Exkurze třídy 2.B do Království železnic začala jako každá jiná školní akce. Všude byl hluk, dupot tenisek a vůně svačin z batohů. Paní učitelka Nováková se marně snažila udržet dravou zvěř v zástupu. „Nesahejte na sklo! Nedotýkejte se modelů!“ napomínala hlouček dětí u vchodu.
Viktorka a Emilka, dvě nerozlučné kamarádky s culíky, které při chůzi poskakovaly ve stejném rytmu, se držely trochu stranou. Fascinovaně zíraly na obří modelovou krajinu. Byly tu hory ze sádry, řeky z pryskyřice a stovky malinkatých stromečků.
„Podívej, Emčo,“ špitla Viktorka a přitiskla nos na sklo tak pevně, až se jí zploštil. „Tamhle vyjíždí!“ Ze stanice se vynořil ten nejkrásnější vlak v celém kolejišti. Nebyl to obyčejný osobák. Byla to moderní souprava s aerodynamickým čumákem, přes který se táhl pruh ve všech barvách duhy. „Expres Duha,“ vydechla zasněně Emilka. „Představ si, že by ses v něm mohla svézt. Jenom kousíček.“ „To by bylo nejlepší,“ přikývla Viktorka a zavřela oči. „Přeju si to víc než cokoliv na světě.“
Kouzlo s vůní elektřiny
V tu chvíli kolejiště tiše zabzučelo. Světla v sále na vteřinu pohasla a vzduch zavoněl ozónem, jako když se blíží letní bouřka. Holkám se zatočila hlava. Měly pocit, jako by se jim pod nohama propadala podlaha. Zvuky spolužáků se vzdalovaly, jako když se zeslabuje rádio. Fííííí-húúú!
Když Viktorka otevřela oči, neseděla na zemi. Seděla na něčem měkkém. „Au, ty mě mačkáš!“ ozvalo se vedle ní. „Emilko?“ Rozhlédly se. Nebyly v muzeu. Seděly v luxusním kupé. Sedačky byly potažené modrým sametem, na stolečku stála malá lampička a okna… okna byla obrovská a čistá. Vlak sebou jemně cukl a hladce se rozjel.
„To není možné,“ vykulila oči Emilka a sáhla si na stěnu. Byla pevná a skutečná. „My jsme se zmenšily! My jsme v Duze!“
Svět, jaký nikdo neviděl
Vlak nabral rychlost. Holky se přilepily k oknu. To, co zvenku dřív vypadalo jako umělý trávník, byla teď skutečná, sytě zelená louka. Stébla trávy byla vysoká jako kukuřice a vlnily se ve větru, který vlak vířil.
Projeli kolem pastviny. „Koukej na ty krávy!“ vykřikla Viktorka. Dříve nehybné plastové figurky teď žily. Obrovská strakatá kráva sklonila hlavu k zemi, vytrhla trs trávy a hlasitě ho přežvykovala. Chrup, mlask, chrup. Když vlak projel kolem, zvedla hlavu a zabučela tak hlasitě, až se zatřásla okenní tabulka: „BÚÚÚÚ!“
Vlak zpomalil u malého vesnického nádraží. Na peróně stál výpravčí v modré uniformě. Zvenku vypadal jako centimetrový panáček, ale teď? Byl to starší pán s vousem, hřejivým úsměvem a červenou čepicí. Viktorka stáhla okénko. Dovnitř vletěl vítr a vůně jehličí. „Ahoj!“ zavolala. Výpravčí se usmál, přiložil dva prsty k čepici a zapískal na píšťalku. „Šťastnou cestu, dámy! Na trati je volno!“ zavolal na ně zvučným hlasem.
Stín Černého Barona
Vlak vjel do tunelu a v kupé se rozsvítilo tlumené světlo. Kola rytmicky klapala o spoje kolejnic: Tu-dud, tu-dud, tu-dud. „Je to jako sen,“ řekla Emilka.
Ale ten sen se měl brzy změnit v noční můru.
Když vyjely z tunelu na dlouhý most, Viktorka se podívala dopředu. Úsměv jí zmrzl na rtech. „Emi…“ hlesla a chytila kamarádku za ruku. „Podívej se dopředu.“
Proti nim, po téže koleji, se valil těžký nákladní vlak. Byla to stará parní lokomotiva, celá černá, s rudými koly. Říkalo se jí Černý Baron. Kouřilo se jí z komína a vypadala jako rozzuřený býk.
„Oni se srazí!“ zaječela Emilka.
„My se srazíme!“ zaječela Viktorka ještě hlasitěji.
Obě dívky běžely uličkou ke kabině strojvedoucího. Rozrazily dveře. Byla prázdná! „Musíme brzdit!“ křičela Viktorka. Vrhly se k ovládacímu pultu. Tahaly za páky, mačkaly červená tlačítka. Nic. Vlak Duha si vesele uháněl dál. Přímo proti ocelové nestvůře. Vzdálenost se zmenšovala.
Padesát metrů.
Třicet metrů.
Černý Baron hrozivě pískal.
„To nestihneme,“ rozplakala se Emilka. Viktorka ji objala a obě zavřely oči.
Tři obryně v oblacích
„Holky, podívejte!“ Ten hlas nezněl z vlaku. Zněl z nebe a byl hlasitý jako zvony na kostelní věži. Viktorka s Emilkou vzhlédly. Strop haly zastínily tři obrovské tváře. Byly to jejich spolužačky – Vendulka, Maruška a Anička. Dívaly se dolů na kolejiště jako bohyně z Olympu.
„Ten černý vlak jede špatně!“ křičela shora Vendulka a ukazovala prstem velkým jako kláda. „Srazí se s Duhou!“ přidala se vyděšeně Anička. „Musíme něco udělat!“ „Tamhle je výhybka! Rychle!“ zavelela Maruška.
Viktorka viděla, jak se z nebe snáší tři ruce. Bylo to neuvěřitelné. Vendulka odhrnula plastový stromeček, který překážel. Anička zatlačila na kolejnici a Maruška svým ukazováčkem zmáčkla páčku výhybky těsně před jejich vlakem.
Černý Baron byl už jen pár metrů od nich. Holky skoro cítily horko z jeho kotle. Eliščin prst dopadl. CVAK! Rána otřásla celým údolím. Koleje pod vlakem sebou škubly. Vlak Duha v poslední vteřině prudce zabočil doprava. Nárazový vítr od protijedoucího vlaku zatřásl celou soupravou, jak se minuly jen o milimetry.
„Jóóó! Dokázaly jsme to!“ jásaly nahoře v oblacích tři kamarádky a pleskly si rukama tak silně, až to znělo jako hromobití.
Zpátky na zem
Vlak Duha, nyní už v bezpečí, začal zpomalovat. Vjel do cílové stanice Modelov. Brzdy tiše syčely: Šššššš. V reproduktorech vagonu to zapraskalo a ozval se příjemný hlas:
„Vážení cestující, dorazili jste do cílové stanice. Prosím, vystupujte vpravo. Děkujeme našemu záchrannému týmu a doufáme, že jste si užili cestu.“
Jakmile vlak definitivně zastavil, svět se znovu zatočil v barevném víru. Puf!
Viktorka zamrkala. Už neseděla v sametu. Stála na linoleu vedle Emilky. Obě zhluboka oddechovaly. „To bylo…“ začala Emilka. „…o fous,“ dokončila Viktorka.
„Holky! Kde jste byly?“ K nim se blížila paní učitelka Nováková. „Už jdeme k autobusu.“ Za ní šly Maruška, Anička a Vendulka. Všechny tři se usmívaly a živě diskutovaly o tom, jak se jim podařilo na poslední chvíli přehodit tu zaseknutou výhybku.
Viktorka s Emilkou se na sebe podívaly. Pak přiběhly k té trojici a pevně je objaly. „Díky,“ špitla Viktorka. „Za co?“ podivila se Anička. „Jen jsme si hrály s vláčky.“ „My víme,“ usmála se Emilka. „Ale dívaly jsme se na vás. Opravdu hodně, hodně zblízka.“
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář