Znáte už snad všechny kouty Odpaďáčkova království na naší ulici? V modrém kontejneru má tichou papírovou ložnici, ve žlutém domečku prostornou dílnu, do zeleného chodí poslouchat skleněnou muziku a k tetě Kompostové si občas zajde do hnědé popelnice na kus řeči. Mohlo by se zdát, že už ho nic nepřekvapí. Ale to byste se divili, jaké nápady někdy lidé mají.
Jednoho podvečera si skřítek zrovna ve žluté dílně rovnal umyté kelímky od jogurtů. Venku se už smrákalo a ve žlutém domečku byl příjemný klid. Vtom se víko otevřelo a dovnitř něco s hrkáním spadlo. Nebyla to ani PET lahev, ani igelitový sáček.
Byla to hračka. Malý stříbrný robůtek. Jenže ten robůtek nevypadal vůbec dobře. Místo aby ležel tiše jako ostatní plasty, podivně v něm cvakalo, jedno červené očičko mu blikalo a ze zad se mu ozývalo tlumené kašlání a syčení.
Odpaďáček k němu opatrně přistoupil a posunul si modrou čepici. „Copak je to tu za strašidlo? Ty se sice kamaráde tváříš jako plastový, ale děláš tu hroznou neplechu. Co ti chybí?“
Robůtek jen zasípal: „Bolí mě bříško. Mám v zádech tužkové baterie a už jim dochází síla. Je jim špatně, začínají téct a pálí to! Navíc cítím, že uvnitř pod mým plastovým kabátkem mám spoustu drátků a kovových součástek, které sem do žlutého domečku vůbec nepatří.“
„Krucipísek,“ zabručel skřítek. Hned věděl, že tohle není žádná legrace. Nasadil si své nejtlustší kožené rukavice a opatrně robůtka otočil. Odklopil mu na zádech malá dvířka a vykoukl na něj párek starých baterií. Jedna už měla na sobě ošklivý bílý prášek.
„My sem nepatříme, pane skřítku,“ pískala baterie. „Máme v bříšku jedovaté šťávy. Kdybychom tu vytekly, znehodnotíme všechny čisté plasty a ty by se pak už nedaly znovu použít.“
Odpaďáček baterie opatrně vyndal a položil je na okraj kontejneru. Pak se ale podíval na samotného robůtka. „A ty, kamaráde, tady taky nemůžeš zůstat. Kdybys putoval s plasty dál, tvoje drátky a motůrky by nadělaly v třídičce pěknou paseku. Patříš do elektroodpadu, mezi své stroje a přístroje.“
Ráno si Odpaďáček na okraji popelnice počkal na toho chlapečka, který hračku vyhodil. Když šel kluk kolem, skřítek na něj houkl: „Mladý pane, pojďte sem! Udělal jste hned dvě chyby najednou.“
Chlapeček se překvapeně zastavil. Odpaďáček mu ukázal na vyndané baterie a robůtka bez bříška. „Pamatuj si: nejdřív musíme vždycky vyjmout baterie. Ty patří do speciálních sběrných boxů. Mají je v každém supermarketu nebo možná i u vás ve škole. Nikdy nesmí přijít do obyčejného koše.“
„A ten robůtek?“ zeptal se chlapec smutně.
„Ten patří do červeného kontejneru na elektroodpad nebo zpátky do elektra,“ vysvětlil skřítek. „I když vypadá jako plast, uvnitř má drátky a kovy, které je třeba recyklovat zvlášť. Kdybys ho nechal mezi plasty, zničil bys celou mou várku recyklovaných kelímků.“
Chlapeček si baterie zabalil do kapesníku a robůtka vzal do podpaží. Slíbil, že je oba odnese tam, kam skutečně patří. Odpaďáček se spokojeně vrátil do své dílny. Věděl, že tentokrát zachránil nejen své čisté plasty, ale i přírodu před nebezpečnou chemií.
Uf, to bylo o fous! Baterie dovedou nadělat pěknou paseku. Jestlipak ale víte, jaké dobrodružství čekalo na Odpaďáčka v jeho útulné ložnici? Přečtěte si pohádku Záhada veliké, nafouknuté krabice. Nebo se podívejte, co se stane, když se někdo pokusí vyhodit rovnou celou hračku, v příběhu Odpaďáček a opuštěný vláček. A pokud chcete mít doma jasno v tom, kam která věc vlastně patří, mrkněte na náš přehledný článek plný pracovních listů Třídění odpadu pro děti.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář