Za starých časů, kdy ještě pomáhalo, když si člověk něco přál, žil jeden král. Měl několik dcer, které byly všechny krásné, ale ta nejmladší byla tak půvabná, že i samo slunce, které už vidělo ledacos, se podivovalo, když jí spatřilo.
Nedaleko králova zámku ležel velký, tmavý les. V tom lese, pod starou lípou, byla studna. Když byly dny horké, chodila nejmladší princezna do lesa a sedávala na jejím chladném okraji. A když jí byla dlouhá chvíle, brala si svou nejmilejší hračku – těžkou zlatou kouli. Vyhazovala ji do výšky a zase chytala.
Stalo se však jednoho dne, že zlatá koule nespadla princezně do nastavených rukou. Princezna ji nechytila, bouchla o zem, odrazila se a skutálela se rovnou do studny. Princezna ji sledovala očima, ale koule zmizela. Studna byla tak hluboká, že na dno nebylo vidět.
Dívka začala plakat. Plakala stále hlasitěji a nemohla se utišit. Náhle uslyšela hlas: „Copak ti je, královská dcero? Pláčeš tak, že by se i kámen ustrnul.“
Rozhlédla se, odkud ten hlas přichází, a uviděla žabáka, který natahoval z vody svou tlustou, ošklivou hlavu.
„Ach, to jsi ty, starý žabáku?“ řekla princezna. „Pláču pro svou zlatou kouli, která mi spadla do vody.“
„Tak už neplač,“ odpověděl žabák. „Mohu ti pomoci. Ale co mi dáš, když ti tvou hračku vytáhnu?“
„Cokoliv budeš chtít, milý žabáku,“ vyhrkla rychle. „Své šaty, své perly a drahokamy, a k tomu i zlatou korunku, kterou nosím.“
Žabák zakroutil hlavou. „Tvé šaty, perly ani tvou zlatou korunku nechci. Ale když mě budeš mít ráda, když smím být tvým společníkem, sedět vedle tebe u tvého stolu, jíst z tvého zlatého talířku, pít z tvého pohárku a spát ve tvé postýlce, když mi tohle slíbíš, ponořím se dolů a kouli ti přinesu.“
„Ano, ano, slibuji ti všechno, co chceš, jen mi tu kouli přines!“ řekla princezna. V duchu si ale myslela: Co ten hloupý žabák plácá? Sedí ve vodě s ostatními žábami a kváká. Ten přece nemůže být mým společníkem.

Jakmile žabák dostal slib, potopil se. Za malou chvíli vyplaval, v tlamě držel zlatou kouli a vyhodil ji do trávy. Princezna byla štěstím bez sebe, když svou krásnou hračku zase viděla. Popadla ji a rozběhla se pryč.
„Počkej! Počkej!“ volal žabák. „Vezmi mě s sebou, já neumím skákat tak rychle jako ty!“
Nebylo mu to nic platné. Princezna ho neposlouchala, běžela domů a na ubohého žabáka brzy úplně zapomněla.
Druhého dne
Když princezna seděla s králem a celým dvorem u stolu a jedla ze svého zlatého talířku, ozvalo se na mramorových schodech pleskání. Plesk, plesk, plesk. Někdo lezl nahoru. Když byl nahoře, zabušil na dveře a zavolal: „Královská dcero nejmladší, otevři mi!“
Princezna vstala a šla se podívat, kdo to tluče. Otevřela dveře a před ní seděl žabák. Rychle dveře přibouchla, sedla si zpátky ke stolu a byla celá bledá.
Král viděl, jak je jeho dcera rozrušená, a zeptal se: „Čeho se bojíš, dítě? Stojí snad za dveřmi obr a chce tě odnést?“
„Ach ne,“ odpověděla, „není to obr, je to ohavný žabák.“ A vyprávěla otci, co se včera u studny stalo a co žabákovi slíbila. „Nikdy bych nevěřila, že vyleze ze své vody ven. A teď je tady a chce jít ke mně.“
Vtom se ozvalo druhé zabušení a hlas: „Královská dcero nejmladší, otevři mi! Copak nevíš, co jsi včera slíbila u hluboké studně? Královská dcero nejmladší, otevři mi!“
Král se na dceru přísně podíval. Jeho hlas byl pevný a nepřipouštěl odmluvu. „Co jsi slíbila, to musíš dodržet. Jdi a pusť ho dovnitř.“
Princezna šla s odporem otevřít. Žabák vlezl dovnitř a skákal jí rovnou k nohám až k židli. „Zdvihni mě k sobě,“ poručil. Dívka váhala, dokud jí to král znovu přísně nenařídil.
Jakmile byl žabák na židli, chtěl na stůl. Když byl na stole, řekl: „Přisuň mi svůj zlatý talířek blíž, abychom mohli jíst společně.“ Udělala to, ale bylo vidět, že to nedělá ráda. Žabákovi chutnalo, ale princezně uvízlo v krku každé sousto.

Když se najedli, žabák řekl: „Jsem unavený. Odnes mě do svého pokoje, ustel svou hedvábnou postel a půjdeme spát.“
Princezna začala plakat. Bála se studeného žabáka, kterého se nechtěla ani dotknout, a teď měl spát v její čisté, bílé posteli. Král se ale rozhněval a řekl: „Kdo ti pomohl, když jsi byla v nouzi, tím teď nesmíš opovrhovat.“
Nedalo se nic dělat. Vzala žabáka do dvou prstů, odnesla ho nahoru a posadila do kouta v ložnici. Když si ale lehla do postele, přilezl k ní a řekl: „Jsem unavený, chci spát tak dobře jako ty. Zdvihni mě, nebo to povím tvému otci!“
To princeznu rozzlobilo k nepříčetnosti. Popadla žabáka a vší silou jím mrštila o kamennou stěnu.
„Teď budeš mít konečně pokoj, ty ohavná žábo!“ křikla.
Ale když tělo dopadlo na zem, nebyl to mrtvý žabák. Stál tam princ s krásnýma, laskavýma očima. Kletba, kterou na něj uvrhla zlá čarodějnice, se zlomila ve chvíli, kdy princezna přestala být lhostejná a v záchvatu vzteku odmítla jeho žabí podobu.
Podle vůle jejího otce se králevic stal jejím milým společníkem a později se konala veliká svatba. Vyprávěl jí o svém zakletí a o tom, že ho nikdo jiný na světě nemohl vysvobodit, jen ona. A slíbili si, že hned zítra odjedou do jeho království.
Dalšího dne ráno
Sotva slunce vyšlo, zastavil před zámkem kočár tažený čtyřmi bílými koňmi, kteří měli na hlavách pštrosí pera a byli zapřaženi do zlatých řetězů. Vzadu na zlatém kočáře stál sluha mladého krále. Jeho věrný Jindřich.
Když byl jeho pán zaklet do podoby žabáka, věrný Jindřich se tak rmoutil, že si nechal kolem srdce ukovat tři silné železné obruče, aby mu nepuklo žalem a bolestí.
Nyní měl kočár odvézt mladého krále do jeho říše. Věrný Jindřich pomohl oběma nastoupit, sám si stoupl dozadu a byl plný radosti z vysvobození.
Když ujeli kus cesty, uslyšel králevic za sebou silné zapraskání, jako by se něco rozbilo. Otočil se a zavolal:
„Jindřichu, praská vůz?“ „Ne, pane, to není vůz. To je obruč z mého srdce, které leželo ve velkých bolestech, když jste seděl ve studni a byl jste žabákem.“

Po chvíli to zapraskalo podruhé a pak potřetí. Králevic si pokaždé myslel, že se rozbil kočár. Ale byly to jen železné obruče, které praskaly a odpadávaly ze srdce věrného Jindřicha, protože jeho pán byl vysvobozený a konečně šťastný.
O autorce

Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.






Přidat komentář