Bětka seděla na dřevěné podlaze staré roubenky u lesa a mračila se tak usilovně, až se jí na čele udělala vráska. Rodiče zrovna venku něco zatloukali a maminka před chvílí zahlásila:
„Odpoledne vyrazíme na pořádnou výpravu na kopec!“
Bětce se ale nechtělo. Proč by se měla trmácet někam do kopce, přes pařezy a bláto, když tady má svou nejmilejší panenku Matyldu, krabici s dřevěnými kostkami a milovanou knížku o dinosaurech?
Vedle ní se batolil její malý bráška a snažil se ulovit mouchu.
V rohu místnosti, pod dřevěnou lavicí, ležel plátěný zelený batoh. Měl ošoupané kožené řemínky a dvě velké mosazné přezky, které vypadaly jako zamračené oči. Bětka si ho nikdy předtím nevšimla. Tatínek ho dnes ráno snesl z půdy, kde dělal pořádek. Batoh byl starý a na půdě byl schovaný snad věčnost. Pravděpodobně ještě po dědečkovi.
Bětka si ho nevšímala, jen k němu posunula krabici s kostkami, aby měla víc místa pro Matyldu. Vzala svou panenku, začala ji spravovat sukýnku a plánovat na co si spolu budou doma hrát.
Z myšlenek ji vyrušilo hlasité mlasknutí. Bětka se polekaně otočila. Krabice s kostkami byla pryč. Batoh vypadal úplně stejně, jen byl možná trochu plnější.
„To se mi asi zdá,“ zamumlala Bětka. Popadla knížku o dinosaurech a schválně ji položila hned vedle batohu. Otočila hlavu a počítala do tří. Než se dopočítala k dvojce ozvalo se zase to mlasknutí. Rychle se podívala zpátky.
Knížka zmizela. A z batohu se ozvalo spokojené říhnutí.
Bětka vyskočila na nohy. „Hej! To je moje!“
Natáhla ruku k jedné z přezek, že ho otevře a vezme si své věci zpátky. Batoh se ale najednou svezl o kousek dozadu a jeho řemínky sebou mrskly, jako by to byla tykadla rozzlobeného brouka. Bětka za ně zkoušela tahat, ale marně. Nepovolily. Batoh ji nechtěl pustit dovnitř.
Její malý bráška se tomu začal smát a ukazoval na batoh prstem. Bětka se na něj otočila, aby ho okřikla, že tohle přece není žádná sranda. Ten batoh jim právě snědl hračky, to není k smíchu. Jenže Bětka v tom rozčílení udělala velkou chybu. Nechala panenku Matyldu sedět moc blízko.
Chňap! Matylda zmizela v zelené tlamě batohu dřív, než Bětka stihla vůbec mrknout.
To už bylo moc. Bětka se do batohu opřela a snažila se ho zvednout, ale byl těžký jako balvan. Zkusila s ním zatřást, ovšem batoh se ani nehnul. Jediné, co udělal, bylo, že se na podlaze posunul o kousek směrem k otevřeným dveřím. Bětka znovu zatahala za přezky, ale marně. Batoh se zase jen o kousek posunul ke dveřím.
Bětka se zamyslela. Ten zloděj jeden zjevně nesnáší, když se sedí doma. Chce jít ven.
„Tak dobře,“ řekla rozzlobeně a dala si ruce v bok. „Chceš jít na výlet? Půjdeme na výlet. Ale opovaž se mi Matyldu nevrátit!“
Když vzala batoh za popruhy, najednou byl lehký jako pírko. Hodila si ho na záda, čapla brášku za ruku a vyrazila ze dveří dřív, než si maminka stačila obout boty.
„My už jdeme!“ zavolala přes rameno.
Cesta vedla strmě nahoru, hned za roubenkou začínal hustý les. Bětka šlapala přes vystouplé kořeny stromů a naštvaně odfukovala. Bráška cupital za ní a každou chvíli se zastavil, aby prozkoumal nějakého brouka.
Jakmile došli k prvnímu velkému potoku, přes který museli přeskákat po kluzkých kamenech, stalo se něco zvláštního. Bětka s rozběhem přeskočila na druhou stranu, bráškovi pomohla přelézt, a když se bezpečně ocitli na mechu, batoh na jejích zádech sebou cukl.
S žuchnutím z něj vypadlo několik kostek.
„Aha!“ zvolala Bětka vítězoslavně. Bráška posbíral kostky a nacpal si je do kapes tepláků.
Pochopila pravidla. Čím víc překážek zdolá a čím větší to bude dobrodružství, tím spíš získá své věci zpátky.
Začala hledat ty nejzajímavější cesty. Nešla po vyježděné lesní cestě, ale zabočila do hustého houští. Přelézali staré kmeny, prodírali se kapradím, které bylo vyšší než její bráška, a Bětka musela vymyslet, jak bezpečně slézt malý skalní převis. Byla zamazaná od hlíny, ve vlasech měla jehličí, ale uvědomila si, že už se vůbec nezlobí.
Vlastně to byla ohromná zábava. Byla vedoucí expedice a les kolem ní byl plný tajemství.
Když vyšplhali na nejvyšší kopec, odkud byl výhled na celý kraj pod nimi, batoh potichu cvakl.
Na trávu vypadla knížka o dinosaurech. A hned za ní se na mech posadila panenka Matylda.
Bětka si sedla do trávy a srovnala si své poklady na klíně. Batoh ležel vedle ní, prázdný a zjevně bez chuti baštit něco dalšího. Jeho mosazné přezky už nevypadaly vůbec hrozivě. Spíš tak jakoby spokojeně mrkaly ve slunci.
Když k nim konečně dorazila udýchaná maminka, Bětka jen zvedla Matyldu do výšky.
„Mami, zítra musíme jít k tomu lomu za vesnicí,“ ohlásila Bětka a ometla si z tepláků jehličí. „Matylda totiž říkala, že se jí doma hrozně líbí, ale v lese je to o hodně lepší.“
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář