„Bác!“
Plyšový medvěd narazil čumákem do zdi a pomalu se svezl na koberec. Vypadal, že se mu z toho motají i ty jeho knoflíkové oči. V pokojíčku bylo ticho, jen z ulice bylo slyšet, jak tramvaj cinká na pozdrav.
„Au,“ poznamenal kocour Mrňous. Ležel na okně, ocasem líně zametal prach a tvářil se, že ho ten létající medvěd vlastně vůbec nezajímá. „Ten plyšák ti nic neudělal, Honzo. A zeď taky ne. A být naštvaný na mě ti taky nepomůže, ať se budeš mračit sebevíc.“
„Adélka je na hřišti. S Kubou,“ vyhrkl Honzík a brada se mu začala třást jako pudink, když ho maminka nese na stůl. „Měli jsme stavět bunkr! Slíbila to! Určitě už mě nemá ráda.“
„Aha. Velká zrada. Hotová katastrofa,“ zívl kocour tak moc, až mu skoro vypadly vousky. Seskočil z okna. Tlapky mu na podlahu dopadly měkce jako dva obláčky vaty. „Takže to je konec světa? Mám si začít balit do batůžku granule a připravit se na nejhorší?“
„Dělej si legraci z někoho jiného, Mrňousi,“ fňukl Honzík a přitáhl si kolena k bradě. „Ty jsi jen kočka. Ty znáš jenom spaní a jídlo. Adélka se se mnou už nikdy nebude bavit. Budu úplně sám.“
Mrňous si začal čistit levou zadní nohu tak důkladně, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. Pak se najednou zastavil s nohou ve vzduchu. Vypadal tak vtipně, že se chtělo Honzovi se zasmát, ale ovládl to. Přece se zlobil, no ne?
„Vidíš tamto?“ Kývl hlavou k oknu, kde se po obloze honily mraky.
„Mraky. No a?“
„Před chvílí tam byl jeden, co vypadal jako tlustá kachna s kloboukem. Teď je pryč. Rozfoukal se. Myslíš, že ta kachna nadobro zmizela a už se nikdy nevrátí?“
Honzík se tam podíval a prohlásil. „To ne, jen se změnila. Teď je z ní traktor.“
„Přesně tak! Kamarádi jsou jako ty mraky, Honzíku,“ zapředl kocour a otřel se Honzíkovi o tepláky tak důkladně, že mu na nich zůstala hromada chlupů. „Někdy jsou u tebe a stavíte si bunkr. Pak přijde vítr a odfoukne je ke Kubovi na hřiště. Chvíli jsou drak, chvíli jsou kachna a chvíli jsou prostě pryč. Ale nebe kvůli tomu nespadne. Pořád tam je a čeká na další mrak.“
Honzík si utřel nos do rukávu. „Takže co? Chceš mi říct, že se zase vrátí?“
„Jasně že jo. Mraky se vrací pořád. A když se nevrátí Adélka, připluje jiný mrak, co bude chtít stavět bunkr třeba z polštářů,“ zamňoukal kocour a upřeně se zadíval na Honzíkův šuplík s dobrotami. „Ale teď k důležitým věcem. Mám takový hlad, že mi v břiše kručí jako v tom tvém traktoru. Otevři tu konzervu s tuňákem, kterou vím, že v tom šuplíku schováváš. Nebo tu umřu hlady. A budeš si muset lovit ty myši u vás ve sklepě sám“
Honzík se uchechtl. Smutek v bříšku tam sice ještě trošku byl, ale už netlačil jako balvan. Byl to jen takový malý, šedivý mráček, který pomalu odplouval pryč.
„Jsi nenasyta, Mrňousi,“ řekl Honzík a pohladil kocoura za uchem. „Co bych si bez tebe počal.“
„Nejsem nenasyta,“ mňoukl kocour spokojeně. „Jsem prostě jenom kočka, která ví, že s plným bříškem je každý den veselejší.“
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář