Byl jednou jeden cínový vojáček. Měl přesně čtyřiadvacet bratrů, všichni se totiž narodili ze stejné staré cínové lžíce. Dívali se upřeně před sebe, pušku měli pevně sevřenou v náručí a nosili krásnou červenomodrou uniformu.
Když víko krabice poprvé odklopili, ozval se veselý dětský hlas. Chlapec radostně vykřikl a začal vojáčky pečlivě stavět na stůl. Všichni vypadali jeden jako druhý. Jen ten poslední, pětadvacátý, se trochu lišil. Měl jen jednu nohu. Odlévali ho totiž úplně nakonec a cín už na druhou jednoduše nezbyl. Ale i na té jedné noze stál stejně pevně a hrdě jako ostatní na dvou.
Na stole ležela spousta dalších hraček, ale nejvíce pozornosti poutal překrásný papírový zámek. Před jeho branou stála malá papírová baletka. Byla krásná a na sobě měla šatičky z tenké látky a přes rameno modrou stužku. Ruce měla vztažené vysoko do vzduchu a jednu nohu zvednutou tak vysoko, že ji vojáček pod sukní vůbec neviděl. Pomyslel si, že má také jen jednu nohu, stejně jako on.
To by byla žena pro mě, říkal si v duchu. Ale je moc vznešená. Bydlí v nádherném zámku, zatímco já mám jen papírovou krabici, o kterou se dělím se čtyřiadvaceti bratry.
Přesto z ní nedokázal spustit oči.
Když padl večer a všichni z domu šli spát, hračky ožily. Začaly hrát na návštěvy, pořádat bitvy a tancovat. Jen vojáček stál nehnutě na své jedné noze a baletka stála tiše na špičce té své. Nedívali se nikam jinam, jen upřeně jeden na druhého.
Odbila půlnoc a s tichým klapnutím se otevřela malá černá krabička. Nevyskočil z ní žádný panáček na pružině, ale opravdový, malý a zlomyslný skřet.
„Vojáčku“, zasyčel skřet z krabičky. „Nech si ty svoje oči laskavě pro sebe!“
Ale vojáček dělal, jako by nic neslyšel. Dál se upřímně díval jen na baletku.
„Jen počkej do zítřka“, zasmál se skřet.
Ráno přišly děti a postavily vojáčka na okenní římsu. Ať už to udělal ranní průvan, nebo ten zlomyslný skřet, okno se najednou prudce rozletělo a vojáček vypadl ven. Padal ze třetího patra přímo na dláždění. Dopadl tak nešťastně, že jeho bodák uvízl mezi kameny a on zůstal stát hlavou dolů.
Začalo silně pršet. Kapky se brzy slily v prudký jarní liják. Když déšť ustal, šli kolem dva chlapci.
Jeden z nich ukázal do hluboké louže. Podívej, cínový vojáček. Pošleme ho na výlet.
Z kusu starých novin narychlo složili papírovou lodičku. Postavili vojáčka doprostřed a pustili ho po vodě, která se divoce valila strouhou. Proudy vody lodičkou smýkaly sem a tam, točily s ní v kruzích, ale vojáček neztratil rozvahu. Stál pevně, pušku v náručí a díval se odhodlaně před sebe.
Voda lodičku nesla rychle, až ji najednou vtáhla pod temný most, přímo do kanálu. Byla tam vlhká, hluboká tma, snad ještě větší než v jeho staré krabici.
Kampak to vlastně pluji? pomyslel si. Tohle je jistě práce toho skřeta. Kdyby tu tak se mnou byla ta krásná baletka, nevadila by mi ani tahle tma.
Najednou se z temnoty vynořila obrovská zlá krysa, která pod mostem bydlela.
„Máš pas?“ zasyčela a cenila zuby. „Ukaž pas! Tady se platí mýtné!“
Vojáček mlčel. Jen pevněji stiskl svou pušku a ani se nehnul. Nechtěl ukázat strach. Lodička se řítila dál a krysa plavala za ním. Vztekala se a volala. Házela po něm klacky a kamínky, aby vetřelce zastavily. Proud byl ale silnější a vynesl lodičku ven z temného tunelu.
Jenže to nejhorší mělo teprve přijít. Voda se s obrovským hukotem hnala do velkého průplavu. Pro vojáčka to bylo stejné, jako by se řítil z vysokého vodopádu. Lodička se naplnila těžkou vodou a začala rychle klesat. Namočený papír se trhal. Voda vojáčkovi sahala po krk, pak přes hlavu až s celou potrhanou lodičkou klesl pod hladinu.
Myslel na malou baletku, kterou už nikdy neuvidí. Cítil, jak klesá ke studenému říčnímu dnu.
Vtom se pod vodou něco zablesklo. Kolem proplula velká ryba, otevřela tlamu a vojáčka spolkla.
Kolem něj byla ještě větší tma než v kanálu a velmi málo místa. Ale vojáček vytrval. Ležel klidně, v plné polní, s puškou pevně u sebe. Osud ho zkoušel, ale jeho srdce zůstalo nezlomené.
Ryba s sebou chvíli prudce házela a mlela sebou. S vojáčkem v ní to zmítalo ze strany na stranu až najednou znehybněla. Cosi jím silně otřáslo, pak uviděl jasný záblesk světla a uslyšel hlas.
„Cínový vojáček!“
Rybu totiž chytil rybář, prodal ji na trhu a kuchařka ji přinesla do kuchyně. Rozřízla ji nožem a našla v ní našeho hrdinu. Vzala ho opatrně dvěma prsty a odnesla do pokoje.
Vojáček se rozhlédl. Poznal ten stůl. Poznal hračky. A hlavně uviděl ten krásný papírový zámek a před ním malou tanečnici. Pořád stála na jedné noze, tu druhou zvednutou vysoko k nebi. Byla stejně vytrvalá jako on. Osud ho zavedl domů. Zpět k jeho milované tanečnici.
Podíval se na ni a ona na něj. Ani jeden nepromluvil, ale byli šťastní, že se znovu shledali. Vojáček věděl, že přežil tu dlouhou, temnou cestu jen díky pomyšlení na ni.
Byla tichá a vytrvalá. A on věděl, že ať už se stane cokoliv, bude tu vždy stát, na své jedné noze, pevně a hrdě.
Jenže jejich štěstí netrvalo dlouho. Za pár dní, během hry chlapec popadl cínového vojáčka a bez jediného slova ho hodil přímo do rozpálených kamen. Neměl k tomu vůbec žádný důvod, možná v tom měl prsty ten zlomyslný skřet z černé krabičky.
Vojáček stál v jasných plamenech a cítil strašlivý žár. Sám nevěděl, jestli je to skutečný oheň z kamen, nebo plameny jeho lásky k tanečnici. Díval se na baletku a ona se dívala na něj. Cítil, že se v tom horku pomalu rozpouští, ale stále stál pevně na své jedné noze, pušku stisknutou v náručí.
Najednou někdo prudce otevřel dveře. Průvan zachytil malou papírovou tanečnici. Vznesla se do vzduchu jako lehká víla a vletěla rovnou do kamen, přímo k cínovému vojáčkovi. V mžiku vyšlehla plamenem a byla pryč.
Vojáček se mezitím roztekl na malou stříbrnou hromádku.
Když přišla druhý den ráno služebná vybírat popel, našla z něj jen malý kousek cínu, který se slil do tvaru malého srdce uprostřed kterého byl zatavený jeden třpytivý kamínek, které původně zdobil baletčiny šaty. Spojeni navždy v tichém příběhu odvahy a věrnosti, jež nezdolal ani ten nejžhavější plamen.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář