Byl jednou jeden bohatý kupec, který žil na kraji hlubokého temného hvozdu. Jeho dům býval plný radosti, dokud mu vážná nemoc nevzala milovanou ženu. Zůstala mu jen jediná dcera. Byla to dívka laskavá a nesmírně krásná.
Když uplynul rok, kupec se oženil podruhé. Přivedl si do domu novou ženu, která měla dvě vlastní dcery. Na pohled byly obě krásné, ale ve skutečnosti byly pyšné a zlé. Od toho dne nastaly kupcově dceři zlé časy. Nevlastní sestry jí sebraly všechny krásné šaty, oblékly ji do staré šedé zástěry a obuly jí těžké dřevěné dřeváky. Poslaly ji do tmavé kuchyně a přikázaly jí zastat veškerou těžkou práci v domě.
Dívka musela vstávat dlouho před svítáním, ještě za hluboké tmy, nosit těžká vědra s ledovou vodou od studny, rozdělávat oheň v obrovských kamnech, štípat dříví, vařit pro celou rodinu a drhnout kamenné podlahy. Večer, když byla unavená, že sotva stála na nohou, lehla si na zem k peci, která byla plná popela, aby v chladné kuchyni nezmrzla. A protože byla pořád umazaná od sazí a šedého prachu, začaly jí sestry posměšně říkat Popelka. Jedinou radostí ji byli ptáčci, kterým každý den poctivě házela zrní.
Jednoho dne se otec chystal na daleký velký trh ve městě. Před odjezdem si zavolal všechny tři dívky, aby se jich zeptal, co jim má z cesty přivézt za dárky. „Já chci ty nejkrásnější šaty z toho nejdražšího hedvábí, jaké ve městě najdeš!“ poručila si okamžitě starší nevlastní sestra a hrdě pohodila hlavou. „A mně přivez náhrdelník z pravých, lesklých mořských perel, ať na plese zářím!“ přidala se hned druhá. Poté se kupec podíval do kouta na svou vlastní dceru, která tam tiše stála v potrhané zástěře, a zeptal se: „A co by udělalo radost tobě, moje drahá Popelko?“ Popelka sklopila oči a potichu poprosila: „Tatínku, mně přivez to první, co tě cestou napadne. Nic víc si nepřeji.“ Otec ji pohladil po vlasech, slíbil jí to a vydal se na cestu.
Na trhu nakoupil drahé látky, hedvábí i nádherné perly pro macešiny dcery. Když se vracel zpátky domů a projížděl na svém koni hustým, divokým lesem, cesta byla úzká a zarostlá. Najednou zavadil hlavou o větev starého lískového keře. Proutek byl tak silný, že mu shodil klobouk z hlavy rovnou na zem. Kupec zastavil koně a seskočil dolů. Když zvedal klobouk, všiml si, že se na větvi houpou krásné, zralé lískové oříšky. Okamžitě si vzpomněl na svou dceru a její zvláštní přání. „Tohle je to první, co mě napadlo,“ pomyslel si s úsměvem. Lískové oříšky pro ni utrhl a schoval je hluboko do kapsy u kabátu.
Když přijel domů, rozdal dárky. Maceše a jejím dcerám předal vše, o co si řekly – hedvábné šaty zářily novotou a perly se leskly. Nakonec zavolal Popelku a dal jí oříšky pro štěstí, které pro ni přivezl. Jeho nevlastní sestry se jí začaly hlasitě a zlomyslně smát: „Podívejte se na ni! My máme drahé hedvábí a perly a ta umazaná holka dostala jen obyčejné oříšky z lesa! To je dárek jako pro veverku!“ Popelka si však z jejich posměchu nic nedělala. Byla upřímně ráda a otci s láskou poděkovala: „Děkuji ti, tatínku, udělal jsi mi radost.“ Oříšky si schovala jako ten největší poklad.
Po nějakém čase král oznámil, že se bude konat velký, velkolepý ples. Pozval všechny dívky z celého království, aby si jeho syn, mladý princ, mohl vybrat nevěstu. Nevlastní sestry byly štěstím bez sebe. Volaly Popelku a poroučely jí: „Popelko, dělej, dělej! Učeš nám vlasy, zašněruješ nám šaty a vylešti naše nejlepší střevíčky! Nic nesmíš zkazit!“ Popelka vše poslušně udělala, pomohla jim do drahých šatů, ale byla smutná, protože by se také ráda podívala na ples a viděla královský palác. Sebrala veškerou odvahu, přistoupila k maceše a potichu se zeptala: „Macecho, prosím tě, nemohla bych jít na ten ples s vámi? Jen na malou chvíli, abych viděla ten krásný zámek…“
Macecha se jí jen krutě vysmála. Ukázala prstem na její špinavé tváře a roztrhanou zástěru a prskala zlostně: „Ty? Ty bys chtěla jít na ples? Podívej se na sebe, jak vypadáš! Jak by mohla taková umazaná holka vůbec vstoupit do královského zámku? Všem bys nám udělala jen strašnou ostudu!“ Aby měla od Popelky klid a zkazila ji jakoukoli naději, nabrala velkou plnou misku čočky, vysypala ji rovnou do popela na ohništi a řekla: „Když nemáš co na práci a nudíš se, tak tady máš úkol. Přebereš tuhle čočku do posledního zrníčka. A budeš to mít hotové, než se vrátíme z plesu, jinak bude zle, to mi věř!“ S těmito slovy macecha i se svými dcerami nastoupila do honosného kočáru a odjela na zámek.
Jakmile za nimi zapadly dveře, Popelka si sedla do popela a začala usedavě a nešťastně plakat. „Tohle přece nemohu mít hotové ani do zítřejšího rána,“ šeptala zoufale a dívala se na zrnka čočky smíchané s šedým popelem.
Když v tom se stalo něco nevídaného. Otevřeným oknem se do místnosti se začali slétávat její milovaní holoubci, hrdličky a s nimi i další malí ptáčci z lesa, které každý den krmila. Slétli se v celém obrovském hejnu rovnou k ohništi a začali Popelku utěšovat svým vrkáním. Ptáčci poskakovali kolem ohniště, svými zobáčky vybírali dobrá zrnka čočky do jedné misky a špatná do druhé. Práce jim šla rychle od ruky.
V tom k Popelce přiletěl ten největší bílý holoubek. V zobáčku držel ty tři lískové oříšky, které pro ni otec přivezl. Položil jí je do klína. Popelka se na ně podívala a zkusila první oříšek rozlousknout. K jejímu překvapení z něj nevypadlo jadýrko, ale vyklouzly z něj nádherné šaty na ples utkané ze stříbrné příze, které svítily jako hvězdy na nočním nebi.
Popelka s radostí vyběhla ven na dvůr a rozlouskla druhý oříšek. Jakmile skořápka praskla, ozvalo se hlasité zaržání a ven z druhého oříšku vypadl překrásný, zlatem zdobený kočár, do kterého byli zapřaženi čtyři bílí koně, i s kočím a lokajem. Popelka nemohla uvěřit svým očím. Rychle rozlouskla třetí oříšek a z něj vypadly třpytivé střevíčky ze skla. „Pospíchej, Popelko, běž se bavit na ples! My tady všechno dokončíme!“ švitořili holoubci. Popelka se rychle omyla u studny, oblékla si krásné šaty, obula skleněné střevíčky a spěchala na ples, zatímco věrní ptáčci dál usilovně přebírali čočku u ohniště.
Když Popelka vstoupila do velkého zámeckého sálu, hudba na chvíli utichla a všichni hosté zatajili dech nad její krásou. Byla tak nádherná, že ji vůbec nikdo nepoznal. Ani její zlá macecha, ani její závistivé nevlastní sestry. Mladý princ, jakmile ji spatřil, okamžitě k ní zamířil, hluboce se uklonil a požádal ji o tanec. Celý večer tancoval jen a jen s ní a zamiloval se do ní na první pohled. Popelka byla princem také okouzlena a prožívala ten nejkrásnější večer. Jenže noc netrvá věčně.
Když se noc nachýlila k půlnoci, Popelka si uvědomila, že se macecha nesmí vrátit domů dříve než ona. „Musím už jít, princi, odpusťte mi!“ vyhrkla nečekaně. Vyklouzla mu z náruče a začala rychle utíkat pryč ze sálu, aby ji neodhalily sestry s macechou. Jak spěchala dolů po širokých zámeckých schodech, nešťastnou náhodou zakopla a cestou ztratila jeden svůj skleněný střevíček. Rychle nasedla do kočáru a ujížděla domů. Princ běžel za ní, ale kočár už zmizel ve tmě. Na schodech však našel ležet ten malý skleněný střevíček. Nechal vyhlásit po celém království: „Vezmu si za ženu jedině tu dívku, které tento střevíček padne!“
Princ pak s královskou družinou projížděl celé království křížem krážem a všechny dívky si střevíček zkoušely, ale žádné nepadl. Buď měly nohy příliš velké, nebo moc široké. Nakonec princ přišel i do Popelčina domu. Macecha, jakmile uviděla prince přicházet, dostala obrovský strach, popadla Popelku za ruku a zamkla ji v temném podkroví, aby ji princ neuviděl. „Běž tam a ani nedutej!“ sykla na ni.
Poté se macecha ze všech sil snažila princi podstrčit své vlastní dcery. Starší sestra šla do pokoje, zkoušela si botu obout, tlačila, jak mohla, ale její noha byla příliš velká. Mladší sestra měla podobný osud, zkoušela nohu do střevíčku vtlačit všemi silami, ale bota jí byla moc úzká. Všechno snažení macechy přišlo vniveč, střevíček žádné z dcer nepadl.
Princ se zklamán otočil k odchodu. Když už stál na zápraží a chystal se nasednout na koně, najednou se nad jeho hlavou, na střeše domu, usadili bílí holoubci. Začali hlasitě a jasně zpívat: „Vrků, vkrků, bota jim byla malá, v podkroví ti pravá nevěsta zbyla!“ Princ se zastavil, podíval se na macechu a přísně se zeptal: „Schováváte přede mnou ještě nějakou dívku?“ Macecha zbledla a začala koktat: „Ne, ne, jasnosti… To je jen jedna špinavá, umazaná služka, ta v popelu sedí, ta na plesy nechodí…“ „Trvám na tom, abyste ji okamžitě přivedli!“ rozkázal princ.
Macech chtě nechtě musela Popelku přivést před prince. Princ k Popelce přistoupil, poklekl na jedno koleno a opatrně ji skleněný střevíček nasadil na nožku. Padl jí jako ulitý.
Princ se Popelce podíval do očí a i pod vrstvou špíny a popela v ní poznal tu nádhernou, tajemnou dívku z plesu. „Ty jsi moje pravá nevěsta!“ zvolal šťastně. Vzal ji za ruku, posadil ji před sebe na svého koně a odvezl si ji na královský zámek, kde se brzy konala velkolepá svatba. A Popelka? Na zlou macechu a závistivé sestry už si ani nevzpomněla, protože žila šťastně a spokojeně po boku svého prince v paláci plném lásky na věky věků.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář