Byl jednou jeden krejčí, který měl tři syny a jednu jedinou kozu. Protože jim koza dávala mléko a živila celou rodinu, museli se o ni dobře starat. Každý den ji jeden ze synů vedl na pastvu.
Nejstarší syn ji vzal na kopeček za kostelík, kde rostla ta nejšťavnatější tráva. Koza žrala, až měla břicho kulaté jako buben. Když se blížil večer, syn se zeptal: „Kozo, jsi sytá?“ Koza odpověděla: „Jsem tak plná, že nemohu sníst už ani lístek, méé, méé.“ Když se ale vrátili domů a krejčí se kozy zeptal, zda se dobře napásla, lstivé zvíře zamečelo: „Kde bych se napásla? Skákala jsem přes příkopy, nenašla tam ani list, méé, méé!“ Krejčí se rozzlobil. Popadl dřevěný metr, jímž měřil látku, a nejstaršího syna v hněvu vyhnal z domu.
Stejně se vedlo i prostřednímu a nejmladšímu bratrovi. Ačkoli kozu pásli na nejlepším jeteli a mladých proutcích, zlomyslná koza otci vždy lhala, že má hlad. Krejčí tak postupně vyhnal všechny tři své syny do světa. Teprve když šel kozu nakrmit sám a zjistil, že zvíře lže, uvědomil si svou chybu. Rozzlobil se na kozu a vypráskal ji tak, že utekla do lesů a už ji nikdo nikdy neviděl. Krejčí zůstal doma sám a trápil se pro své syny.
Ti se mezitím rozběhli do světa, aby se naučili poctivému řemeslu. Nejstarší vstoupil do učení k truhláři. Byl pilný a poslušný. Když nastal čas, aby se vydal na zkušenou, dal mu mistr na památku obyčejný dřevěný stolek. „Není na pohled nijak krásný,“ řekl truhlář, „ale když ho postavíš a řekneš: Stolečku, prostři se!, hned se na něm objeví čistý ubrus, talíře, pečeně a džbán vína.“ Mládenec poděkoval a vydal se k domovu.
Cestou se zastavil v zájezdním hostinci. Hostinský byl člověk úlisný a chamtivý. Když viděl, jak si mladý truhlář vykouzlil hostinu na starém stolečku, zablesklo se mu v očích. V noci, když mládenec tvrdě spal, hostinský kouzelný stolek odnesl a vyměnil ho za jiný, který vypadal úplně stejně. Když syn dorazil domů, krejčí se zaradoval. Ale když chtěl mládenec otci ukázat kouzlo, obyčejný stůl zůstal prázdný. Otec si povzdechl a vrátil se ke svému šití, v domnění, že se syn jen chvástá.
Prostřední syn se učil u mlynáře. I on pracoval od slunka do slunka, a když se loučil, dostal od mistra osla. „Netahej ho za uši ani ho nenuť nosit těžké pytle,“ kladl mu na srdce mlynář. „Stačí, když pod něj prostřeš plachtu a zavoláš: Oslíčku, otřes se! Zvíře začne z tlamy plivat zlaté dukáty.“ Mladý mlynář se radoval, že otce zbaví bídy.
Naneštěstí i on nocoval ve stejném hostinci. Neopatrně zaplatil útratu zlaťákem, který osel před zraky hostinského vyprskl. Zlodějský šenkýř nelenil a v noci ve stáji osla vyměnil. Doma pak prostřední bratr postavil zvíře na plachtu, ale ať volal, jak volal, z osla nevypadl ani měďák. Otec byl ještě smutnější než prve.
Nejmladší syn se učil kovářem. Řemeslo to bylo těžké a vyžadovalo pevnou ruku. Z dopisů, které mu psali bratři, se dozvěděl co se jim stalo, a dovtípil se, že za jejich neštěstím stojí krčmář. Když se s ním jeho mistr loučil, podal mu těžký plátěný pytel. „Je v něm dubový kyj,“ řekl mistr. „Když ti někdo ublíží, stačí zvolat: Kyj z pytle ven! a hůl zloduchovi namlátí tak, že na to nikdy nezapomene. Dokud neřekneš: Kyj do pytle!, nepřestane.“
Mládenec mistrovi poděkoval a zamířil přímo do zájezdního hostince. Poručil si večeři a záměrně si položil pytel na lavici vedle sebe. Občas na něj sáhl a nahlas si zamumlal: „To je ale poklad. Ani stoleček, ani osel se nevyrovnají tomu, co mám tady.“ Hostinskému okamžitě zrudly uši chamtivostí. Počkal, až host usne, přikradl se k lavici a natáhl ruku po pytli. V tu chvíli mladý kovář otevřel oči a křikl: „Kyj z pytle ven!“ Dubová hůl vyskočila a začala hostinského tlouct. Padala mu na záda, na ramena i na nohy. Šenkýř křičel, prosil a naříkal, ale hůl neustávala. „Přestane, až mi vrátíš kouzelný stůl a osla, které jsi ukradl mým bratrům!“ řekl přísně. Hostinský se odplazil do komory a přitáhl stůl i osla. Teprve tehdy mládenec zavelel: „Kyj do pytle!“
Druhý den ráno se nejmladší bratr vrátil domů. Přivedl s sebou osla a na zádech nesl stůl. Když otec viděl všechny tři syny pohromadě, měl radost. A když stoleček pokryl stůl pečínkou a osel nasypal na podlahu hromadu zlaťáků, krejčí vzal své jehly i nitě a zamkl je do truhly. Od toho dne žili všichni společně v hojnosti, míru a spravedlnosti.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář