Už dobře víte, že skřítek Odpaďáček nemá na starosti jen papír, plasty a sklo. Hned vedle barevných kontejnerů stojí hnědá popelnice, kde hospodaří teta Kompostová. Je to tuze milá, trochu baculatá osůbka v zástěře, která s pomocí žížalí rodinky vyrábí z ohryzků a zvadlých listů tu nejlepší, černou hlínu. Voní to tam jako v lese pod kapradím a žížaly tam obvykle pilně pracují, až se z nich kouří.
Jenže toho úterního rána bylo všechno jinak.
Skřítek Odpaďáček si zrovna ve své žluté dílně pískal a rovnal kelímky, když zvenku uslyšel zoufalé volání: „Odpaďáčku! Pojď honem sem, mně se zbláznily žížaly!“
Skřítek na nic nečekal, popadl zahradnické rukavice, do kapes strčil své vybavení a pelášil k hnědé popelnici. Slezl dovnitř a nestačil se divit. Teta Kompostová stála uprostřed záhonku, lomila rukama a málem plakala. A žížaly? Ty vyváděly věci!
Místo aby se pěkně zavrtávaly do hlíny, motaly se zmateně po povrchu jako by je někdo bacil. Dvě starší žížaly do sebe neustále bouraly hlavami, třetí se snažila lézt pozpátku a vůbec jí to nešlo, a ten nejmenší žížalí kluk si dokonce z té obrovské závratě zamotal vlastní ocásek do pevného uzlu a nemohl se hnout.
„Krucipísek, co to tu hrajete za divadlo?“ vyhrkl Odpaďáček a dřepl si k hlíně. „Vždyť ty žížaly sotva lezou. Copak jsi jim dala k snídani, tetičko?“
„Nic neobvyklého,“ fňukala teta Kompostová. „Jen trochu kávové sedliny a zbytek jablíčka. Ale pak sem někdo z vrchu něco vysypal, a od té doby je tu takový divný, zápach.“
Odpaďáček si nasadil tlusté rukavice a začal opatrně odhrabávat hlínu. A netrvalo dlouho, než narazil na příčinu. Uprostřed kompostu ležela hromádka zářivě růžových kuliček. Byly to staré pilulky proti bolení hlavy. Vlhká hlína je už začala pomalu rozpouštět a růžová barva se vsakovala přímo tam, kde žížaly před chvílí svačily.
„No tohle snad není pravda!“ rozčílil se skřítek. „Lidičky jedny nepozorné! Tohle je přece lék pro dospěláky. Tohle sem rozhodně nepatří. To nepatří do žádné popelnice, natož do té s hlínou!“
Odpaďáček vzal malou lopatku a velmi opatrně, kousek po kousku, vybral všechny růžové pilulky i s tou obarvenou hlínou. Všechno to nasypal do prázdné zavařovačky a pevně utáhl víčko. „Léky jsou silná věc, tetičko,“ vysvětloval a pomáhal nejmenší žížale rozmotat ten ošklivý uzel na ocásku. „Když je spolkne žížala nebo se vsáknou do tvé čisté hlíny, příroda a zvířátka z toho dostanou obrovskou závrať a bolení břicha.“
Druhý den si skřítek sedl na okraj hnědé popelnice. Když šla kolem nějaká paní a chystala se do koše vyhodit napůl plnou lahvičku od starého sirupu na kašel, Odpaďáček na ni houkl: „Zadržte, milostivá!“
Paní se lekla a lahvička jí málem vypadla z ruky.
„Staré léky, ať už jsou to prášky, mastičky nebo sirupy, nesmí do žádné popelnice! A už vůbec se nesmí splachovat do záchodu, to by z toho byly nemocné i ryby v řece,“ domlouval jí skřítek přísně, ale bez křiku. „Všechny staré léky patří jedině zpátky do lékárny. Oni už budou vědět, jak je bezpečně zničit.“
Paní se zastyděla, omluvila se a lahvičku si strčila zpátky do kabelky, že ji hned odnese do lékárny na rohu.
Odpaďáček se usmál a nakoukl do hnědého domečku. Žížaly už se zase vesele a hbitě zavrtávaly do hlíny a po závratích nebylo ani památky.
Ulevilo se vám, že to s žížalami nakonec dobře dopadlo? Práce skřítka Odpaďáčka je zkrátka plná překvapení! Jestli chcete vědět, jak si poradil se zrádným igelitem v kompostu, přečtěte si pohádku Odpaďáček a zrádný igelitový kabátek. Zjistit můžete také, koho musel zachraňovat z černé popelnice v příběhu Odpaďáček a opuštěný vláček. A aby se u vás doma žížalám a přírodě jenom dařilo, připravili jsme pro vás skvělého průvodce a zábavné úkoly v článku Třídění odpadu pro děti.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář