičák na létání?“

Čert z toho měl hlavu jako pátrací balon. Když konečně dopadli před brány pekla a čert zaklepal na Luciferovy dveře, byl úplně vyčerpaný. „Nesu… nesu hříšnici,“ zasípal. Ale Káča se rozhlédla po pekle, kde to čmoudilo, syčelo a páchlo sírou, a spustila takový křik, že i samotnému Luciferovi, který byl zvyklý na ledacos, zatrnulo: „Co je to tu za nepořádek?! Kdo tu rozlil tu smůlu? A proč se tu nevětrá? Tady se nedá dýchat! Vždyť vy tu žijete jako prasátka!“ Popadla první pekelné koště a začala čerty prohánět.

Lucifer zbledl. „Okamžitě ji odnes zpátky!“ zavelel a ukázal na dveře. „Tohle tady mít nechci! Žádná bláznivá ženská mi tady nebude dělat takový pořádky!“

Zoufalý čert se znovu vznesl i s Káčou, která se ho držela jako klíště. Letěl, síly ho opouštěly, jazyk měl až na vestě. Nad jednou loukou už to nevydržel a klesl k zemi. Chtěl Káču shodit, ale ta se nedala. Chytila se ho ještě pevněji a ne a ne pustit. Čert už byl zoufalý a Káču prosil ať už sleze. Jenže ta ne, ta že se jí tam líbí a z krku už mu nesleze. Nikdy.

U nedalekého rybníka zrovna pásl ovce ovčák Jirka. Měl na sobě obrovský, chlupatý ovčí kožich. Vidí čerta, jak lapá po dechu a na zádech mu sedí uřvaná ženská.

„Pomoz mi, člověče,“ naříkal čert. „Já už nemůžu. Ta ženská je horší než tisíc let přikládat pod kotel.“ Jirka byl chytrý mládenec. Rozpoznal v té ženské hubatou Káču z vedlejší vsi. „Dobrá,“ usmál se pod fousy. „Já ji na chvíli vezmu. Ale musíš mi slíbit, že pomůžeš, když tě zavolám.“ Čert by slíbil i modré z nebe.

Jirka přišel ke Káče. „Káčo, pojď na chvíli ke mně na záda, tenhle zelený panáček už plete nohama. Já tě donesu až domů.“ Káče to bylo jedno. Hlavně že se nesla. Přeskočila na Jirkova záda a chytila se ho za huňatý kožich. Jenže Jirka nebyl hloupý. Jakmile cítil, že se pevně drží, rychle rozepnul knoflíky svého starého, obnošeného kožichu a hbitě z něj vyklouzl.

Žbluňk! Káča i s těžkým kožichem zahučela rovnou do rybníka. Voda nebyla hluboká, sahala jí sotva po pás, ale než se Káča z toho mokrého chlupatého nadělení vymotala, byl čert ten tam. Rychlostí blesku zmizel v pekle a bránu zamkl na tři západy.

Káča vylezla na břeh jako zmoklá slepice. Vynadala Jirkovi, vynadala ovcím, vynadala i rybám ve vodě. Ale pak se oklepala, narovnala sukni a hrdě nakráčela zpátky do vsi. Však si aspoň udělala pořádný výlet a měla všem sousedkám co vyprávět! A čert? Ten už se od té doby tancovačkám vyhýbal obrovským obloukem. Zjistil totiž, že hubatá lidská ženská je to jediné, čeho se musí bát i samotné peklo.

Článek Jak Káča peklu zavařila se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.