KKdyž se večer podíváte na oblohu, uvidíte tam tolik hvězd, že se vám z toho zatočí hlava. Každá svítí trochu jinak. Jedna z nich se jmenovala Jiskřička.
Nebyla největší ani nejjasnější. Zato byla zvídavá a pořád něco pozorovala. Nejraději sledovala svět dole pod sebou. Okna domů, lampy v ulicích, malé tečky světla, které se hýbaly a zase mizely.
Jednou v noci to už nevydržela. Chtěla ta světla vidět zblízka. Bez dlouhého přemýšlení se odrazila a vydala se dolů k Zemi.
Letěla dlouho a s radostí. Čím byla blíž, tím víc cítila chlad a tíhu. Její světlo sláblo. Když dopadla do trávy na louce, sotva se třpytila. Zbyl z ní jen malý teplý bod, který sotva držel pohromadě.
Jiskřička se pokusila vzlétnout, ale nešlo to. Nožičky se jí bořily do hlíny a vítr ji nutil přivírat oči. Schoulila se do trávy a snažila se aspoň trochu svítit. Bála se, že by mohla zhasnout úplně. Jenže pak ji únava přemohla a ona usnula.
Ráno ji probudily kroky. Nad ní stála holčička s věnečkem z květin ve vlasech a batohem na zádech. Jmenovala se Eliška a chodila se dívat, jak se svět probouzí.
„Co tu svítí?“ zašeptala a klekla si do trávy.
Když uviděla Jiskřičku, opatrně jí vzala do dlaní a přivinula si třesoucí hvězdičku k sobě. Hvězdička jí tiše vyprávěla svůj příběh. Eliška poslouchala a ani nedutala.
„Zkusíme tě dostat co nejvýš,“ řekla nakonec. „Třeba, když zkusíš vzletět z našeho kopce za městem, možná ti to půjde lépe.“
Eliška měla v baťůžku sklenici, do které chytala broučky. Aby se hvězdičce po cestě nic nestalo, uložila ji opatrně do ní a vydala se na cestu. Cesta na kopec byla dlouhá. Kamínky jí klouzaly a nohy bolely. Jiskřička se v malé skleněné nádobce snažila svítit, jak jen to šlo. Každý drobný záblesk Elišku hřál v dlani.
Na vrchol dorazily za soumraku. Obloha tmavla a první hvězdy se objevily jako malé plamínky na nebi.
Eliška otevřela sklenici a opatrně položila Jiskřičku na kámen. „Tady… odtud už to snad zvládneš.“
A zvládla. Když nad nimi zazářil Světlík, její starší bratr, Jiskřička ucítila teplo, které znala. Její světlo zesílilo. Pomalu. Jistě.
Vznesla se. Nejprve jen kousek a pak výš. A ještě výš.
Eliška zůstala stát a dívala se, dokud se Jiskřička neztratila mezi ostatními hvězdami. Jedna z nich pak mrkla trochu jasněji než ostatní.
Od té doby, když jde Eliška večer domů a je tma, vždycky ví, kam se podívat. A Jiskřička tam svítí. Tiše a trpělivě. Pro každého, kdo zrovna hledá cestu.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář