Byl krásný letní den na venkově. Slunce hřálo svými zlatými paprsky na staré panské sídlo, které obtékaly hluboké vodní příkopy. Od staré kamenné zdi až dolů k vodní hladině rostly lopuchy. Byly tak obrovské a mohutné, že by se pod jejich největšími listy mohlo bez potíží postavit malé dítě. V tomto zeleném pralese bylo šero a naprosté ticho, skoro jako v tom nejhlubším lese.
Právě na tomto skrytém místě seděla kachní máma ve svém hnízdě. Už ji to čekání velice unavovalo. Návštěvy se k ní nehrnuly, ostatní kachny raději plavaly v chladivých příkopech a povídaly si, než by vysedávaly pod lopuchy na tvrdé zemi. Dny se táhly a kachní máma si často povzdechla. Konečně ale začala vajíčka praskat.
Ozvalo se pípnutí. Jedno po druhém se ze skořápek klubala malá, mokrá a žlutá kachňata. Rychle se stavěla na nohy a zvědavě se rozhlížela po světě.
Všechna mláďata žasla nad tím, jak je svět obrovský. Kachní máma jim vysvětlila, že svět nekončí u příkopu, ale táhne se dokonce ještě dál, přes celou zahradu až k farářově louce, i když tam ona sama nikdy nebyla. Pak se rozhlédla po hnízdě a zarazila se. To úplně největší vejce stále leželo na svém místě a nechtělo se klubat.
Přišla se na ni podívat stará kachna. Prohlédla si obrovské vejce a zavrtěla hlavou. Byla přesvědčená, že je to krůtí vejce. Radila mámě, ať ho nechá ležet a raději učí svá malá mláďata plavat. Krůťata prý do vody nikdy nejdou, a s tímhle by měla jenom zbytečné starosti. Ale kachní máma se rozhodla. Když už seděla tak dlouho, ještě několik dní vydrží.
Konečně to velké vejce prasklo. Vypadlo z něj mládě. Bylo nezvykle velké, mělo dlouhý krk a bylo celé ošklivě šedivé. Kachní máma si ho dlouho prohlížela. Nebylo vůbec podobné těm malým, roztomilým kuličkám, které se vylíhly předtím. Rozhodla se, že druhý den uspořádá zkoušku. Vezme ho k vodě. Pokud do ní nevejde, je to krůta a nezbude jí nic jiného, než ho nechat na břehu.
Jenže šedé mládě skočilo do vody jako první. Plavalo mnohem lépe než ostatní, silně zabíralo širokýma nohama a drželo se krásně rovně. Máma si oddechla. Bylo to její vlastní dítě. A když se na něj člověk podíval pozorně a nebylo vlastně vůbec ošklivé.
Rozhodla se tedy uvést celou svou rodinu do společnosti na velkém kachním dvoře. Varovala je, ať se drží těsně u ní, aby je nikdo nepošlapal, a hlavně ať si dávají pozor na kočku. Když dorazili na dvůr, panoval živý ruch. Dvě rodiny se zrovna praly o starou úhoří hlavu. Jak už to tak bývá, úhoří hlavu nakonec sebrala bystrá kočka a obě rodiny ostrouhaly.
Máma učila kachňata správným způsobům a všechno šlo dobře. Až do chvíle, kdy si dospělé kachny všimly velkého šedého mláděte.
Zastavovaly se, ukazovaly na něj křídly a syčely. Brzy do něj jeden vzteklý kačer klovl. Kachní máma ho bránila. Zlobila se a vysvětlovala, že mládě sice není nejkrásnější, ale je hodné a plave ze všech nejlépe. Jenže to nikoho nezajímalo. Dny na dvoře plynuly a ostatní se na dvoře ke káčátku chovali čím dál hůř.
Šedé káčátko bylo neustále klováno, strkáno a vyháněno od koryt s jídlem. Velký krocan se před ním nafukoval, až byl celý rudý, a křičel na něj. Dokonce i jeho vlastní sourozenci na něj začali být zlí.
Káčátko nechápalo, čím se tak provinilo. Jednoho odpoledne už dál nemohlo. Zavřelo oči, rozběhlo se a s velkou námahou přeletělo přes starý plot z trní.
Běželo dál. Pryč od dvora, pryč od zlých zobáků a posměchu. Utíkalo přes velké pole, až dorazilo k močálu, kde žily divoké kachny. Bylo nesmírně unavené. Schovalo se v rákosí a strávilo tam celou noc o hladu.
Ráno ho divoké kachny objevily. Prohlížely si ho ze všech stran. Shodly se na tom, že je neobyčejně šeredné. Nicméně mu dovolily zůstat v močálu. Žilo tam v ústraní několik dní. Jednoho chladného rána se zničehonic ozvaly strašlivé rány. Nad rákosím se vznesl štiplavý modrý dým a do vody s hlasitým štěkotem skákali velcí lovečtí psi. Byla to obrovská lovecká výprava.
Káčátko se hrůzou krčilo pod listy rákosí a ani nedutalo. Voda se rozestoupila a přímo před ním se objevil obrovský pes s vyplazeným jazykem. Vycenil své ostré zuby přímo na to malé šedé stvoření. Káčátko zavřelo oči a čekalo na konec. Pes si ho chvíli prohlížel, pak se ale nečekaně otočil, zašplíchal vodou a běžel hledat jinam.
Mládě si pomyslelo, že je tak ošklivé, že jím pohrdl dokonce i hladový lovecký pes. Zůstalo schované hluboko v bahně, dokud střelba úplně neustala. Teprve k večeru se odvážilo vylézt a utíkalo dál přes zoraná pole a prázdné louky, zatímco se zvedal velmi silný a studený vítr.
Cestou nalezlo malou, velmi chudou chaloupku. Dveře visely jen na jednom zrezivělém pantu, takže se dalo úzkou škvírou bezpečně vklouznout dovnitř. Káčátko neváhalo a schovalo se před větrem. V chaloupce žila stará žena se svým kocourem a králíkem.
Ráno si zvířata podivného hosta v koutě všimla. Stará žena špatně viděla. Měla pocit, že je to nějaká tučná zabloudilá kachna. Těšila se, že konečně bude mít kachní vejce. Káčátko tam tedy dostalo dovolení zůstat na zkoušku. Jenže když stará žena po čase pochopila, že od káčátka se žádných vajíček nedočká, rychle ho z domu vyhodila. Nebude prý krmit ošklivého ptáka, ze kterého nemá užitek.
Podzim se pomalu a neúprosně překulil v zimu. Listy na stromech v lese zežloutly, pak zhnědly a těžký vítr si s nimi hrál v divokých vírech. Mraky na obloze ztěžkly, byly plné sněhu a ledových krup. Káčátko plavalo na vodě, ale bylo mu čím dál chladněji.
Jednoho mrazivého podvečera, se z křoví u vody vzneslo hejno nádherných obrovských ptáků. Káčátko v životě nic tak úchvatného nevidělo. Byli oslnivě bílí, jako čerstvě padlý sníh, měli dlouhé, pružné krky a vydávali zvláštní, hluboký a zvučný křik. Roztáhli svá obrovská bílá křídla a letěli pryč z těchto chladných krajin. Mířili vysoko nad mraky do teplých zemí, k velkým, nezamrzajícím jezerům.
Káčátko se za nimi dívalo, dokud se z nich nestaly jen tečky na obloze a úplně nezmizeli. Nevědělo, jak se jmenují, ani kam přesně letí, ale přesto na ně nedokázalo zapomenout.
Následující zima byla neuvěřitelně krutá. Káčátko muselo neustále plavat dokola v jednom malém jezírku, aby v ní voda nezamrzla, ale nakonec ho však opustily veškeré síly. Vyčerpané zůstalo ležet nehybně na hladině a zamrzlo v tvrdém ledu.
Brzy ráno šel kolem jezera chudý sedlák. Uviděl zamrzlé mládě, došel k němu, rozbil tlustý led a odnesl polomrtvého ptáka domů své ženě. U kamen v teple se káčátko po dlouhé době probralo. Děti si s ním chtěly hrát, naháněly ho po místnosti, ale ono si myslelo, že mu chtějí jen ublížit, tak jako všichni předtím.
Ze strachu se vzneslo a vletělo přímo do velké nádoby s mlékem, ze které mléko vyšplíchlo na zem. Pak vyděšeně vlétlo do sudu s bílou moukou a odtud rovnou do bedny s popelem. Byla to naprostá pohroma. Žena po něm rozzlobeně křičela a oháněla se mokrou utěrkou, děti se smály, křičely a padaly jedno přes druhé. Káčátko využilo zmatku, vyletělo pootevřenými dveřmi ven do mrazu a schovalo se hluboko do nově napadaného sněhu pod starým stromem.
Bylo by snad příliš smutné a skličující vyprávět o veškeré další bídě, hladu a utrpení, které muselo toto osamělé káčátko přečkat během té dlouhé, nekonečné zimy v rákosí u bažiny. Ale přežilo.
Jednoho dne, když leželo ve vlhké trávě, pocítilo, že slunce opět začíná hřát. Jeho paprsky už nepálily mrazem, ale hladily. Skřivánci vysoko na obloze začali zpívat své písně. Začalo krásné jaro.
Káčátko zkusmo zvedlo svá křídla. K jeho vlastnímu překvapení byla mnohem větší a silnější než kdy dříve. Opřelo se do nich a zalomcovala jím taková nová síla, že se s lehkostí vzneslo vysoko do vzduchu. Než si vůbec stačilo uvědomit, jak to dokázalo a kam letí, ocitlo se ve velké panské zahradě.
Z houštiny před ním, tiše jako ranní mlha, vypluly tři nádherné bílé labutě. Načechraly si svá sněhobílá peříčka a lehce klouzaly po vodě. Káčátko ty krásné tvory hned poznalo. Byli to ti samí ptáci, které vidělo odlétat na podzim.
Odvážně si řeklo, že k nim popluje blíž, aby si je mohl pořádně zblízka prohlédnout, i když si myslelo, že tak ošklivého tvora jako je on, hned zaženou.
Plavalo vstříc těm nádherným bílým labutím. Jakmile ho spatřily vyrazily na vodu jemu naproti. Ošklivé káčátko sklonilo hlavu k vodní hladině. Zavřelo oči a čekalo na jejich výsměch a to jak ho vyženou. Nic z toho se však nestalo. Ty nádherné bílé labutě jen plavaly kolem něj a prohlížely si ho. Káčátko opatrně otevřelo oči a to co spatřilo v odrazu vodní hladiny ho překvapilo. Poprvé spatřilo svůj vlastní, skutečný obraz.
Už to dávno nebyl ten neohrabaný, temně šedý a ošklivý pták, kterému se všichni smáli. Nebylo to ošklivé káčátko. Přes zimu se z něj stala nádherná, sněhobílá labuť s dlouhým elegantním krkem.
Velké dospělé labutě kolem něj plavaly v kruzích a na znamení přijetí ho hladily svými žlutými zobáky.
Z nedalekého domu do zahrady přiběhlo několik malých dětí. Házely do vody čerstvé kousky chleba a rohlíků. Nejmenší z dětí ukázalo prstem na vodu a radostně zvolalo : „Podívejte, je tu nová labuť! A je ze všech úplně nejkrásnější!“
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář