Za dávných časů, kdy hluboké hvozdy halily zemi do tajuplného stínu žil jeden král. Byl to panovník moudrý, leč jeho srdce s léty ztvrdlo a usídlila se v něm pýcha a chlad. Jednoho sychravého podzimního dne, kdy vítr hnal suché listí po nádvoří, zaklepala na bránu hradu stará shrbená babička. V ruce svírala proutěný košík, pečlivě přikrytý lněnou utěrkou. Byla předvedena před trůn a králi nabídla vzácný dar. Když odklopila látku, ležel tam had, jehož šupiny se leskly smaragdovým leskem.
Babička roztřeseným hlasem pronesla: „Pane můj, přináším ti vzácný dar. Necháš-li si tohoto hada upéct a sníš ho, porozumíš řeči všech ptáků ve vzduchu, všech zvířat na zemi i všech ryb ve vodě.“
Král, lačný po vědění a moci, babičku bohatě odměnil a ihned si nechal zavolat svého nejvěrnějšího sloužícího, mladíka jménem Jiřík. Pověřil ho přísným úkolem: „Upečeš mi toho podivného hada, ale pamatuj si dobře. Nesmíš ochutnat jediné sousto! Pokud byť kousek ochutnáš, zaplatíš za to životem.“
Jiřík se uklonil a odnesl hada do zámecké kuchyně. Jakmile vložil hada na pekáč a rozdělal oheň, vzduch se naplnil omamnou vůní, která Jiříka lákala, až se mu sbíhaly sliny. A jak tak maso prskalo, pomyslel si: „Jaký pak to má smysl, vařit jídlo a nevědět, zda je dobře okořeněné? Každý správný kuchař musí přece svůj pokrm okusit.“ Odloupl kousek zlatavé kůrky, vložil si ho do úst a polkl.
e brzy proměnil ve zřetelná slova. U stropu poletovaly dvě mouchy a štěbetaly: „Pusť mě k tomu, pusť mě k tomu, já si chci také líznout té mastné šťávy!“ Jiřík zůstal stát jako uhranutý. Rozuměl jim. Rychle přidal do pekáče sůl a bylinky, s tlukoucím srdcem pokrm dopekl a odnesl ho králi.
Po hostině král poručil Jiříkovi, aby mu nalil víno. Přitom však panovník bedlivě sledoval okolí, neboť chtěl vyzkoušet svou novou schopnost. Za otevřeným oknem se na římse usadili dva ptáčci. Jeden zašvitořil: „Pověz mi, bratře, co je nového ve světě?“ Druhý mu na to odpověděl: „Nic dobrého, v zámku král snědl vzácného hada, ale neví, že jeho sluha ochutnal také a rozumí nám stejně dobře!“
Když to král uslyšel, zrudl vzteky. Rozhodl se, ale že ho nenechá popravit, ale místo toho jej vyšle na cestu, ze které se jen stěží někdo vrátí živý. Obrátil se na Jiříka: „Vím, že jsi ochutnal z mého pokrmu. Měl bych ti nechat setnout hlavu! Ale daruji ti milost… pokud mi přivedeš nevěstu. Slyšel jsem o krásné panně, jejíž vlasy září jako slunce v pravé poledne. Jmenuje se Zlatovláska a žije na ostrově uprostřed širého moře. Přiveď ji, a tvůj život bude ušetřen.“
Jiřík neměl na vybranou. Osedlal si koně a vydal se na dlouhou pouť. Cesta ho vedla temnými hvozdy a skalnatými průsmyky. Když projížděl hlubokým lesem, uviděl oheň. Blesk uhodil do starého suchého stromu a plameny se rychle šířily k úpatí, kde stálo mraveniště. Mravenci zděšeně pobíhali a naříkali: „Zle je, zle je, uhoříme my i naše děti! Pomozte nám někdo!“ Jiříkovi se těch malých tvorů zželelo. Seskočil z koně, sekyrou přesekal hořící větve, aby ho uchránil před plameny. Mravenci se zastavili a sborově zvolali: „Děkujeme ti, Jiříku! Budeš-li někdy potřebovat pomoc, vzpomeň si na nás a my ti přijdeme na zavolanou.“
Jiřík jim poděkoval, nasedl na koně a jel dál. Když vyjel z lesa, otevřel se před ním pohled na stříbrnou řeku. Na jejím břehu uviděl rybáře, kteří se marně snažili rozplést své sítě, a vedle nich se na suchém písku zmítala velká ryba se zlatými šupinami. Lidé si jí nevšímali, ale Jiřík slyšel její slabý hlas: „Vodu, vodu, umírám bez vody! Vrať mě do řeky, prosím!“ Jiřík neváhal, přistoupil k rybářům a nabídl jim peníze, aby rybu ušetřili. Vzal ji opatrně do dlaní a vhodil ji zpět do chladného proudu. Ryba mrskla ocasem, vynořila se nad hladinu a řekla: „Zachránil jsi mi život, Jiříku. Až budeš v nouzi, zavolej mě a já ti pomohu.“
Cesta byla dlouhá a únavná, a slunce už se klonilo k západu, když Jiřík procházel podél jedné louky. Náhle zaslechl drobné, zoufalé zabzučení. Když se podíval blíže, uviděl malou mouchu, která se chytila do lepkavé pavučiny natažené mezi trny divokého šípku. Obrovský křižák už se k ní blížil ze svého úkrytu. Jiřík, který měl dobré srdce a zvířatům neubližoval, opatrně, aby ji nezranil, přeřízl stéblem trávy pevná vlákna a osvobodil ji. Moucha se pak usadila na jeho prstě, tichounce mu zabzučela poděkování a slíbila, že za ním přiletí, až bude potřebovat její pomoc.
Mladík poděkoval a pokračoval v cestě. Jednoho večera uslyšel z vysokého skaliska žalostný nářek. V hnízdě tam seděla tři krkavčí mláďata a usedavě křičela: „Matka i otec nás opustili, nemáme co jíst! Zemřeme hlady, pomozte nám, pomozte někdo!“ Jiřík už měl své brašny skoro prázdné. Zbývala mu už jen skýva chleba a kus trvdého sýra, ale nad krkavci se smiloval a své poslední jídlo jim přenechal. Než krkavci začali hodovat, slíbili mu: „Na tvou pomoc nezapomeneme, Jiříku. Zavolej, až budeš potřebovat, a my přiletíme.“
Po mnoha dnech a nocích plných útrap Jiřík konečně dorazil na pobřeží širého modrého moře. Najal si malou loďku a nechal se převézt na křišťálový ostrov. Tam se tyčil zámek ze skla a zlata, ve kterém žil starý a přísný král se svými dvanácti dcerami.
Jiřík předstoupil před krále a požádal o ruku jeho dcery Zlatovlásky pro svého pána. Král se usmál, ale prohlásil: „Dám ti svou dceru, ale musíš si ji zasloužit. Splníš tři úkoly. Nesplníš-li byť jen jeden, tvůj život propadne mému meči.“
První zkouška
Hned druhého dne ráno král Jiříka vyvedl na zelenou louku za zámkem a řekl: „Má dcera zde včera roztrousila sto vzácných perel ze svého náhrdelníku. Do večera je musíš všechny posbírat. Nesmí chybět ani jedna.“ Jiřík se pustil do hledání, ale perly byly drobné a tráva vysoká. Do poledne jich nenašel ani pět. Sedl si na kámen a složil hlavu do dlaní. Úkol se zdál nemožný. Vtom se kolem něj začaly rojit stovky a stovky mravenců. „My ti pomůžeme, Jiříku!“ volali a rozběhli se po louce. Za chvíli před ním ležela úhledná hromádka perel. Bylo jich přesně sto.
Druhá zkouška
Druhý den král vymyslel těžší zkoušku: „Má dcera při koupání ztratila v moři svůj oblíbený zlatý prsten. Najdeš mi ho do západu slunce.“ Jiřík stál na břehu moře a díval se do nekonečných vln. Jak by mohl najít malý prsten v takové hlubině? Vzpomněl si na rybu, kterou zachránil před rybáři. Zavolal ji a brzy se z vody vynořila velká ryba se zlatými šupinami. Jiřík ji pověděl o úkolu, který dostal a požádal rybu o pomoc. „Počkej chvíli Jiříku,“ mrskla ocasem a zmizela v hlubinách. Po chvíli se vynořila a v tlamě držela prsten. Král byl překvapený, že Jiřík splnil i druhý úkol, ale nevzdával se.
Třetí úkol
Třetího dne král nařídil: „Přines mi živou a mrtvou vodu. Mrtvou vodou uzdravíš rány a živou vdechneš nový život.“ Jiřík nevěděl, kudy kam. Král mu neřekl, kde by měl živou ani mrtvou vodu hledat. Ale pak zvedl zrak k nebi a zavolal na své krkavčí přátele. Za malou chvíli uslyšel mohutné máchání křídel. Nyní už dospělí krkavci přistáli před ním, vyslechli si jeho prosbu. „Neboj se Jiříku, pomůžeme ti. Víme dobře, kde najít živou a mrtvou vodu. Počkej tady na nás. Do večera ti ji přineseme.“ Jiřík jim dal dvě lahvičky. Jednu černou na mrtvou vodu a jednu bílou na živou vodu. Krkavci odletěli, Jiřík si sedl na do stínu pod strom a čekal. Za pár hodin se vrátili, každý v zobáku nesl jednu lahvičku. V jedné skutečně byla voda života, ve druhé voda smrti. Když přišel král, aby mu Jiřík dokázal, že to jsou skutečně ony, tak zabil malého pavouka. Mrtvou vodou spojil jeho tělo a živou vodou ho přivedl zpět k životu.
Jiřík splnil všechny zkoušky.
Král zavedl Jiříka do velké síně, kde stálo dvanáct panen, jedna jako druhá, oblečených do stejných prostých šatů, tváře zakryté hustými závoji. „Vyber si tu, která je Zlatovláska,“ poručil král. „Uhodneš-li, je tvá.“ Jiřík byl ztracen. Nevěděl, jak ji poznat. Vtom uslyšel tenké zabzučení. Kolem něj začala létat malá moucha. Byla to ta samá moucha, kterou zachránil z pavučiny v lese. „Pojď za mnou, pojď za mnou,“ bzučela moucha. „Já ti poradím.“ Létala od panny k panně, až se nakonec usadila na rameni té nejmenší, která stála úplně vzadu. „To je ona!“ zašeptala moucha. Jiřík bez váhání přistoupil k dívce a vzal ji za ruku. Král si zklamaně povzdychl. Dívka odhalila závoj a z pod něj se vyhrnuly zlaté prameny vlasů, které zářily tak silně, že osvětlily celou síň.
Jiřík se Zlatovláskou se vydali na zpáteční cestu ke starému panovníkovi. Během cesty Zlatovláska poznala Jiříkovo dobré a laskavé srdce. Zamilovala se do něj a věděla, že krutému králi patřit nechce. Když dorazili na královský dvůr, král byl krásou Zlatovlásky naprosto omámen. Rozhodl se, že Jiříka už vůbec nepotřebuje, a ze strachu, že by mu nevěstu odvedl, nechal Jiříka bez milosti popravit.
Zlatovláska však požádala o královo svolení, aby mohla Jiříkovo tělo sama připravit k pohřbu. Král jí to se smíchem dovolil. Zlatovláska nepozorovaně vyndala z pláště lahvičky mrtvé a živé vody. Mrtvou vodou potře Jiříkův sťatý krk a hlava okamžitě přirostla zpět k tělu. Živou vodou ho pak polila celého a Jiřík vstal, krásnější a silnější než kdy předtím.
Když to starý král uviděl, zaslepen touhou po mládí a nesmrtelnosti, poručil svým sluhům, aby ho také sťali a polili živou vodou. Ti tak učinili, leč když ho polili živou vodou, nic se nestalo. Pak jej polili mrtvou vodou a jeho hlava přirostla opět k tělu, jenže živá voda už došla. Panovník zůstal navždy mrtev, padl za oběť vlastní chamtivosti a zlobě.
A co bylo dál? Jiřík, který rozuměl přírodě i zvířatům, a po jeho boku zářící Zlatovlásku, společně usedli na trůn, panovali moudře, v míru s lidmi i zvířaty a jejich láska byla světlem, které hřálo celé království po dlouhá, předlouhá léta.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář