Skřítka Odpaďáčka už znáte jako své boty. Víte, že spí v modrém papírovém domečku, pracuje ve žluté plastové dílně, k tetě Kompostové si chodí pro voňavou hlínu a do zeleného kontejneru chodí na skleněné cinkající koncerty. Jenže na ulici stála ještě jedna popelnice. Obyčejná, černá. Té se říká směsný odpad. A tu měl Odpaďáček ze všech nejméně rád. Do černé popelnice totiž patří jen to, z čeho už nikdy, ale opravdu nikdy, nevznikne nic nového.
Jednoho sychravého odpoledne seděl Odpaďáček na víku téhle černé popelnice, klimbal a odpočíval. Vtom pod sebou uslyšel tiché popotahování a fňukání. Někdo tam uvnitř plakal.
Skřítek slezl z víka, otevřel ho a nakoukl do té tmy. Přímo na hromadě špinavých kapesníků a prachu tam ležela dřevěná mašinka. Měla krásnou červenou, i když místy už trochu oprýskanou, barvu. Komínek měla jako opravdová lokomotiva a po dřevěných tvářích jí tekly slzy.
„Copak se ti stalo, ty nádhero?“ zeptal se laskavě Odpaďáček a opatrně mašinku z toho nepořádku vytáhl. Oprášil ji kapesníkem.
„Můj chlapeček mě vyhodil,“ vzlykala mašinka. „Já za to ale nemůžu. Včera jsme jeli hrozně rychle přes práh v dětském pokojíčku, já jsem nabourala do kostek a upadlo mi jedno kolečko. A tatínek řekl, že jsem rozbitá a ať mě chlapeček hodí do koše.“
Odpaďáček si posunul modrou čepici do týla a zakroutil hlavou. „No tohle! Lidičky, vy máte tedy roupy,“ hudroval a zlobil se na ten dnešní svět. „Hned byste všechno vyhazovali. Copak se pro jedno bolavé koleno zahodí celý kluk? To se ví, že ne. Tak proč vyhazovat celou mašinu!“
Vzal si mašinku pod paži a odnesl si ji nahoru na čisté víko popelnice. „Tady si hezky počkej, uděláme si tu takovou malou opravnu,“ mrkl na ni.
Odpaďáček přeběhl do své žluté dílny, chvíli se tam přehraboval a za moment byl zpátky. V ruce nesl krásné červené víčko od PET lahve. Z hluboké kapsy svých montérek, kam si schovával různé užitečné nálezy, vylovil hřebíček a malé kladívko.
Přiložil plastové víčko přesně tam, kde mašince chybělo dřevěné kolo, a zlehka zaťukal. Ťuk, ťuk, ťuk. Hřebíček držel pevně.
„Tak to zkusíme, paní vlaková,“ usmál se skřítek. Mašinka se nadechla, pohnula třemi dřevěnými koly a jedním plastovým a… jela! Jela krásně, plynule a dokonce to nové víčko při jízdě vesele klapalo. Byla tak šťastná, že hned radostně zahoukala.
Skřítek ji ale do žádné popelnice nevrátil. Pěkně ji nechal stát přímo uprostřed víka, aby ji každý viděl. Za malou chvíli šla po chodníku holčička s maminkou. Holčička se zastavila, oči se jí rozzářily a vzala mašinku do ruky. „Jé, mami, podívej! Někdo tu nechal krásný vláček. A má jedno kolečko jiné, to je určitě kouzelná mašinka. Můžu si ji vzít domů?“
Maminka přikývla a Odpaďáček, který se schovával za popelnicí, se jen spokojeně usmál a přál si, aby lidé, než něco vyhodí do černého koše, se vždycky zamysleli, jestli by nestačilo použít hřebíček, lepidlo, nebo jen mít dobrý nápad, jak tu věc ještě využít.
Líbilo se vám v Odpaďáčkově malé popelnicové nemocnici? Skřítek už toho na ulici zažil spoustu! Podívejte se, jak to vypadá u něj v ložnici v pohádce Záhada veliké, nafouknuté krabice, jak si chrání svou dílnu před kluzkým nebezpečím v příběhu Odpaďáček a záchrana kluzké dílny, nebo jak musel ladit zkažený orchestr Jak skleničky přestaly hrát. A aby u vás doma nekončily v koši věci, které tam nepatří, připravili jsme pro vás spoustu tvoření, rad a krásné pracovní listy v článku Třídění odpadu pro děti.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář