„Stůjte! Uteče!“ zařval pan starosta a plácl koženou aktovkou o rozpálené dlažební kostky. Zvedl se oblak šedého prachu ze zaschlého prachu.
Žížala Klára otráveně vystrčila hlavu ze škvíry mezi kameny.
„Co to vyvádíte, pane starosto?“ zeptal se pekař. Vyšel před krám a otřel si ruce od mouky do bílé zástěry.
„Šlápl jsem si na něj! A on mi podrazil nohy!“ funěl starosta. Tlustý krk měl rudý a pleš se mu leskla potem.
„Na koho?“ vyptával se pekař.
„Na ten zatracený stín! Podívejte se na něj. Táhne se přes celé náměstí až k řeznictví. Jak mám takhle chodit do úřadu?“
„Přinesu síť na motýly!“ křikl pošťák. Rozběhl se přes ulici, upustil svazek dopisů do kaluže a hned na ně šlápl. Voda vystříkla až na lavičku.
„Ne, přineste deku! Velkou a těžkou! Hodíme ji na něj!“ radil starosta. Skákal na jedné noze, aby svému stínu unikl, ale tmavá šmouha se držela u jeho polobotky jako přilepená.
Klára se zavrtěla v chladné hlíně. Byla to stará, rozumná žížala a tenhle nesmyslný cirkus ji vadil.
„Vy jste ale hlupáci,“ zamumlala si potichu.
Starosta ze sebe strhl sako a hodil ho na zem. Přesně na místo, kde ležela Klára.
„Hej! Tady bydlím já, co to děláte?!“ pískla žížala.
Starosta se zastavil uprostřed skoku a podíval se dolů. „Kdo to řekl?“
„Já. Klára. Tady dole u vaší levé boty.“
Starosta si dřepl a zamžoural očima do škvíry. „Žížala? Ty mi teď nepomůžeš. Musím chytit ten stín. Schovám ho do krabice od bot a zamknu do stolu. Tam mi už nebude překážet.“
„To nepůjde.“
„Proč by to nešlo? Pekaři! Máte krabici?“
Pekař se podrbal ve vlasech. „Mám jen prázdný pytel od rohlíků!“
„Sem s ním!“
Starosta se vrhl po břiše na zem. Pytel plácl o dlažbu. Stín se ale natáhl přes pytel dál, až ke kanálu.
„Zatraceně!“ ulevil si starosta a bouchl pěstí do kamene. „Je moc rychlý. Dělá si ze mě blázna.“
„Není rychlý,“ řekla Klára. Kousek popolezla, protože na ni padal stín z pekařovy zástěry a jí byla zima. „Jenom je ráno.“
„Co s tím má společného ráno?“
„Slunce je ještě nízko. Dělá dlouhé stíny. Každý má dlouhý stín. Podívejte se na pekaře.“
Starosta otočil hlavu. Pekařův stín ležel přes lavičku až k popelnicím.
„A co mám jako dělat?“ zafuněl starosta. „Mám zrušit ráno? Jsem starosta, ne kouzelník!“
„Počkejte na oběd,“ řekla Klára klidně.
„Na oběd?“
„V poledne je slunce přímo nahoře. Svítí shora. Stín se schová přímo pod vás a nikam nepoleze.“
Starosta si odfrkl. Zvedl levé zápěstí a podíval se na své zlaté hodinky. „Je teprve za pět minut osm.“
„Tak stůjte a koukejte. Nic jiného stejně neumíte.“
Starosta se chtěl urazit, ale byl moc unavený. Zůstal stát uprostřed náměstí. Pošťák, pekař i starosta zírali na zaprášenou dlažbu. Bylo ticho. Jen odněkud z dálky vrčela sekačka na trávu. Chvíli to tak vydrželi, ale pak si už museli jít po vlastní práci. Starosta zůstal na náměstí sám a sledoval svůj stín ostřížím pohledem.
„Proč tady stojí? Co to tam dělá?“ špitali si lidé, kteří chodili kolem.
„Ticho, plašíte mi ho,“ okřikoval je starosta a upřeně zíral na své nohy.
„Cože? Kohože to plašíme?“ divili se lidé.
„Povídám ticho!“ zasyčel starosta.
Starosta tam vydržel skutečně stát celé dopoledne. Až konečně na věži kostela začal odbíjet velký zvon, který ohlašoval poledne.
Bim. Bam. Bim. Bam.
Slunce pálilo přímo na starostovu hlavu. Starosta se narovnal a setřel si pot z čela.
Zvědavý pošťák se právě v tu chvíli vrátil zpátky na náměstí, aby zjistil jak to s tím stínem nakonec dopadne. Dokonce i pekař vykoukl ze své pekárny, když uslyšel odbíjet kostelní hodiny poledne.
„Kde je?“ vyhrkl pošťák a upustil síť na motýly, kterou si s sebou na stín přinesl.
„Zmizel!“ jásal pekař a plácl se do stehen, až z něj vyletěl oblak mouky.
Starosta zvedl nohu. Malý, tmavý flek se držel přesně pod jeho černou podrážkou. Už se netáhl k řeznictví. Nepřekážel. Nikam neutíkal.
„Vidíte?“ zabručela Klára, když na chvíli vykoukla mezi dlažebními kostkami. A zase se začala pomalu zahrabávat zpátky do vlhké hlíny, aby na ostrém slunci nevyschla. „Stačilo počkat.“
Starosta si těžce povzdechl a oprášil si špinavá kolena od prachu. Zvedl ze země zmuchlané sako a přehodil si ho přes ruku.
„Pekaři?“ zeptal se.
„Ano, pane starosto?“
„Dejte mi dva rohlíky a kousek sekané. Mám hlad jako vlk.“
„Hned to bude. Pojďte dál.“
Starosta pomalu odešel do krámu. Klára zalezla úplně do tmy a na náměstí byl zase na chvíli klid. Alespoň do odpoledne.
🧠 Otázka pro bystré hlavičky:
Kam se schoval starostův stín, když na věži odbilo poledne?
✨ Úkol pro šikovné ručičky:
Stoupni si venku na sluníčko nebo doma pod lampu a zkus zjistit, kdy je tvůj stín nejkratší a kdy naopak nejdelší.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář