V domě na konci Třešňové ulice byl vždy klid a ticho. V tom domě bydlela Eliška.
Eliška byla dokonalá. Nikdy nekřičela, nikdy nedupala, vždycky poděkovala, každému pomáhala, nikdy se zlobila. Lidé ji hladili po vlasech a říkali: „Ty jsi ale zlatá holčička. Skutečný andílek.“ Ale kdyby se podívali pořádně, všimli by si jejího stínu. Zatímco Eliška stála s rukama způsobně složenýma v klíně, její stín na zdi svíral pěsti, kopal do nábytku a otvíral ústa v němém křiku.
Eliška totiž nenosila vztek v sobě. Schovávala ho do sklepa.
Když se jí stala křivda, když jí například spolužák shodil na zem svačinu a zasmál se, nebo když ji paní učitelka nespravedlivě napomenula, Eliška polkla. Cítila, jak se jí v krku rodí horká, ostrá bublina s chutí mědi a pálivého pepře. Běžela domů, seběhla po studených kamenných schodech dolů, vzala prázdnou zavařovací sklenici, přitiskla ji k ústům a vydechla do ní.
Pak rychle, strašně rychle, utáhla plechové víčko.
Sklep jich byl plný. Stovky sklenic stály v pečlivých řadách na zaprášených policích. V některých vířily tmavě fialové mraky, v jiných prskaly drobné, vzteklé červené blesky, které narážely do skla s tichým, zuřivým cink, cink, cink. V jedné obzvlášť velké láhvi se točil miniaturní černý hurikán. To bylo z loňských Vánoc, kdy nedostala tu panenku, kterou si tak moc přála a pak musela ještě mlčet, zatímco se dospělí bavili a přehlíželi ji.
Vzduch ve sklepě se tetelil a sklo neustále vibrovalo. Tlak v domě stoupal. Mléko v lednici nahoře v kuchyni kyslo neobvykle rychle a žárovky praskaly s podivnou pravidelností, ačkoliv elektrikář nenašel žádnou závadu.
Ale sklenice držely a Eliška si myslela, že to tak bude napořád. Jenže pak přišel ten den.
Ve škole Eliška týdny pracovala na papírovém modelu hradu. Byla na něj moc pyšná a už se těšila, až ho ukáže před celou třídou. Jenže o přestávce do něj starší kluk schválně strčil. Hrad spadl a rozpadl se na malé kousky. Kluk se jen ušklíbl a řekl: „Sorry, nemělo to tady překážet.“
Eliška neřekla nic. Jako vždycky. Jen se smutně usmála, ačkoliv její stín na zdi se kroutil jako zraněné zvíře.
Cesta domů trvala věčnost. Horká bublina v krku tentokrát nebyla jen obláčkem; byl to balvan žhavé lávy, který jí propaloval hrudník. Slzely jí oči, v uších jí hučelo. Vlétla do domu, rozrazila dveře do sklepa a popadla největší sklenici, co našla. Tu těžkou pětilitrovou láhev od okurek.
Přiložila ji k ústům a zkusila vydechnout. Tak jako to dělala vždy.
Ale hněv byl příliš velký. Do sklenice se nemohl vejít. Nebyl to jen vzdor, byla to obří, těžká nespravedlnost. Eliška přesto foukla. Z úst jí vyšlehl proud temné, pulzující energie. Sklenice se naplnila, vír uvnitř se roztáčel rychleji a rychleji, blesky narážely do stěn…
Křup.
Sklo prasklo. Dřív než Eliška stačila ucuknout, láhev se rozletěla na tisíc třpytivých střepů.
Temný vír se vyvalil do sklepa. Ale nezastavil se. Jeho síla narazila do police. Sklenice s červenými blesky spadla a roztříštila se. Pak další. A další.
Byla to řetězová reakce. Cink-třísk, křach, prásk. Sklep se proměnil v peklo uvolněných bouří. Fialové mraky se spojily s černými tornády, rudé blesky křižovaly vzduchem, který náhle zledovatěl. Hluk byl ohlušující. Stovky potlačených „ne“, „nech toho“ a „to není spravedlivé“ se slily v jeden obrovský, dunivý hukot.
Eliška padla na kolena a chránila si hlavu rukama. Čekala, že ji bouře roztrhá na kusy. Vždyť přesně proto ten vztek schovávala. Věřila, že je zlý, destruktivní, že ublíží všem, a hlavně jí samotné.
Ale vítr ji neničil. Jen ji obklopil. Zvedl jí vlasy, odfoukával jí z očí slzy, ale neubližoval ji. Vlastně se v něm cítila podivuhodně bezpečně.
Pomalounku, třesoucíma se rukama, se postavila. Bouře řádila kolem ní, ale když se zhluboka nadechla, část toho mrazivého, jiskřivého vzduchu vtáhla do plic. Narovnala ramena. Její stín přestal zběsile máchat rukama a postavil se klidně a pevně přesně za ni. Poprvé po letech byli jedno.
Eliška otevřela pusu a ze všech sil zakřičela. Už do žádné sklenice. Jen tak, do sklepa plného hromů.
„To nádvoří mi dalo hrozně moc práce!“ zakřičela do víru. Její hlas zněl nečekaně silně, ostře se odrážel od kamenných zdí. „A tys ho neměl právo rozbít!“
S každým jejím slovem bouře trochu slábla. Nezmizela, jen se vsakovala zpátky pod Eliščinu kůži, tam, kam patřila. Zjistila, že hněv nebyla příšera, které by se musela bát. Když bylo po všem, sklep byl plný blýskavých střepů a Eliška stála uprostřed té spouště. Cítila se lehčí, i když v ní teď přebývaly všechny ty bouřky, blesky a hromy.
Vyšla ze sklepa nahoru do kuchyně. Na stole ležel prázdný kus papíru. Eliška si sedla, vzala fixu a napsala velkými písmeny jméno kluka, který jí rozbil hrad. Zítra za ním půjde. Nebude se s ním prát, možná po něm nebude ani křičet, ale už nikdy nespolkne bouřku jen proto, aby byla tou milou Eliškou, kterou mají všichni rádi.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář