Kdybyste hledali toho nejroztržitějšího čertíka v celém pekle i v nebi, nemuseli byste chodit daleko. Stačilo by zavolat: „Bertíku!“ a ozvalo by se cinkání, dupání a následně by se z hromady obláčků prachu vynořil malý, střapatý čertík s jedním rohem trochu nakřivo.
To byl Bertík. Měl srdce ze zlata, ale paměť… no, řekněme, že měl paměť děravou jako starý pytel na uhlí.
Dnes byl ale výjimečný den. Byl pátý prosinec. V nebeské síni to vonělo vanilkou a ořechy, andělíčci leštili hvězdy, aby na cestu dolů na zem pořádně svítily, a Mikuláš si česal svůj dlouhý bílý plnovous.
„Bertíku!“ zahřměl laskavý, ale silný hlas Mikuláše. „Doufám, že je má zlatá berla připravená a naleštěná. Za pět minut vyrážíme!“
Bertík, který si zrovna zavazoval tkaničku u boty (už potřetí), ztuhl. Berla. Ta zlatá. Ta zahnutá. Ta nejdůležitější věc na světě.
„Jistě, Mikuláši! Samozřejmě!“ zakřičel Bertík a hlas mu přeskočil. „Jen… jen ji ještě jednou přeleštím, aby se leskla jako… jako psí čumák!“
Bertík vycouval z místnosti a polil ho studený pot. Neměl ji. Neměl ani ponětí, kde je. Ráno ji měl v ruce, to věděl určitě. Ale pak? Pak si šel pro kakao, pak honil nebeskou kočku, pak se díval, jak andělé pečou perníčky…
„U sta rarášků!“ zaklel tiše a začal zběsile pobíhat. Nakoukl pod lavici. Nic. Prohrabal koš s uhlím pro zlobivé děti. Nic, jen se ušpinil. Podíval se dokonce i do své postýlky pod polštář. Zase nic.
Čas se krátil. Mikuláš už si oblékal plášť.
Bertík se zoufale opřel o sloup a chtělo se mu brečet. Přiznat se nemohl. Co kdyby ho Mikuláš nevzal s sebou? Co kdyby musel zůstat doma a hlídat kotle, zatímco ostatní budou rozdávat radost?
„Co je Bertíku, proč se nechystáš?“ ozval se za ním známý hlas.
Byl to anděl Teodor. Měl křídla bílá jako čerstvý sníh a v ruce košík plný jablek. Teodor byl Bertíkův nejlepší kamarád, i když byli každý úplně jiný.
„Teo,“ špitl Bertík a brada se mu třásla. „Je zle. Ztratil jsem ji. Mikulášovu berlu. Prostě je fuč.“
Teodor vykulil modré oči. „Cože? Vždyť za chvíli musíme letět! Bertíku, ty jsi ale trdlo!“
„Já vím! Prosím, pomoz mi. Když to Mikuláš zjistí, pošle mě do nejhlubšího pekla loupat brambory!“
Teodor si povzdechl, odložil košík a chytil Bertíka za ruku. „Dobře. Uklidni se. Kde jsi byl naposledy?“
A tak začalo velké pátrání. Běželi do Nebeské pekárny. Prohledali plechy s cukrovím, nahlédli do pecí, dokonce nakoukli mezi pytle s moukou. Berla nikde.
Letěli ke Zlaté bráně, kde andělé balili dárky. Nadzvedávali balíčky, koukali za mraky, prohledali i saně zapřažené před bránou. Berla nikde.
Bertík už propadal panice. Z dálky slyšel Mikuláše: „Bertíku! Kde vězíš?“
„To je konec,“ kňoural čertík. „Jsem ztracený čert.“
Teodor se zastavil a zamyslel se. „Počkej, Bertíku. Ráno jsi říkal, že si chceš vyzkoušet, jaké to je létat na něčem jiném než jen v Mikulášových saních. Mluvil jsi o čarodějnicích…“
Bertíkovi se v hlavě rozsvítilo, jako by mu tam někdo zapálil prskavku. „Kumbál!“ vykřikl. „Kumbál na kouzelné smetáky! Chtěl jsem si jeden půjčit a… a asi jsem ji tam opřel o zeď!“
Oba se rozběhli chodbou až na samý konec nebeské haly, kde byly malé, zaprášené dveře. Bertík za ně vzal, dveře zavrzaly a…
Byla tam.
Opřená v rohu mezi starým rákosovým koštětem a mopem na vytírání mléčné dráhy. Zlatá berla se v šeru jemně třpytila, jako by na ně čekala.
„Sláva!“ vykřikl Bertík, popadl berlu a přitiskl ji k hrudi. „Díky, Teo! Zachránil jsi mi kožich!“
Rychle si berlu otřel do kožichu a společně s Teodorem vyběhli zpátky do hlavní síně. Přiběhli přesně ve chvíli, kdy si Mikuláš nasazoval svou vysokou čepici.
„Tady je, Mikuláši!“ vydechl Bertík, celý zadýchaný a umazaný od prachu z kumbálu. „Připravená a… ehm… naleštěná.“
Mikuláš se na ně podíval. Jeho pohled sjel na Bertíka, na usmívajícího se anděla Teodora a pak na berlu, ze které visela malá pavučina a byla celá zaprášená.
Mikuláš se jen potutelně usmál, sundal pavučinku a pokýval hlavou.
„Dobrá práce, Bertíku, jsem rád, že se nikde nezatoulala,“ usmál se vědoucně Mikuláš. „A teď jdeme, děti čekají!“
Bertík na Teodora spiklenecky mrknul. Byl to ten nejšťastnější, i když stále ten nejroztržitější čertík pod sluncem. A ten večer? Ten večer rozdal víc uhlí a brambor než kdy jindy, ale ke každému přidal i ten nejzářivější čertovský úsměv.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář