Kdybyste někdy o Velikonocích strčili nos do babiččiny kuchyně, hned byste poznali, že se tam dějí velké věci. Vzduch tam voněl tuze dobře. Po rozehřátém másle, citronové kůře a trošičce vanilky. Zrovna dneska totiž babička vytáhla z trouby ten největší poklad – velikého piškotového beránka. Seděl uprostřed stolu, na svět se koukal černýma očima z rozinek, a babička ho zrovna štědře posypala moučkovým cukrem, takže vypadal, jako by na něj dočista nasněžilo.
Babička si otřela mouku do zástěry a láskyplně se na ten pocukrovaný zázrak podívala. „Víte, děti,“ usmála se na Elišku s Tomášem, „přesně takového beránka pekla už moje babička, vaše praprababička, ve staré kachlové peci. Tenkrát nebyl žádný elektrický šlehač, těsto se muselo poctivě třít dřevěnou vařečkou v hliněné míse tak dlouho, až z toho bolela ruka jako čert. Ale to víte, na Velikonoce to jinak nešlo.“
Eliška nespouštěla z voňavého pečiva oči. „A proč vlastně pečeme zrovna beránka, babi?“ vyzvídala. „To máte tak,“ pohladila babička Elišku po vlasech. „Na jaře se rodí na statcích mláďátka a malý beránek je odjakživa symbolem nového života, nevinnosti a jara. Znamená, že zima už nadobro sbalila kufry. Dřív byli lidé chudí a nemohli si dovolit na svátky opravdovou pečínku z masa, a tak si upekli alespoň takového sladkého, piškotového, aby měli na stole něco slavnostního. Přináší totiž do domu radost a požehnání.“
„Tak, a teď musí chvilku chladnout,“ řekla babička pětileté Elišce a osmiletému Tomášovi. Utřela si ruce do zástěry a šla se podívat na dvorek, kde děda právě pletl z vrbového proutí pořádnou pomlázku.
Eliška zůstala v kuchyni sama. Popošla blíž ke stolu a stoupla si na špičky. Ten beránek voněl tak náramně, až se jí sbíhaly sliny. A to levé ouško! Bylo takové pěkně do zlatova vypečené, trochu tenčí než zbytek hlavy a kousek z něj tak lákavě trčel ven. Eliška si řekla, že jenom maličko zkusí, jestli už je ten piškot studený. Odloupla mrňavý drobeček. Zkusila ho. Panečku, to byla dobrota! Odloupla ještě jeden kousek. A pak ještě jeden. Než byste řekli švec, beránek byl bez ucha.
V tu chvíli se do kuchyně přiřítil Tomáš. Zastavil se a vykulil oči. „Eliško! Ty jsi snědla beránkovi ucho! Babička se bude zlobit!“
Eliška si dlaní zakryla pusu a do očí se jí draly slzičky. Bříško ji hřálo od sladkého těsta, ale u srdíčka ji začalo ošklivě píchat. „Co budeme dělat?“ pípla.
Tomáš byl starší bratr a ti mívají občas nápady, které sice znějí chytře, ale málokdy dobře dopadnou. „Musíme to udělat tak, aby to vypadalo, že to ucho snědl někdo jiný,“ prohlásil důležitě. Rozhlédl se po kuchyni a zrak mu padl na plátěný pytlík s granulemi, který stál v koutě. Patřil Alíkovi, dědovu strakatému voříškovi, který zrovna chrápal venku na sluníčku.
Tomáš nabral hrst granulí a nastražil je kolem stolu. Dokonce je položil i přímo vedle upečeného beránka. „Tak. A je to jasné. Bude to vypadat, že Alík vyskočil na židli, očichal stůl a ukousl beránkovi ucho. Případ je vyřešen,“ prohlásil Tomáš s vážnou tváří.
Sotva to dořekl, vrzly dveře a do kuchyně vešla babička s dědou. Babička se podívala na stůl, spráskla ruce o zástěru a vyhrkla: „Propánajána! Můj krásný beránek, chybí mu ucho! Kdo mu to provedl?“
Tomáš rychle ukázal na granule. „To musel být Alík, babičko! Podívej, nechal tu po sobě stopy! Vyskočil na stůl a chramst, ucho bylo pryč.“
Děda si posunul brýle na nos, podíval se na rozsypané granule, pak na ohlodaného beránka a nakonec oknem ven na spokojeně spícího psa. Pak se pod vousy usmál, založil si ruce za záda a klidným hlasem řekl: „Kdepak, holenku. To jsi na špatné stopě. Alík by přece v životě nevzal do tlamy sladký suchý piškot, ten má raději kus masa. A hlavně, kdyby ten náš chlupáč vážně vyskočil na stůl, to byste viděli tu melu. Slupnul by toho beránka celého i s těma rozinkovýma očima a nezbylo by nám tu vůbec nic, natož úhledně ukousnuté ouško.“
Eliška stála v koutě, žmoulala cíp svého trička a už to nemohla vydržet. A navíc by se kvůli ní zlobili na nevinného Alíka! Hlasitě popotáhla a rozplakala se. „To nebyl Alík, dědo! To jsem byla já! To ouško tak hezky vonělo… a chutnalo… mně je to moc líto!“
Babička se nadechla, ale nezačala láteřit. Místo toho k Elišce došla, dřepla si k ní a palcem jí utřela slzy z tváří. „No proto,“ řekla už docela laskavě. „Beránek s jedním uchem sice není do výlohy, ale sníst se dá stejně dobře. Ale pamatuj si, děvče, že svádět vlastní vinu na někoho druhého, to se nedělá.“
Eliška horlivě přikývla. Pravda byla venku a najednou se jí udělalo o moc lehčeji. Tomáš musel za trest zamést z podlahy všechny nastražené granule a babička pak do ukousnutého místa zapíchla snítku zeleného buxusu s červenou mašličkou. Prý aby tam tomu beránkovi tolik netáhlo. A upřímně? Byl to nakonec ten nejlepší velikonoční beránek, jakého kdy jedli.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář