„Tohle je ten Černý les?“ zeptal se nejmladší Jakub a pevněji si zavinul plášť kolem ramen. Stromové klenby nad nimi se tyčily jako tmavé věže starého hradu.
„Ano, přesně ten,“ přikývl nejstarší Jan a sáhl po jílci svého meče. „Otec říkal, že jen tady vyvěrá pramen živé vody. Zde nesmíme polevit v ostražitosti, bratři.“
„Hlavně se držte pohromadě,“ dodal prostřední Tomáš a zadíval se do mapy, kterou svíral v rukou. „Slyšel jsem o tomto místě příběhy. Stíny tady prý umí klamat zrak a mást mysl poutníků.“
Jejich otec, starý a laskavý král, ulehl před několika týdny s těžkou nemocí. Všichni mastičkáři i moudré ženy z celého království si nad ním marně lámali hlavu. Nakonec se shodli, že pomoci mu může už jen kouzelná živá voda. A tak se tři princové vydali na cestu, která je zavedla až sem, na samotný okraj hlubokého a tmavého lesa.
Kráčeli opatrně po mechu, který tlumil jejich kroky. Najednou se ozvalo zoufalé krákání a šustění křídel.
„Co to bylo?“ trhl sebou Tomáš.
„Tamhle!“ ukázal Jakub k mohutnému dubu.
Ve spleti trnitých větví se tam zoufale třepetal obrovský havran s peřím temnějším než půlnoc. Křídlo měl zachycené v ostrých ostružinách a nemohl se vyprostit.
„Ztrácíme čas, nechme ho být,“ zamračil se Jan zatímco svým mečem prosekával cestu silným ostružiním, aby mohli projít dál. „Máme důležitější úkol.“
„Možná nám poradí cestu,“ namítl Tomáš, ale z opatrnosti zůstal stát o krok vzadu.
Jakub už ale na nic nečekal a vydala se havranovi na pomoc. Přistoupil ke keři a opatrně začal rozplétat ostré trní.
„Neboj se, ptáčku,“ šeptal tiše, aby ho uklidnil. „Nechci ti ublížit.“
Když bylo jeho křídlo volné, havran se snesl na zemi, otřepal se a k překvapení všech tří promluvil lidským hlasem.
„Děkuji ti, Jakube. Jsi laskavý. Za tvou pomoc ti na oplátku pomohu já. Dám ti dobrou radu. Hledáte živou vodu, že ano?“
„Ano hledáme,“ přitakal Jan a o krok ustoupil, aby si havrana mohl pořádně prohlédnout.
„Poslouchejte mě dobře. Cesta k prameni vede přes údolí Stínové paní. Bude vám nabízet odpočinek a zlatá jablka. Pokud ale ochutnáte jediný kousek, zapomenete, proč jste sem přišli, a zůstanete v lese navěky.“
Havran si vytrhl jedno zářivě černé pírko a podal ho Jakubovi.
„Kdyby vás kouzlo přemáhalo, foukni na toto pírko. Ono vám ukáže pravdu.“
Nato pták vzlétl a zmizel v korunách stromů.
Bratři pokračovali dál do nitra hvozdu. Zanedlouho se vzduch podivně ochladil a stromy ustoupily malé mýtině. Uprostřed stál nádherný stůl prohýbající se pod hromadou voňavého jídla a zlatých jablek. U něj seděla žena v bělostných šatech, která byla tak krásná, až z toho přecházel zrak.
„Vítejte, unavení cestovatelé,“ usmála se na ně Stínová paní. „Odložte zbraně i starosti. Pojďte blíž a ochutnejte z mých sladkých plodů. Určitě máte velký hlad.“
Jan si povzdechl a meč mu klesl k boku.
„Je pravda, že jdeme už dlouho. Jeden kousek nám neublíží.“
Tomáš omámeně přikývl.
„Ta jablka vypadají tak nádherně. Jen si trochu odpočineme, Jane. Pramen nikam neuteče.“
Jakub už už chtěl s bratry souhlasit, ale najednou ucítil, jak ho u srdce zastudilo havraní pírko. Vzpomněl si na nemocného otce, který na ně doma čeká.
„Zastavte se!“ vykřikl na bratry. „Nesmíte nic jíst! Vzpomeňte si na otce!“
Ale Jan s Tomášem ho neslyšeli. Už natahovali ruce ke zlatému ovoci. Jakub rychle vytáhl z kapsy černé pírko a vší silou na něj foukl.
Z pírka vyšlehl stříbrný vítr, který se prohnal mýtinou. V ten okamžik iluze praskla jako mýdlová bublina. Stůl s jídlem se proměnil v hromadu ztrouchnivělého dřeva, zlatá jablka v obyčejné šišky a Stínová paní se s rozzlobeným zasyčením rozplynula v ranní mlze.
Jan a Tomáš se otřepali a zmateně se rozhlíželi kolem.
„Co… co se stalo?“ vykoktal Tomáš.
„Chtěla nás oklamat,“ vysvětlil Jakub a pevně sevřel lahvičku, kterou měl připravenou na vodu. „Pojďme, už jsme blízko.“
Bratři brzy uslyšeli zurčení potůčku. Došli k malé kamenné studánce, která zářila vlastním namodralým světlem. Vedle ní seděl malý, starý kamenný mužíček obrostlý mechem.
„Kdo přichází k prameni?“ zaskřehotal kamenný strážce.
„Jsme tři princové tohoto království a prosíme o vodu pro našeho nemocného otce,“ předstoupil Jan.
„Vodu si může nabrat jen ten, kdo cestou prokázal soucit i moudrost,“ řekl strážce. Nepodíval ani na Jana ani na Tomáše. Svůj moudrý zrak upřel na Jakuba. „Ty. Ty jsi pomohl zvířeti v nouzi a zachránil své bratry před zapomněním. Přistup blíž.“
Jakub poklekl a nabral křišťálově čistou vodu do své lahvičky. Hned jak ji naplnil a zavřel studánka i se svým kamenným strážcem se rozplynula, les se rozestoupil a cesta domů se před nimi sama otevřela.
„Odpusť, bratříčku,“ řekl Jan po cestě zpět a položil Jakubovi ruku na rameno. „Myslel jsem, že síla vše vyřeší. Ale bez tvého soucitu s havranem bychom živou vodu nikdy nezískali.“
„Bez tebe bychom zabloudili navěky,“ přidal se Tomáš.
Jakub zavrtěl hlavou. „Ne, ne bratři. Zvládli jsme to společně,“ řekl a usmál se.
Když dorazili na hrad a dali otci napít kouzelné vody, králi se okamžitě vrátila barva do tváří a nemoc zmizela. V celém království se konala velká slavnost a všichni poddaní oslavovali svého laskavého krále i statečné prince.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář