„Uhněte! Netlačte se!“ brblala Vločka, když se snažila najít kousek místa v obrovském šedém mraku. Bylo tam narváno k prasknutí. Všude kolem se tísnily miliony dalších vloček, každá trochu jiná, ale všechny stejně netrpělivé. Vločka se podívala na svá vlastní ramena. Měla jich šest, byla krásně souměrná a třpytila se jako ten nejdražší diamant, i když byla ve skutečnosti jen zmrzlá voda.
„Tak a jedeme, mládeži! Výstupní stanice: Planeta Země!“ zavelel vítr, který profičel skrz mrak jako průvodčí ve spěchu. Mrak se zatřásl a najednou: fíííí! Podlaha zmizela a Vločka padala do prázdna.
„Pomóóóc!“ vypískla, zatímco se točila ve vzduchu jako tanečnice. Ale strach ji rychle přešel. Byl to totiž parádní sešup. Kolem ní svištěly ostatní vločky a chechtaly se. Vločka roztáhla svá krystalická křídla a nechala se unášet proudem vzduchu. Pod sebou viděla tmavé lesy, šedé silnice a barevné střechy domů.
„Kam vlastně letíme?“ zeptala se starší, trochu ošlehané vločky, která plachtila vedle ní. „Dělat parádu?“
„Parádu? Pche,“ odfrkla si sousedka. „Letíme do práce, maličká. Máme důležitý úkol.“
Vločka nechápala. Jakou práci by mohla dělatzrovna ona? Vždyť je lehká jako pírko a křehká tak, že stačí jen jeden závan teplého dechu a zmizí. Než se, ale stihla zeptat, vítr se utišil a ona se lehce snesla dolů.
Přistála přímo na suchém dubovém listu, který ležel na kraji lesa.
„To je všechno?“ vydechla zklamaně. „Tady budu jen tak ležet?“
Hned na ni dopadla další vločka, a pak další a další. Během hodiny byla Vločka pohřbená pod tlustou vrstvou svých kamarádek. Byla tma a ticho. Vločka se cítila stísněně a zbytečně. „Říkala, že mám důležitý úkol. Že změním svět,“ fňukala do tmy. „A místo toho tady jen trčím v hromadě sněhu.“
„Pššt! Můžeš být chvíli potichu? Snažím se spát!“ ozval se zespodu tlumený hlas.
Vločka se lekla. „Kdo je tam?“
„Já, brouk Střevlík,“ zabručel hlas pod listem. „A díky té vaší dece je tu konečně příjemně. Venku mrzne, až praští, ale tady pod sněhem je teplo. Kdybyste tu nebyly, dávno bych zmrznul na kost.“
Vločka se zarazila. „My… my hřejeme?“
„Jasně že jo,“ zamrmlal brouk a znovu se zavrtal do hlíny. „Sníh je jako peřina. Chráníte všechno živé, co spí v zemi. Kořeny stromů, semínka kytek, i nás brouky. Bez vás by jaro nebylo.“
Vločka se najednou cítila důležitější než kdy dřív. Roztáhla ramena co nejvíc do šířky, aby se spojila se sousedními vločkami a nepustila dolů ani kousek mrazu. Celou zimu poctivě držela stráž.
Ale pak přišlo to, čeho se bála. Slunce začalo hřát silněji. Vločka cítila, jak jí měknou okraje. Její krásné krystaly se začaly rozpouštět.
„Ne! Já nechci zmizet!“ volala zoufale, když se měnila v malou kapku vody. „Tohle je konec!“
„Kdepak konec,“ zasmál se jarní větřík, který právě proletěl kolem. „To je teprve začátek, ty trdlo.“
Vločka, teď už vlastně Kapka, sklouzla z dubového listu rovnou do hlíny. Byla to jízda tmavými chodbami pod zemí. Cítila, jak ji něco táhne. Žízeň. Obrovská žízeň kořenů, které se probouzely po dlouhém zimním spánku.
„Tady jsi!“ zašeptal tenký kořínek. Kapka neváhala. Vklouzla do něj. Najednou už nebyla jen sama sebou. Stala se součástí rostlinky. Cítila tu obrovskou energii, která ji hnala vzhůru, proti zemské přitažlivosti, výš a výš, skrz stonek, až na samotný vrchol.
A pak se to stalo. Prask! Obal pukl a Vločka se znovu podívala na slunce. Ale nebyla bílá a studená. Byla součástí nádherného, bílého květu sněženky, která se jako první odvážila vystrčit hlavu ze sněhu.
Kolem bzučela první odvážná včela. Vločka se usmála. Kdysi si myslela, že je jen malá a zbytečná. Teď věděla, že i ta nejmenší věc na světě je součástí něčeho obrovského.
Byla sněhem, co hřál, vodou, co napojila, a teď květinou, co vítá jaro.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář