To máte tak. Les, to je vlastně taková velikánská vesnice, jenomže místo domů tam stojí duby a smrky a místo na náves se chodí na mýtinu. A stejně jako v každé vesnici, i v lese se najdou chytrolíni, bručouni i panikáři. Ale od té doby, co se tam usadila Kmotra liška, měl ten les konečně někoho, kdo měl pod čepicí a rozumu na rozdávání. Zvířata za ní chodila pro radu jako do poradny.
Dlouho byl klid. Jenže jednoho podzimu, zrovna když padalo listí a jezevci začali ucpávat nory mechem, aby jim netáhlo na záda, se v lese objevil nezvaný host. Pytlák. Jmenoval se Kudla, vousy měl ostré jako drátěnka a svědomí černé jako uhel. Nepřišel se kochat, ani sbírat hříbky. Nosil přes rameno špinavý pytel a po pěšinách líčil drátěná oka a kovové klece. Měl spadeno hlavně na zajíce.
Netrvalo dlouho a v lese zavládlo boží dopuštění. Zajíci se báli vystrčit nos z křoví, i když jim kručelo v břiše, bažanti raději chodili úplně potichu a i to divoké prase raději rylo jen na okraji lesa.
„Takhle to dál nejde,“ bědoval starý zajíc Polňák, když si to večer přihopkal ke Kmotře lišce. Klepal se jako sulc a uši měl stažené až na zádech. „Kmotro, včera jsem málem nechal nohu v drátu! Nemůžeme ani na krok. Ten Kudla nás všechny pochytá!“
Liška seděla na pařezu, louskala oříšek, který ji zajíc donesl a přemýšlela. „Víš, Polňáku,“ řekla pomalu, „na pytláka Kudlu musíme jít od lesa. Doslova. Kdybychom s ním chtěli měřit síly, prohrajeme. Má pušku a jen tak něčeho se nelekne. Ale rozumu, toho moc nepobral. Zítra svoláš všechny, kdo mají nohy, křídla nebo aspoň kopyta.“
Druhý den dopoledne bylo na hlavní mýtině plno. Kmotra liška si stoupla na nejvyšší balvan, aby na ni všichni viděli. „Poslouchejte dobře, sousedé,“ začala. „Ten Kudla si myslí, že je pánem tvorstva, protože umí ohnout kus drátu. My mu ukážeme, co umí les, když drží pohromadě.“
A začala rozdávat úkoly. Zajíci a myšky dostali za úkol proklouznout na smetiště za vesnicí. Měli donést ty nejroztrhanější boty, děravé holínky a sešlapané bačkory, co jich tam jen najdou. Divoká prasata a jezevci měli jít k potoku, kde rostly ty nejhustší a nejtrnitější ostružiny, a opatrně z nich ukousat dlouhé šlahouny. A nakonec si liška zavolala straky. „Vy máte oči všude. Najděte mi vosí hnízdo. Ale pozor, ať je to nějaké, kde jsou vosy obzvlášť nevrlé a nemají smysl pro humor. Až ho najdete, opatrně ho tady doneste a počkejte na můj povel.“
Zvířata se dala do práce. Do večera byly všechny drátěné pasti, které pytlák nastražil, plné starých bot. V jednom oku visel zablácený gumák, ve druhém prodřená polobotka. Přes cestu, kudy Kudla vždycky chodil, natáhli jezevci s prasaty pletivo z ostružin, pevné jako lodní lano, a šikovně ho zamaskovali spadaným listím.
Když padla noc a tma byla taková, že by se dala krájet, uslyšeli praskání větviček. Pytlák Kudla se plížil lesem. Mnul si ruce, jaký bude mít úlovek. Přišel k prvnímu oku, sáhl do tmy, nahmatal něco těžkého a šup s tím do pytle. Přišel ke druhému, zase tíha. Šup s tím do pytle.
„To je dneska ale úroda,“ liboval si potichu a nesl si na zádech poctivých deset kilo starých křusek a gumáků.
Najednou ale BÁC! Kudla udělal krok a zapletl se do ostružinových šlahounů. Trny se mu zakously do kalhot, a jak se snažil vyprostit, zamotal se do toho ještě víc. Ztratil rovnováhu a plácl sebou do bláta jako pytel brambor.
A to byl signál pro straky. Ty už celou dobu seděly na větvi přímo nad ním a v pařátech držely veliké vosí hnízdo. Jak pytlák žuchl na zem a začal nadávat, straky hnízdo pustily. Dopadlo přesně Kudlovi na záda a rozbilo se.
Vosy, které zrovna spaly a měly po probuzení tuze špatnou náladu, vyletěly ven. A koho nevidí, nějakého bručouna, co se válí v ostružinách a mává rukama.
„Jau! Au! Pomoc!“ zařval Kudla na celý les. Vyskočil, pytel s botami nechal ležet v blátě a vzal nohy na ramena. Vosy ho hnaly jako stádo rozzuřených býků. Pytlák běžel naslepo, přeskakoval pařezy, prorážel křoví, až doběhl k rybníku brčálníku. Aby se zachránil před žihadly, skočil tam rovnou po hlavě a z vody mu koukal jen nos.
Zvířátka stála na kraji lesa a potichu se smála, až se za břicha popadala. Kudla v rybníce mrznul až do rána, pak se potupně vyškrábal na břeh a pelášil z lesa pryč. V tom lese už ho nikdy nikdo neviděl.
Kmotra liška se jen usmála pod vousy. Dobře totiž věděla to, co by si měli pamatovat všichni: i ten největší silák a protiva nakonec s brekem uteče, když se proti němu všichni malí spojí a drží za jeden provaz.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář