Žlutý školní autobus těžce oddechoval, když konečně vyjel na poslední kopec. Zastavil na malém parkovišti lemovaném hustým zeleným lesem. Uvnitř autobusu to šumělo jako v včelím úlu. Třída Soviček ze školky se právě chystala na svůj první velký školní výlet. Cílem byla zřícenina starodávného hradu Kamenný vrch.
Paní učitelka Klára zatleskala rukama. „Tak, Sovičky, vezměte si baťůžky, chytněte se za ruce a jdeme! Pan průvodce už na nás čeká.“
Děti se vyhrnuly ven. Pětiletý Tomášek si neustále upravoval červenou kšiltovku, zatímco jeho nejlepší kamarádka Eliška svírala v ruce velkou lupu. Dědeček jí ji půjčil speciálně pro tuto příležitost a ona byla odhodlaná prozkoumat každého zajímavého brouka, na kterého cestou narazí.
Pan průvodce byl starý, laskavý pán s bílými vousy a obrovským plstěným kloboukem. V ruce svíral svazek těžkých, zrezivělých klíčů a pod paží měl ruličku starého, nažloutlého papíru.
„Vítejte na Kamenném vrchu, malí cestovatelé,“ přivítal je hlubokým hlasem, který se rozléhal po celém nádvoří. „Tento hrad tu stojí už stovky let. A říká se, že ti, kteří mají oči otevřené a dobré srdce, tu mohou spatřit věci, které dospělým zůstávají skryté.“
Tomášek s Eliškou se na sebe významně podívali. Tenhle výlet právě začínal znít velmi zajímavě.
Když procházeli prvním nádvořím, kde zbyly už jen trsy vysoké trávy a hromady poskládaných kamenů, zvedl se nečekaně silný vítr. Zafoukal tak prudce, že panu průvodci vyrazil zpod paže jeho ruličku papíru. Ta se roztočila ve vzduchu jako podzimní list a odletěla směrem k polorozpadlé hradní zdi.
„Jejdanánku!“ vyhrkl pan průvodce a oběma rukama si chytil klobouk, aby neuletěl také. „Moje vzácná mapa!“
Zatímco ostatní děti se smály letícímu klobouku a paní učitelka se snažila udržet rozjívenou skupinku pohromadě, Tomášek s Eliškou se nepozorovaně vytratili za zídku. Přesně tam, kam starý pergamen dopadl.
Ležel tam, zachycený v mohutných kořenech starého dubu. Eliška mapu opatrně zvedla a rozvinula. Okamžitě jí došlo, že tohle není obyčejný plánek pro turisty. Byly na ní nakreslené podivné symboly jako stříbrné hvězdy, zlaté měsíce a cestičky, které vypadaly, jako by se na papíře samy vlnily.
Uprostřed mapy najednou zablikal modrý bod. A přímo vedle dětí, na velkém, mechem obrostlém kameni, se ve stejnou chvíli objevil naprosto stejný zářivý modrý symbol. Vypadal jako soví pírko zkřížené s dubovým listem.
„Co to je?“ zašeptal Tomášek a přistoupil o krok blíž. Než ho Eliška stihla zastavit, natáhl ruku a tajuplného svítícího symbolu se dotkl.
Ozvalo se cvak. Ne z papíru, ale přímo z kamene. V zeleném mechu se objevila malinkatá skulinka a z ní se ozvalo odkašlání.
Z díry vykoukla hlavička. Byla velká asi jako malé jablíčko a na hlavě měla nasazenou legrační čepičku ze žaludu a celá zářila modrým světlem. Bytost zamrkala velkýma, jantarově žlutýma očima.
„Konečně někdo kdo mi pomůže!“ ozval se tvoreček pisklavým hláskem. „Jsem Píďa, strážce hradu Kamenný vrch. A mám obrovský, přímo katastrofální problém. Vy jste našli mistrovu magickou mapu, takže mi musíte pomoct vy!“
Eliška překvapením málem upustila lupu. „Co? Kdo jsi? My a pomoct? Jak ti můžeme pomoct?“ Chrlili ze sebe Eliška s Tomáškem jeden před druhého šokované otázky.
„Ztratil jsem Kouzelný opukový kamínek. Bez něj se ta vysoká zeď, o kterou se právě opírá vaše paní učitelka, do oběda sesype a do večera i zbytek hradu! Ukradla mi ho straka, kterou přitahují blýskavé věci, a odnesla ho do dutiny tamtoho uschlého stromu. Ale sám tam nemůžu. Ta straka mě nemá vůbec ráda. Kdyby mě uviděla hned by se na mě snesla a klovala do hlavičky.“ Píďa ukázal malinkatým prstem na starou, pokroucenou borovici nedaleko hradeb.
Tomášek se podíval na borovici. Byla opravdu vysoká a dutina v jejím kmeni vypadala trochu strašidelně. Ale paní učitelka stála kousek od křehké zdi a usmívala se na zbytek třídy. Nemohli dovolit, aby se jí něco stalo.
„Neboj se, my ti ho přineseme,“ řekla odhodlaně Eliška a stiskla Tomáškovi ruku.
Opatrně se proplížili vysokou trávou. Tomášek se u stromu postavil na špičky a nakoukl do dutiny. Byla tam úplná tma. Zhluboka se nadechl a strčil ruku dovnitř. Kolem prstů ucítil pavučiny a suché jehličí. Srdce mu bušilo až v krku. Co když tam spí netopýr? Co když jsou tam pavouci? Co když ho něco kousne?! Pak ale konečně nahmatal něco hladkého a studeného. Když vytáhl ruku ven, v dlani mu ležel nádherný, sytě modrý kamínek, který pulzoval slabým světlem.
Rychle běželi zpět k mechem obrostlému kameni. Píďa už netrpělivě poskakoval na kořenech dubu. Když mu Tomášek zachráněný kamínek podal, skřítek se usmál tak široce, až mu žaludová čepička spadla do očí.
„Děkuji vám, odvážní hrdinové!“ vypískl nadšeně. Vzal kamínek, vložil ho do skrytého otvoru v kameni a ten okamžitě přestal svítit. Místo toho celá stará zeď zapraskala a jako zázrakem zpevnila. Každý kámen bezpečně zapadl na své místo. Píďa na děti ještě jednou spiklenecky mrkl a zmizel ve škvíře, která se za ním tiše zavřela.
„Tomášku, Eliško! Kde jste, vy tuláci?“ ozval se hlas paní učitelky Kláry.
Eliška rychle srolovala mapu a s rozběhem ji strčila do ruky panu průvodci, který ji zrovna hledal v trávě kolem sebe.
„Tady je, pane průvodce! Odfoukl ji vítr až za zídku,“ usmála se nevinně.
Starý pán si vzal pergamen, pozorně se podíval na obě děti a pak na ně nenápadně mrkl jedním okem. „A nenašli jste tam ještě něco,“ zeptal se tajemně a schoval mapu pod kabát. Děti jen s úsměvem zavrtěly hlavičkami a pak utíkaly za paní učitelkou.
Když se odpoledne vraceli autobusem zpátky do školky, ostatní děti si povídaly o zbytcích vysoké věže a o tom, jaké mají dobré svačinky z domova. Tomášek a Eliška se spokojeně usmívali, ukusovaly ze svých svačinek a byly rády, že se během jejich návštěvy hradu žádná zeď nezřítila.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář