Když uplynul rok, kupec se oženil podruhé. Přivedl si do domu novou ženu, která měla dvě vlastní dcery. Na pohled byly obě krásné, ale ve skutečnosti byly pyšné a zlé. Od toho dne nastaly kupcově dceři zlé časy. Nevlastní sestry jí sebraly všechny krásné šaty, oblékly ji do staré šedé zástěry a obuly jí těžké dřevěné dřeváky. Poslaly ji do tmavé kuchyně a přikázaly jí zastat veškerou těžkou práci v domě.

Dívka musela vstávat dlouho před svítáním, ještě za hluboké tmy, nosit těžká vědra s ledovou vodou od studny, rozdělávat oheň v obrovských kamnech, štípat dříví, vařit pro celou rodinu a drhnout kamenné podlahy. Večer, když byla unavená, že sotva stála na nohou, lehla si na zem k peci, která byla plná popela, aby v chladné kuchyni nezmrzla. A protože byla pořád umazaná od sazí a šedého prachu, začaly jí sestry posměšně říkat Popelka. Jedinou radostí ji byli ptáčci, kterým každý den poctivě házela zrní.

Jednoho dne se otec chystal na daleký velký trh ve městě. Před odjezdem si zavolal všechny tři dívky, aby se jich zeptal, co jim má z cesty přivézt za dárky. „Já chci ty nejkrásnější šaty z toho nejdražšího hedvábí, jaké ve městě najdeš!“ poručila si okamžitě starší nevlastní sestra a hrdě pohodila hlavou. „A mně přivez náhrdelník z pravých, lesklých mořských perel, ať na plese zářím!“ přidala se hned druhá. Poté se kupec podíval do kouta na svou vlastní dceru, která tam tiše stála v potrhané zástěře, a zeptal se: „A co by udělalo radost tobě, moje drahá Popelko?“ Popelka sklopila oči a potichu poprosila: „Tatínku, mně přivez to první, co tě cestou napadne. Nic víc si nepřeji.“ Otec ji pohladil po vlasech, slíbil jí to a vydal se na cestu.

Na trhu nakoupil drahé látky, hedvábí i nádherné perly pro macešiny dcery. Když se vracel zpátky domů a projížděl na svém koni hustým, divokým lesem, cesta byla úzká a zarostlá. Najednou zavadil hlavou o větev starého lískového keře. Proutek byl tak silný, že mu shodil klobouk z hlavy rovnou na zem. Kupec zastavil koně a seskočil dolů. Když zvedal klobouk, všiml si, že se na větvi houpou krásné, zralé lískové oříšky. Okamžitě si vzpomněl na svou dceru a její zvláštní přání. „Tohle je to první, co mě napadlo,“ pomyslel si s úsměvem. Lískové oříšky pro ni utrhl a schoval je hluboko do kapsy u kabátu.

Když přijel domů, rozdal dárky. Maceše a jejím dcerám předal vše, o co si řekly – hedvábné šaty zářily novotou a perly se leskly. Nakonec zavolal Popelku a dal jí oříšky pro štěstí, které pro ni přivezl. Jeho nevlastní sestry se jí začaly hlasitě a zlomyslně smát: „Podívejte se na ni! My máme drahé hedvábí a perly a ta umazaná holka dostala jen obyčejné oříšky z lesa! To je dárek jako pro veverku!“ Popelka si však z jejich posměchu nic nedělala. Byla upřímně ráda a otci s láskou poděkovala: „Děkuji ti, tatínku, udělal jsi mi radost.“ Oříšky si schovala jako ten největší poklad.

Po nějakém čase král oznámil, že se bude konat velký, velkolepý ples. Pozval všechny dívky z celého království, aby si jeho syn, mladý princ, mohl vybrat nevěstu. Nevlastní sestry byly štěstím bez sebe. Volaly Popelku a poroučely jí: „Popelko, dělej, dělej! Učeš nám vlasy, zašněruješ nám šaty a vylešti naše nejlepší střevíčky! Nic nesmíš zkazit!“ Popelka vše poslušně udělala, pomohla jim do drahých šatů, ale byla smutná, protože by se také ráda podívala na ples a viděla královský palác. Sebrala veškerou odvahu, přistoupila k maceše a potichu se zeptala: „Macecho, prosím tě, nemohla bych jít na ten ples s vámi? Jen na malou chvíli, abych viděla ten krásný zámek…“

Macecha se jí jen krutě vysmála. Ukázala prstem na její špinavé tváře a roztrhanou zástěru a prskala zlostně: „Ty? Ty bys chtěla jít na ples? Podívej se na sebe, jak vypadáš! Jak by mohla taková umazaná holka vůbec vstoupit do královského zámku? Všem bys nám udělala jen strašnou ostudu!“ Aby měla od Popelky klid a zkazila ji jakoukoli naději, nabrala velkou plnou misku čočky, vysypala ji rovnou do popela na ohništi a řekla: „Když nemáš co na práci a nudíš se, tak tady máš úkol. Přebereš tuhle čočku do posledního zrníčka. A budeš to mít hotové, než se vrátíme z plesu, jinak bude zle, to mi věř!“ S těmito slovy macecha i se svými dcerami nastoupila do honosného kočáru a odjela na zámek.

Jakmile za nimi zapadly dveře, Popelka si sedla do popela a začala usedavě a nešťastně plakat. „Tohle přece nemohu mít hotové ani do zítřejšího rána,“ šeptala zoufale a dívala se na zrnka čočky smíchané s šedým popelem.

Když v tom se stalo něco nevídaného. Otevřeným oknem se do místnosti se začali slétávat její milovaní holoubci, hrdličky a s nimi i další malí ptáčci z lesa, které každý den krmila. Slétli se v celém obrovském hejnu rovnou k ohništi a začali Popelku utěšovat svým vrkáním. Ptáčci poskakovali kolem ohniště, svými zobáčky vybírali dobrá zrnka čočky do jedné misky a špatná do druhé. Práce jim šla rychle od ruky.

V tom k Popelce přiletěl ten největší bílý holoubek. V zobáčku držel ty tři lískové oříšky, které pro ni otec přivezl. Položil jí je do klína. Popelka se na ně podívala a zkusila první oříšek rozlousknout. K jejímu překvapení z něj nevypadlo jadýrko, ale vyklouzly z něj nádherné šaty na ples utkané ze stříbrné příze, které svítily jako hvězdy na nočním nebi.

Popelka s radostí vyběhla ven na dvůr a rozlouskla druhý oříšek. Jakmile skořápka praskla, ozvalo se hlasité zaržání a ven z druhého oříšku vypadl překrásný, zlatem zdobený kočár, do kterého byli zapřaženi čtyři bílí koně, i s kočím a lokajem. Popelka nemohla uvěřit svým očím. Rychle rozlouskla třetí oříšek a z něj vypadly třpytivé střevíčky ze skla. „Pospíchej, Popelko, běž se bavit na ples! My tady všechno dokončíme!“ švitořili holoubci. Popelka se rychle omyla u studny, oblékla si krásné šaty, obula skleněné střevíčky a spěchala na ples, zatímco věrní ptáčci dál usilovně přebírali čočku u ohniště.

Když Popelka vstoupila do velkého zámeckého sálu, hudba na chvíli utichla a všichni hosté zatajili dech nad její krásou. Byla tak nádherná, že ji vůbec nikdo nepoznal. Ani její zlá macecha, ani její závistivé nevlastní sestry. Mladý princ, jakmile ji spatřil, okamžitě k ní zamířil, hluboce se uklonil a požádal ji o tanec. Celý večer tancoval jen a jen s ní a zamiloval se do ní na první pohled. Popelka byla princem také okouzlena a prožívala ten nejkrásnější večer. Jenže noc netrvá věčně.

Když se noc nachýlila k půlnoci, Popelka si uvědomila, že se macecha nesmí vrátit domů dříve než ona. „Musím už jít, princi, odpusťte mi!“ vyhrkla nečekaně. Vyklouzla mu z náruče a začala rychle utíkat pryč ze sálu, aby ji neodhalily sestry s macechou. Jak spěchala dolů po širokých zámeckých schodech, nešťastnou náhodou zakopla a cestou ztratila jeden svůj skleněný střevíček. Rychle nasedla do kočáru a ujížděla domů. Princ běžel za ní, ale kočár už zmizel ve tmě. Na schodech však našel ležet ten malý skleněný střevíček. Nechal vyhlásit po celém království: „Vezmu si za ženu jedině tu dívku, které tento střevíček padne!“

Princ pak s královskou družinou projížděl celé království křížem krážem a všechny dívky si střevíček zkoušely, ale žádné nepadl. Buď měly nohy příliš velké, nebo moc široké. Nakonec princ přišel i do Popelčina domu. Macecha, jakmile uviděla prince přicházet, dostala obrovský strach, popadla Popelku za ruku a zamkla ji v temném podkroví, aby ji princ neuviděl. „Běž tam a ani nedutej!“ sykla na ni.

Poté se macecha ze všech sil snažila princi podstrčit své vlastní dcery. Starší sestra šla do pokoje, zkoušela si botu obout, tlačila, jak mohla, ale její noha byla příliš velká. Mladší sestra měla podobný osud, zkoušela nohu do střevíčku vtlačit všemi silami, ale bota jí byla moc úzká. Všechno snažení macechy přišlo vniveč, střevíček žádné z dcer nepadl.

Princ se zklamán otočil k odchodu. Když už stál na zápraží a chystal se nasednout na koně, najednou se nad jeho hlavou, na střeše domu, usadili bílí holoubci. Začali hlasitě a jasně zpívat: „Vrků, vkrků, bota jim byla malá, v podkroví ti pravá nevěsta zbyla!“ Princ se zastavil, podíval se na macechu a přísně se zeptal: „Schováváte přede mnou ještě nějakou dívku?“ Macecha zbledla a začala koktat: „Ne, ne, jasnosti… To je jen jedna špinavá, umazaná služka, ta v popelu sedí, ta na plesy nechodí…“ „Trvám na tom, abyste ji okamžitě přivedli!“ rozkázal princ.

Macech chtě nechtě musela Popelku přivést před prince. Princ k Popelce přistoupil, poklekl na jedno koleno a opatrně ji skleněný střevíček nasadil na nožku. Padl jí jako ulitý.

Princ se Popelce podíval do očí a i pod vrstvou špíny a popela v ní poznal tu nádhernou, tajemnou dívku z plesu. „Ty jsi moje pravá nevěsta!“ zvolal šťastně. Vzal ji za ruku, posadil ji před sebe na svého koně a odvezl si ji na královský zámek, kde se brzy konala velkolepá svatba. A Popelka? Na zlou macechu a závistivé sestry už si ani nevzpomněla, protože žila šťastně a spokojeně po boku svého prince v paláci plném lásky na věky věků.

Článek O Popelce a třech kouzelných oříšcích se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jejich život nebyl snadný ani v teplých měsících, ale jakmile začal foukat studený severák a příroda se uložila k zimnímu spánku, přišly ty nejtěžší časy. Často se stávalo, že neměly do čeho kousnout, a jednoho mrazivého podzimního dne už ve spíži nezbylo vůbec nic. Ani oschlá kůrka chleba, ani hrstka mouky, kterou by mohly smíchat s vodou. Matka usedla k hrubě tesanému stolu a tiše zaplakala, protože nevěděla, jak svou rostoucí dcerku nasytí.

Alžbětka pohladila matku po vlasech a vzala si přes ramena starý, obnošený šátek. Rozhodla se, že půjde do hlubokého hvozdu a zkusí najít alespoň pár zapomenutých oříšků nebo pozdních lesních plodů, aby zahnaly ten nejhorší hlad.

Dívka kráčela po měkkém mechu, opatrně se prodírala usychajícím kapradím a bedlivě zkoumala každý pichlavý keřík. Dlouho nemohla nic najít. Když už na ni padala beznaděj a chtěla se s prázdnou vrátit do studené chaloupky, spatřila na malé mýtině sedět vetchou stařenku. Byla shrbená, opírala se o hůl a její tvář byla plná hlubokých vrásek. Vypadala velmi unaveně a opuštěně.

Alžbětce se podivné stařenky zželelo. Přistoupila k ní a zeptala se, zda nepotřebuje pomoci a jestli nesešla z cesty. Stařenka k ní zvedla laskavé, hluboké oči a slabým, chvějícím se hlasem poprosila o kousek jídla. Dívka sice sama neměla téměř nic, ale v kapse zástěry nahmatala čtyři malé lískové oříšky, které po cestě našla. Bez váhání je staré ženě vložila do dlaně.

Jakmile stará žena ten skromný dar přijala, její tvář se rozzářila. Usmála se a zpod svého těžkého tmavého pláště vytáhla malý, na pohled zcela obyčejný hliněný hrneček. Podala ho překvapené dívce a řekla jí: „Za tvé čisté a dobré srdce tě čeká zasloužená odměna.“ Vysvětlila jí podrobně, že ten hrneček není ledajaký. Když ho postaví na stůl a řekne kouzelná slova „Hrnečku, vař“, začne sám od sebe připravovat tu nejlepší sladkou kaši, jakou kdy ochutnala. A jakmile už bude jídla dostatek, stačí říct „Hrnečku, dost“ a vaření ustane.

Dívka stařence poděkovala a rychle spěchala domů. Sotva překročila práh, postavila hrneček doprostřed stolu a vyřkla naučená kouzelná slova. Ozvalo se zabublání a rázem se z něj začala linout nádherná vůně teplého mléka, přepuštěného másla, medu a špetky skořice. Během chvilky byl plný až po okraj té nejlahodnější kaše. Alžbětka rychle zvolala „Hrnečku, dost“ a vaření ustalo. Obě se s matkou dosyta najedly a od toho dne už nikdy netrpěly hlady.

Jednoho dne se však Alžbětka vydala do vesnice na trh, aby vyměnila nějaké bylinky, a matka zůstala v chaloupce sama. Kolem poledne dostala ohromnou chuť na teplou sladkou pochoutku, a tak hrneček postavila na stůl a poručila mu, aby začal vařit. Kaše rychle přibývalo, sladce voněla po celé světnici, a když už byl hrnec plný, chtěla poručit, aby kouzlo ustalo.

Jenže ouha! Zkrátka si nemohla vzpomenout na ta správná slova. Zkoušela všechno možné. Křičela, aby přestal, prosila ho, nařizovala mu, prosila všechny svaté, ale nic z toho nepomáhalo. Hrneček vařil, bublal a vařil dál. Sladká, hustá kaše přetékala přes okraj na stůl, ze stolu na podlahu a brzy naplnila celou kuchyni. Matka uprchla na dvůr, ale kaše se valila za ní otevřeným oknem i dveřmi.

Kaše se brzy rozlila po cestě, zaplavila domy, povalila ploty a nakonec se dostala až na náves. Lidé vycházeli ze svých domů a nevěřícně zírali na tu valící se sladkou řeku. V tom se na obzoru naštěstí objevila Alžbětka. S námahou se prodrala až k domu a zvolala „Hrnečku, dost!“

Hrneček se konečně zastavil. Vesnice sice byla plná sladké kaše, ale kupodivu se nikdo nezlobil, protože si všichni lidé z okolí mohli na sladké kaši pochutnat. A ten, kdo se chtěl ten den dostat z vesnice ven nebo do ní naopak vstoupit, musel se tou obrovskou sladkou hromadou jednoduše prokousat.

Článek Hrnečku, vař! se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ze všeho nejraději Káča tancovala. Každou neděli odpoledne si oblékla ty nejbarevnější šaty, na krk pověsila skleněné korále a vyrazila do hospody U Zlatého džbánu na tancovačku. Jenže, ouvej! Mládenci se jí vyhýbali obloukem. Věděli totiž, že jakmile by ji vzali do kola, Káča by jim okamžitě začala mluvit do kroku: „Nedupej mi na nohy, ty slone! Narovnej se! Kdo tě učil točit, vždyť se motáš jako pytel brambor!“ A tak Káča sedávala v koutě sama, podupávala nohou a mračila se jako bouřkový mrak.

Až jednou.

V hospodě už bylo veselo, housle vrzaly a basa bručela, když se najednou rozletěly dveře. Dovnitř vešel neznámý panáček. Měl na sobě elegantní zelený kabát, na hlavě klobouk s kohoutím pérem, ale podivně pajdal na jednu nohu. Kopyto pod botou zkrátka neschováš. Byl to čert, který dostal z pekla úkol přinést nějakou zlobivou duši. Jakmile se rozhlédl, padl mu zrak na zamračenou Káču. „Ta bude snadná,“ pomyslel si čert, uhladil si knírek a galantně se před ní uklonil.

„Smím prosit, panno Káčo?“ zeptal se medovým hlasem.

Káča neváhala ani vteřinu. Vyskočila jako na pérkách a už se točili. Čert byl výborný tanečník a Káča byla konečně ve svém živlu. Tančili hodinu, dvě, tancovali, až z nich lil pot, ale nepřestávali.

Když tancovačka končila, čert se k ní naklonil a pošeptal: „Tady už muzika nehraje, ale já znám místo, kde se tancuje až do rána a hudba tam hraje pořádně zhurta. Půjdeš se mnou?“

„A to si piš, že půjdu!“ rozzářila se Káča. „Chyť se mě kolem krku,“ řekl čert a myslel si, jak na ni vyzrál. Káča na něj hupla, chytila ho pevně za krk, čert dupl kopytem a frrr! Vyletěli oknem ven do tmy.

Letěli noční oblohou a čert se těšil, jakou bude mít v pekle pochvalu. Jenže po chvíli mu začalo být horko. Káča totiž nebyla zrovna pírko a navíc jí během letu otrnulo. „Hej, ty zelený kabáte!“ křikla mu přímo do ucha, až mu v něm zalehlo. „Letíš moc pomalu! A vůbec, kudy to letíme? Tady fouká, že mi nastydnou uši! Leť víc doprava! Ne, doleva! Kdo ti vůbec dal řidičák na létání?“

Čert z toho měl hlavu jako pátrací balon. Když konečně dopadli před brány pekla a čert zaklepal na Luciferovy dveře, byl úplně vyčerpaný. „Nesu… nesu hříšnici,“ zasípal. Ale Káča se rozhlédla po pekle, kde to čmoudilo, syčelo a páchlo sírou, a spustila takový křik, že i samotnému Luciferovi, který byl zvyklý na ledacos, zatrnulo: „Co je to tu za nepořádek?! Kdo tu rozlil tu smůlu? A proč se tu nevětrá? Tady se nedá dýchat! Vždyť vy tu žijete jako prasátka!“ Popadla první pekelné koště a začala čerty prohánět.

Lucifer zbledl. „Okamžitě ji odnes zpátky!“ zavelel a ukázal na dveře. „Tohle tady mít nechci! Žádná bláznivá ženská mi tady nebude dělat takový pořádky!“

Zoufalý čert se znovu vznesl i s Káčou, která se ho držela jako klíště. Letěl, síly ho opouštěly, jazyk měl až na vestě. Nad jednou loukou už to nevydržel a klesl k zemi. Chtěl Káču shodit, ale ta se nedala. Chytila se ho ještě pevněji a ne a ne pustit. Čert už byl zoufalý a Káču prosil ať už sleze. Jenže ta ne, ta že se jí tam líbí a z krku už mu nesleze. Nikdy.

U nedalekého rybníka zrovna pásl ovce ovčák Jirka. Měl na sobě obrovský, chlupatý ovčí kožich. Vidí čerta, jak lapá po dechu a na zádech mu sedí uřvaná ženská.

„Pomoz mi, člověče,“ naříkal čert. „Já už nemůžu. Ta ženská je horší než tisíc let přikládat pod kotel.“ Jirka byl chytrý mládenec. Rozpoznal v té ženské hubatou Káču z vedlejší vsi. „Dobrá,“ usmál se pod fousy. „Já ji na chvíli vezmu. Ale musíš mi slíbit, že pomůžeš, když tě zavolám.“ Čert by slíbil i modré z nebe.

Jirka přišel ke Káče. „Káčo, pojď na chvíli ke mně na záda, tenhle zelený panáček už plete nohama. Já tě donesu až domů.“ Káče to bylo jedno. Hlavně že se nesla. Přeskočila na Jirkova záda a chytila se ho za huňatý kožich. Jenže Jirka nebyl hloupý. Jakmile cítil, že se pevně drží, rychle rozepnul knoflíky svého starého, obnošeného kožichu a hbitě z něj vyklouzl.

Žbluňk! Káča i s těžkým kožichem zahučela rovnou do rybníka. Voda nebyla hluboká, sahala jí sotva po pás, ale než se Káča z toho mokrého chlupatého nadělení vymotala, byl čert ten tam. Rychlostí blesku zmizel v pekle a bránu zamkl na tři západy.

Káča vylezla na břeh jako zmoklá slepice. Vynadala Jirkovi, vynadala ovcím, vynadala i rybám ve vodě. Ale pak se oklepala, narovnala sukni a hrdě nakráčela zpátky do vsi. Však si aspoň udělala pořádný výlet a měla všem sousedkám co vyprávět! A čert? Ten už se od té doby tancovačkám vyhýbal obrovským obloukem. Zjistil totiž, že hubatá lidská ženská je to jediné, čeho se musí bát i samotné peklo.

Článek Jak Káča peklu zavařila se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Ale kohoutek byl lakomý. Když našel něco on, rychle to sezobl sám a dělal, že nic nevidí.

Jednoho sychravého odpoledne našel kohoutek pod starým kořenem obrovské, tvrdé zrno. Bylo větší než jakékoli jiné. Místo aby zavolal slepičku, rozhlédl se, rychle natáhl krk a zrno spolkl. Jenže zrno bylo příliš velké. Uvízlo mu v hrdle. Kohoutek začal lapat po dechu, peří se mu zježilo a padl do trávy.

„Slepičko,“ zasípal těžce, „prosím, běž ke studánce… přines mi vodu, jinak je se mnou konec.“

Slepička neváhala ani vteřinu. Zapomněla na kohoutkovu sobeckost, zvedla křídla a běžela po mechové pěšině kolem lesa, až k malé studánce.

„Studánko, studánko, dej mi trochu vody pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech,“ prosila.

Studánka zahučela z hlubin: „Vodu ti dám, ale nejdřív mi musíš přinést stříbrný lístek ze starého stromečku, který roste na kopci.“

Slepička běžela dál, až na kopec, kde stál mohutný stromeček s větvemi plnými stříbrného listí.

„Stromečku, stromečku, dej mi lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech.“

Stromeček zašustil větvemi a řekl: „Lístek ti dám, ale je mi zima na kmen. Běž ke švadlence a přines mi od ní hřejivý šátek.“

Slepička spěchala k malé chaloupce na okraji lesa, kde bydlela švadlenka. Seděla za kolovratem a tiše předla.

„Švadlenko, švadlenko, dej mi šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech.“

Švadlenka se na ní podívala od svého kolovrátku: „Šátek bych ti dala, ale boty se mi rozpadly a nemohu dojít pro nové nitě. Běž k ševci a přines mi pevné střevíčky.“

Slepička utíkala přes kořeny a kameny do vesnice. Švec seděl ve své dílně a tloukl kladívkem. Slepička už sotva pletla nohama, ale spustila:

„Ševče, ševče, dej mi střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Švec ji přerušil: „Střevíčky pro švadlenku mám skoro hotové, ale došla mi dratev. Potřebuji pevné prasečí štětiny, abych je mohl došít. Běž za prasátkem a vypros od něj hrst štětin.“

Slepička pelášila k chlívku na kraji vsi. Prasátko tam spokojeně leželo v blátě.

„Prasátko, prasátko, dej mi štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Prasátko zachrochtalo: „Klidně ti štětiny dám, ale mám hroznou chuť na něco dobrého. Dones mi od kravičky džbánek husté smetany.“

Slepička, ač už celá unavená, spěchala na pastvinu za hnědou kravičkou.

„Kravičko, kravičko, dej mi smetanu pro prasátko. Prasátko dá štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Kravička se na ni smutně podívala: „Ráda bych ti dala smetanu, slepičko, ale podívej se. Tráva na pastvině je suchá a bez chuti. Nemám z čeho mléko udělat. Běž na velkou louku a přines mi náruč šťavnaté travičky.“

Slepička z posledních sil běžela na velkou louku pod lesem. Ale i tam bylo všechno zežloutlé a zvadlé.

„Louko, louko, dej mi travičku pro kravičku. Kravička dá smetanu pro prasátko. Prasátko dá štětiny pro ševce. Švec dá střevíčky pro švadlenku. Švadlenka dá šátek pro stromeček. Stromeček dá lístek pro studánku. Studánka dá vodu pro kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Louka smutně zašustila suchými stébly: „Dám ti travičku, ráda, ale sama umírám žízní. Slunce pálí a země je popraskaná. Nejdříve mi musíš vyprosit z nebe trochu rosičky, aby mě zavlažila. Pak teprve vyroste svěží tráva.“

Slepička už nemohla dál běhat. Její nožky byly uběhané, ale pomaličku vyšla až na vrchol kopečku, aby ji nebe dobře slyšelo. Upřela unavené oči k šedivému nebi a poprosila:

„Nebíčko, prosím… dej louce trochu rosičky. Jen trošičku. Louka dá travičku pro kravičku, kravička dá smetanu pro prasátko, prasátko dá štětiny pro ševce, švec dá střevíčky pro švadlenku, švadlenka dá šátek pro stromeček, stromeček dá lístek pro studánku a studánka dá vodu pro mého kohoutka. Kohoutek leží v trávě, křídla mu slábnou a nemůže popadnout dech!“

Nebe se nad malou, věrnou a vyčerpanou slepičkou smilovalo. Šedivé mraky se pohnuly a na uschlou louku se snesla chladivá, čistá, třpytivá ranní rosička.

A v tu ránu se stal zázrak!

Louka se zavlažila, zazelenala a okamžitě na ní vyrostla ta nejšťavnatější tráva. Slepička ji natrhala a běžela:

Dala travičku kravičce, kravička jí dala smetanu. Běžela se smetanou k prasátku, prasátko jí dalo štětiny. Běžela se štětinami k ševci, švec došil střevíčky a dal jí je. Běžela se střevíčky ke švadlence, švadlenka jí dala hřejivý šátek. Běžela ke stromečku, obmotala mu šátek kolem kmene a stromeček jí shodil stříbrný lístek. Běžela ke studánce, hodila lístek na hladinu a slepička si mohla do zobáčku nabrat chladivou, čistou vodu.

Běžela jako o závod zpátky za kohoutkem. Ten už měl zavřené oči a sotva se hýbal. Slepička mu rychle vlila vodu do zobáku. Voda zrno spláchla, kohoutek polkl, zhluboka se nadechl a otevřel oči.

Byl zachráněn.

Když se postavil na nohy, podíval se na utrmácenou slepičku. Uvědomil si, co všechno pro něj musela udělat, zatímco on se s ní ani nechtěl rozdělit o zrníčko. Od toho dne už kohoutek nikdy nebyl hamižný. Pochopil, že ani to největší zrníčko za ten obrovský strach a útrapy nestojí.

Článek O kohoutkovi a slepičce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Nejstarší syn ji vzal na kopeček za kostelík, kde rostla ta nejšťavnatější tráva. Koza žrala, až měla břicho kulaté jako buben. Když se blížil večer, syn se zeptal: „Kozo, jsi sytá?“ Koza odpověděla: „Jsem tak plná, že nemohu sníst už ani lístek, méé, méé.“ Když se ale vrátili domů a krejčí se kozy zeptal, zda se dobře napásla, lstivé zvíře zamečelo: „Kde bych se napásla? Skákala jsem přes příkopy, nenašla tam ani list, méé, méé!“ Krejčí se rozzlobil. Popadl dřevěný metr, jímž měřil látku, a nejstaršího syna v hněvu vyhnal z domu.

Stejně se vedlo i prostřednímu a nejmladšímu bratrovi. Ačkoli kozu pásli na nejlepším jeteli a mladých proutcích, zlomyslná koza otci vždy lhala, že má hlad. Krejčí tak postupně vyhnal všechny tři své syny do světa. Teprve když šel kozu nakrmit sám a zjistil, že zvíře lže, uvědomil si svou chybu. Rozzlobil se na kozu a vypráskal ji tak, že utekla do lesů a už ji nikdo nikdy neviděl. Krejčí zůstal doma sám a trápil se pro své syny.

Ti se mezitím rozběhli do světa, aby se naučili poctivému řemeslu. Nejstarší vstoupil do učení k truhláři. Byl pilný a poslušný. Když nastal čas, aby se vydal na zkušenou, dal mu mistr na památku obyčejný dřevěný stolek. „Není na pohled nijak krásný,“ řekl truhlář, „ale když ho postavíš a řekneš: Stolečku, prostři se!, hned se na něm objeví čistý ubrus, talíře, pečeně a džbán vína.“ Mládenec poděkoval a vydal se k domovu.

Cestou se zastavil v zájezdním hostinci. Hostinský byl člověk úlisný a chamtivý. Když viděl, jak si mladý truhlář vykouzlil hostinu na starém stolečku, zablesklo se mu v očích. V noci, když mládenec tvrdě spal, hostinský kouzelný stolek odnesl a vyměnil ho za jiný, který vypadal úplně stejně. Když syn dorazil domů, krejčí se zaradoval. Ale když chtěl mládenec otci ukázat kouzlo, obyčejný stůl zůstal prázdný. Otec si povzdechl a vrátil se ke svému šití, v domnění, že se syn jen chvástá.

Prostřední syn se učil u mlynáře. I on pracoval od slunka do slunka, a když se loučil, dostal od mistra osla. „Netahej ho za uši ani ho nenuť nosit těžké pytle,“ kladl mu na srdce mlynář. „Stačí, když pod něj prostřeš plachtu a zavoláš: Oslíčku, otřes se! Zvíře začne z tlamy plivat zlaté dukáty.“ Mladý mlynář se radoval, že otce zbaví bídy.

Naneštěstí i on nocoval ve stejném hostinci. Neopatrně zaplatil útratu zlaťákem, který osel před zraky hostinského vyprskl. Zlodějský šenkýř nelenil a v noci ve stáji osla vyměnil. Doma pak prostřední bratr postavil zvíře na plachtu, ale ať volal, jak volal, z osla nevypadl ani měďák. Otec byl ještě smutnější než prve.

Nejmladší syn se učil kovářem. Řemeslo to bylo těžké a vyžadovalo pevnou ruku. Z dopisů, které mu psali bratři, se dozvěděl co se jim stalo, a dovtípil se, že za jejich neštěstím stojí krčmář. Když se s ním jeho mistr loučil, podal mu těžký plátěný pytel. „Je v něm dubový kyj,“ řekl mistr. „Když ti někdo ublíží, stačí zvolat: Kyj z pytle ven! a hůl zloduchovi namlátí tak, že na to nikdy nezapomene. Dokud neřekneš: Kyj do pytle!, nepřestane.“

Mládenec mistrovi poděkoval a zamířil přímo do zájezdního hostince. Poručil si večeři a záměrně si položil pytel na lavici vedle sebe. Občas na něj sáhl a nahlas si zamumlal: „To je ale poklad. Ani stoleček, ani osel se nevyrovnají tomu, co mám tady.“ Hostinskému okamžitě zrudly uši chamtivostí. Počkal, až host usne, přikradl se k lavici a natáhl ruku po pytli. V tu chvíli mladý kovář otevřel oči a křikl: „Kyj z pytle ven!“ Dubová hůl vyskočila a začala hostinského tlouct. Padala mu na záda, na ramena i na nohy. Šenkýř křičel, prosil a naříkal, ale hůl neustávala. „Přestane, až mi vrátíš kouzelný stůl a osla, které jsi ukradl mým bratrům!“ řekl přísně. Hostinský se odplazil do komory a přitáhl stůl i osla. Teprve tehdy mládenec zavelel: „Kyj do pytle!“

Druhý den ráno se nejmladší bratr vrátil domů. Přivedl s sebou osla a na zádech nesl stůl. Když otec viděl všechny tři syny pohromadě, měl radost. A když stoleček pokryl stůl pečínkou a osel nasypal na podlahu hromadu zlaťáků, krejčí vzal své jehly i nitě a zamkl je do truhly. Od toho dne žili všichni společně v hojnosti, míru a spravedlnosti.

Článek Stolečku, prostři se, oslíčku, otřes se a kyj z pytle ven se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho dne se musela vydat do lesa pro čerstvou píci. Svolala všech sedm kůzlátek kolem sebe a řekla vážným hlasem: „Milé děti, musím odejít. Vy tu zůstanete samy. Dejte si dobrý pozor na vlka. Je to mistr přetvářky. Kdyby se dostal dovnitř, sežral by vás všechny i s kůží a chlupy. Často se převléká, ale vy ho poznáte. Pamatujte si dvě věci: má hrubý, chraplavý hlas a jeho tlapy jsou černé a drsné jako uhel.“

Kůzlátka kývala hlavami. „Neboj se, maminko, my si dáme pozor. Nikomu neotevřeme.“

Matka koza ještě jednou zkontrolovala závoru a s klidnějším srdcem odešla do lesa.

Netrvalo dlouho a ozvalo se zaklepání na dubové dveře. Zvenčí se ozval hrubý, dunivý hlas: „Otevřete, děťátka! Vaše maminka je zpátky a každému z vás přinesla z lesa něco dobrého.“

Kůzlátka ale nebyla hloupá. Nastražila uši a hned poznala, že ten hlas není maminčin laskavý hlas. „Neotevřeme!“ zavolala sborově. „Ty nejsi naše maminka. Ta má hlas jemný a milý, ale tvůj hlas je hrubý a ošklivý. Ty jsi vlk!“

Vlk zavrčel, otočil se a běžel k hokynáři. Koupil si velký kus křídy a snědl ho, aby si zjemnil hlas. Potom se vrátil k chaloupce a zaklepal znovu. Tentokrát promluvil hlasem jemnějším, skoro pisklavým: „Otevřete, děťátka, vaše maminka je už doma.“

Kůzlátka tentokrát váhala. Hlas zněl podobně. Ale nejstarší kůzle si vzpomnělo na druhou radu. „Ukaž nám svou tlapku v okně, ať víme, že jsi maminka!“ zavolalo.

Vlk položil svou tlapu na okenní římsu. Kůzlátka uviděla skrz sklo velikou, černou a chlupatou pracku s ostrými drápy. „Neotevřeme!“ křičela kůzlátka. „Naše maminka nemá černé nohy. Ty jsi vlk!“

Vlk zuřil, ale nevzdal se. Rozběhl se ke mlýnu. Zabouchal na mlynáře a vycenil zuby: „Mlynáři, popraš mi tlapu bílou moukou, nebo tě sežeru!“ Mlynář se lekl a vlkova černá pracka byla rázem bílá jako sníh.

Do třetice přišel vlk k chaloupce. Zatajil dech, promluvil jemným hlasem, který mu dala křída, a položil na okýnko tlapu, kterou mu obílila mouka.

„Otevřete, dětičky, maminka je tu.“ Kůzlátka viděla bílou tlapu a slyšela jemný hlas. Všechny kůzlátka se nechala vlkem obalamutit. Jen to nejmladší kůzlátko cítilo divný pach který nebyl cítit jako maminka a chtělo ještě čekat, ale starší sourozenci už radostně odsouvali těžkou závoru.

Dveře se rozletěly a dovnitř vtrhl obrovský vlk. Kůzlátka zděšeně mečela a snažila se schovat. Jedno skočilo pod stůl, druhé do postele, třetí do kamen, čtvrté do kuchyňské linky, páté do skříně, šesté pod velké umyvadlo. A to sedmé, nejmladší, se stačilo protáhnout do pouzdra velkých pendlových hodin.

Vlk byl ale rychlý a hladový. Nacházel je jednoho po druhém a hltavě je polykal celá. Jen to nejmladší v hodinách nenašel. Když byl sytý, odvalil se těžkým krokem na louku pod strom, kde okamžitě tvrdě usnul.

Když se matka koza vrátila z lesa, naskytl se jí hrozný pohled. Dveře dokořán, stůl převrácený, peřiny rozházené. Volala svá děti jmény, ale nikdo se neozýval. Až když zavolala na nejmladšího, ozval se tenký hlásek z hodin: „Jsem tady, maminko!“

Vytáhla ho ven a kůzlátko jí s pláčem vyprávělo, jak je vlk svou lstí oklamal. Matka koza plakala, ale pak si otřela slzy a vyšla ven. Na louce viděla spícího vlka, který chrápal, až se třásly větve stromu.

Všimla si, že se mu v břiše něco hýbe a cuká. „Ach bože,“ pomyslela si, „že by mé děti byly ještě naživu?“ Poslala nejmladší kůzle domů pro nůžky, jehlu a nit. Zatímco vlk tvrdě spal, rozpárala mu opatrně břicho. Sotva udělala první střih, vykouklo jedno kůzle, a za ním vyskákalo všech pět ostatních. Byly živé a zdravé, protože je vlk ve svém chvatu spolkl celé. To bylo radosti!

Pak ale matka řekla: „Rychle, doneste velké a těžké kameny z potoka.“ Společně nanosili hromadu kamení a nacpali ji vlkovi do prázdného břicha. Matka ho pak rychle zašila.

Když se vlk konečně probudil, měl strašnou žízeň. Vstal a chtěl jít ke studni, ale kameny v břiše do sebe narážely a chrastily. Vlk hekal: „Co to v břiše tlačí, co to v břiše studí? Myslel jsem, že jsem snědl kůzlata, ale jako by to bylo jen kamení!“

Dovlekl se ke studni a naklonil se nad vodu, aby se napil. Těžké kameny ho ale převážily, vlk přepadl přes okraj a spadl do studně.

Sedm kůzlátek s matkou to sledovalo tiše z povzdáli. Schovaní za velkým stromem, aby je vlk nezahlédl. Radostně vyběhla ven, tancovala kolem studny a volala: „Vlk je pryč! Vlk je pryč!“ A od té doby si už vždycky dávala dobrý pozor na to, komu otevírají dveře, a nikdy nezapomněla, že zlo se umí velmi chytře přetvařovat.

Líbil se dětem příběh o nezbedných kůzlátkách? Oživte jim pohádku ještě víc a nechte je vzít do ruky pastelky! Připravili jsme pro vás tematickou omalovánku, na které najdou jak maminku s jejími sedmi kůzlátky, tak i vlka vykukujícího zpoza chaloupky.

👉 Stáhněte si a vytiskněte omalovánku Vlk a sedm kůzlátek zde.

Článek Vlk a sedm kůzlátek se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Až jednou, když se dívala do temné vody, vynořila se na leknínový list stará žába. Zaskřehotala: „Netrap se, královno. Než napřesrok vykvete první leknín, narodí se ti dcera.“

A jak žába předpověděla, tak se i stalo. Narodila se jim holčička, kterou pojmenovali Růženka. Král z té obrovské radosti uspořádal velkolepou hostinu. Rozhodl se pozvat dvanáct sudiček, aby malé princezně daly do vínku ty nejlepší dary. Jenže v království žila ještě třináctá sudička. Byla to paní temných hvozdů a těžkých zkoušek. Král se její přítomnosti bál. Nechtěl si kazit oslavu připomínkou, že svět má i své stinné stránky, a proto jí neposlal pozvání. Zámecké brány nechal před třináctou sudičkou pevně zamknout.

Dvanáct pozvaných sudiček přistoupilo ke kolébce. Jedna darovala princezně krásu, druhá dobré srdce, třetí bystrou mysl, a tak to šlo dál. Když svůj dar vyřkla jedenáctá, rozrazily se dubové dveře hodovní síně.

Na prahu stála třináctá sudička. Nepromluvila na krále ani na královnu. Přešla rovnou ke kolébce a chladným hlasem pronesla: „Kdo zamyká dveře před stínem, toho stín pohltí. V den svých sedmnáctých narozenin se princezna píchne o vřeteno a zemře.“

Otočila se a odešla. Síní to zašumělo hrůzou. Vtom předstoupila dvanáctá sudička, která svůj dar ještě nevybrala. „Nemohu tu kletbu zrušit, králi,“ řekla mírně. „Mohu ji jen zmírnit. Princezna nezemře. Upadne však do hlubokého spánku, který potrvá přesně sto let.“

Král by strachem bez sebe. Odmítl přijmout osud. Hned druhý den vydal přísný rozkaz: všechna vřetena a kolovraty v celé zemi se musí svézt na nádvoří a spálit. Oheň hořel tři dny a tři noci. Král si myslel, že spálením dřeva spálil i kletbu a nad věštbou třinácté sudičky tak vyhrál.

Léta běžela a z Růženky vyrostla laskavá a krásná dívka. V den jejích sedmnáctých narozenin odjel král s královnou na ranní lov. Princezna zůstala v zámku sama. Chodila prázdnými chodbami, otevírala komnaty, až došla ke starému točitému schodišti, které vedlo do nejvyšší věže. Na konci schodů byly malé dveře s rezavým klíčem v zámku.

Otočila jím. V malé světničce seděla shrbená stařena a pilně předla len. „Dobrý den, babičko,“ pozdravila Růženka. „Co to tu děláte?“ „Předu len, dcerko,“ odvětila stařena bez zvednutí hlavy. Princezna nikdy předtím kolovrat neviděla, protože král je nechal všechny zničit. Ze zvědavosti vztáhla ruku, aby si na tu podivnou věc sáhla. Jakmile se však dotkla vřetena, ostrý hrot jí propíchl kůži na prstu.

Růženka klesla na starou postel v koutě věže a zavřela oči. V tu samou chvíli padl spánek na celý zámek. Král s královnou, kteří se právě vraceli přes nádvoří, usnuli v sedlech. Kuchař v kuchyni ztuhl s rukou napřaženou, aby dal pohlavek kuchtíkovi. Oheň v krbu přestal plápolat, mouchy usnuly na zdi a psi na dvoře přestali štěkat uprostřed nadechnutí. Všechno utichlo.

Zámek začal obrůstat šípkovým trním. Rostlo rychle, jeho větve se proplétaly do sebe a trny byly tvrdé a ostré jako kované hřeby. Za pár let nebyla vidět ani korouhvička na nejvyšší věži.

Avšak pověst o spící krásce, jak Růžence začali říkat, se šířila po světě. Mnoho princů z dalekých zemí přijíždělo s tasenými meči. Chtěli hradbu přesekat a získat slávu. Ale trny se chovaly jako živé. Sevřely se kolem nich, nepustily je dál a ti, kteří spoléhali jen na hrubou sílu, museli s ostudou a potrhanými plášti odejít.

Uplynulo sto let. Do kraje přijel nový princ. Od dětství slýchával od svého děda příběh o spící princezně v šípkovém lese. Nehledal slávu v boji. Jeho srdce naplnila láska k dívce, která v tichu a samotě čeká.

Když princ přijel k šípkovému valu, bylo to přesně stole let na den, kdy se princezna píchla a usnula. Princ sesedl z koně, sundal si přilbu a přistoupil k trní. Dřív než vůbec stihl vytáhnout meč, se tvrdé železné trny začaly měnit v nádherné červené květy růže. Keře se před ním samy rozestupovaly a tvořily mu širokou cestu.

Prošel nádvořím kolem spících psů, vstoupil do zámku kde viděl spící poddané i krále s královnou a vyšel až do nejvyšší věže. Tam ležela Růženka. Byla přesně tak krásná, jak vyprávěly staré příběhy. Princ, který ji miloval už od dětství skrze příběh, který o ní slýchával, k ní přistoupil, a jemně ji políbil.

Růženka otevřela oči a usmála se na něj. Jakmile vstala, probudil se i celý zámek. Kuchař dal kuchtíkovi pohlavek, mouchy odletěly ze zdi, oheň v krbu zapraskal a psi na nádvoří doštěkali.

A princ s princeznou? Do roka a do dne se vzali a pokud nezemřeli, žijí tam spolu šťastně až do dodnes.

Článek Šípková Růženka se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Netrvalo dlouho a narodila se jí holčička, která přesně taková byla, a proto dostala jméno Sněhurka. Královna však brzy nato zemřela.

Když uplynul rok, vzal si král novou ženu. Byla krásná, ale velmi pyšná a marnivá. Nesnesla pomyšlení, že by ji někdo mohl v kráse předčit. Měla kouzelné zrcadlo, a když se před něj postavila, ptala se: „Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je v zemi zdejší nejkrásnější?“ A zrcadlo vždy odpovídalo: „Ty, má paní, jsi v zemi zdejší nejkrásnější.“

Ale Sněhurka rostla a byla den ode dne hezčí. Královna se každý den ptala a zrcadlo ji stále odpovídalo stejně, až jednoho dne, když už byla Sněhurka větší, zeptala se královna zrcadla jako obvykle. Zrcadlo však odpovědělo: „Paní královno, jste krásná, to je pravda, ale Sněhurka je krásnější než vy.“

Královna zezelenala závistí. Zavolala si myslivce a přikázala mu: „Odveď to děvče hluboko do lesa, ať už ji nikdy nevidím. Zabij ji a jako důkaz mi přines její srdce.“ Myslivec Sněhurku do lesa odvedl, ale když vytáhl lovecký nůž, dívka začala plakat a prosila o život. Myslivci se jí zželelo. „Tak běž, ty ubohé dítě,“ řekl jí a myslel si, že se beztak někde v lese ztratí. Královně pak na ukázku přinesl srdce mladé laně.

Sněhurka se ocitla v temném lese úplně sama. Stromy kolem ní se tyčily jako černé sloupy, kořeny vypadaly jako drápy a z křoví se ozývalo šramocení. Běžela přes ostré kamení a trní, dokud se nezačalo stmívat. Tu spatřila malou chaloupku a vešla dovnitř, aby si odpočinula.

Uvnitř bylo všechno maličké, ale neuvěřitelně čisté a úhledné. Stál tam stolek se sedmi talířky, sedmi lžičkami a sedmi hrnečky. U zdi stála řada sedmi malých postýlek povlečených bílým plátnem. Sněhurka měla obrovský hlad, a tak si z každého talířku vzala kousek zeleniny a kousek chleba. Pak si lehla do jedné ze sedmi postýlek a tvrdě usnula.

Když padla noc, vrátili se majitelé chaloupky – sedm trpaslíků, kteří v horách těžili rudu a zlato. Rozsvítili svých sedm lampiček a hned poznali, že tu někdo byl. „Kdo seděl na mé židličce?“ ptal se první. „Kdo jedl z mého talířku?“ divil se druhý. Když sedmý trpaslík pohlédl na svou postel, uviděl Sněhurku. Všichni se seběhli a žasli nad její krásou. Ráno jim Sněhurka pověděla svůj příběh a trpaslíci jí nabídli: „Pokud se nám postaráš o dům, uvaříš, usteleš, vypereš a zašiješ, můžeš tu zůstat. Ale přes den jsme v dole, budeš tu sama. Dej si pozor a nikoho nepouštěj dovnitř!“

Královna mezitím věřila, že je Sněhurka mrtvá a ona je opět tou nejkrásnější. Jaké však bylo její překvapení, když předstoupila před zrcadlo a to jí řeklo, že Sněhurka žije za sedmero horami u sedmi trpaslíků a je stále krásnější než ona. Královna se rozzuřila. Vzala si staré šaty, proměnila se ve starou babici a vydala se přes hory jako stará kramářka. Zabouchala na dveře chaloupky: „Dobré zboží, kupte, kupte!“ Sněhurka vyhlédla z okna. „Stará žena mi přece nemůže ublížit,“ pomyslela si, otevřela dveře a koupila si krásnou barevnou šněrovačku. „Pojď, děvenko, já tě pořádně sešněruji,“ nabídla kramářka. Sněhurka nic zlého netušila a nechala se obléct. Královna ale zatáhla tak silně a rychle, že Sněhurka ztratila dech a padla na zem jako mrtvá.

Večer trpaslíci našli Sněhurku ležet na podlaze. Rychle přestřihli šněrovačku a dívka začala znovu dýchat. Zapřisáhli ji, ať už nikdy nikomu neotvírá.

Královna doma zjistila od zrcadla, že její snaha se zbavit Sněhurky nevyšla. Vyrobila tedy jedovatý hřeben, znovu se přestrojila, tentokrát za jinou ženu, a vydala se k chaloupce. Sněhurka nechtěla otevřít, ale hřeben se jí tak líbil, že nakonec pootevřela dveře, aby si ho vzala. Jakmile jí ho stařena zapíchla do vlasů, jed začal působit a Sněhurka upadla do bezvědomí. Trpaslíci naštěstí přišli včas, hřeben vytáhli a znovu jí domluvili.

Potřetí už královna neponechala nic náhodě. Zavřela se do temné komory a vyrobila nádherné, rudolící jablko. Bylo tak mistrně otrávené, že jed obsahovala jen červená polovina, zatímco zelená byla neškodná. Když v převlečení za starou babici zaklepala na okno u trpaslíků, Sněhurka zavolala: „Nesmím nikoho pustit dovnitř ani si nic vzít!“ „Jak myslíš,“ zasmála se babice. „Bojíš se jedu? Podívej, jablko rozkrojím. Tu krásnou červenou půlku si vezmi ty a já sním tu zelenou.“

Sněhurka se dívala, jak babice jablko kouše. Řekla si, že jí nic nehrozí, natáhla ruku z okna a vzala si červenou polovinu. Sotva spolkla první sousto, svalila se mrtvá k zemi. Královna se zlomyslně zasmála: „Bílá jako sníh, červená jako krev! Tentokrát tě trpaslíci nevzkřísí.“

Když trpaslíci přišli domů, nenašli na Sněhurce nic, co by mohli přestřihnout nebo vytáhnout. Zkoušeli všechno, ale Sněhurka se neprobudila. Protože však vypadala stále jako živá, s červenými tvářemi, nechtěli ji pohřbít do černé země. Vyrobili pro ni rakev z čirého skla, položili ji dovnitř a rakev vynesli na horu, kde ji ve dne v noci hlídali.

Jednoho dne projížděl lesem královský princ. Spatřil na hoře skleněnou rakev a v ní nádhernou dívku. Sněhurka se mu tak zalíbila, že trpaslíky uprosil, aby mu rakev darovali. Trpaslíci viděli jeho upřímný žal a souhlasili. Princ nařídil svým sluhům, aby rakev odnesli. Jak s ní ale klopýtali přes kořeny a kameny, jedním sluhou to prudce trhlo a rakev jim upadla na zem. Z otřesu zaskočil Sněhurce dech a otrávený kousek jablka, který měla uvízlý v krku, jí vyletěl z úst. Otevřela oči, zvedla víko rakve a posadila se. „Kde to jsem?“ zeptala se zmateně. „Jsi se mnou, v bezpečí,“ řekl princ s radostí.

Vystrojili velkolepou svatbu, na kterou byli pozváni i trpaslíci. A zlá macecha? Když se od zrcadla dozvěděla, že nová mladá královna je opět stokrát krásnější než ona, puklo jí srdce vzteky a strachem, utekla do hlubokých lesů a už o ní nikdy nikdo neslyšel. A Sněhurka žila v klidu a míru až do konce svých dnů.

Článek O Sněhurce a sedmi trpaslících se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Jednoho dne si maminka zavolala Karkulku do kuchyně. Na stole ležel proutěný košík zakrytý bílým ubrouskem. „Karkulko,“ řekla maminka, „tady máš kousek bábovky, ovoce, sýr a mléko. Dones to babičce, je nemocná a slabá, a tohle jí dodá sílu. Vydej se na cestu hned, ať se stihneš vrátit do setmění. A pamatuj si: jdi rovnou cestičkou k babičce, nescházej z lesní cesty a s nikým cizím se nezastavuj.“

Karkulka slíbila, že si dá dobrý pozor, vzala košík a vyrazila.

Babička bydlela hluboko v lese, dobrých půl hodiny cesty od vesnice. Jakmile Karkulka vstoupila pod vysoké stromy, pohltilo ji ticho a chladný stín. Kmeny starých dubů a smrků stály tak blízko sebe, že sluníčko jen stěží prosvítalo mezi jejich korunami. Než však stačila ujít větší kus cesty, vystoupil z křoví vlk.

Karkulka nevěděla, jak zlé a lstivé to zvíře je, a tak se ho vůbec nebála. „Dobrý den, holčičko,“ pozdravil vlk zdvořile. „Dobrý den, vlku,“ odpověděla. „Jakpak se jmenuješ holčičko,“ zeptal se. „Ve vesnici mi všichni říkají Červená Karkulka,“ odpověděla. „Kam pak máš namířeno?“ vyzvídal vlk dál a očima těkal po jejím košíku. „K babičce. Nesu jí bábovku a další dobroty. Babička je slabá a potřebuje se posilnit.“ „Aha, a kde ta tvá babička bydlí, Karkulko?“ „Ještě dobrý kus cesty odtud, přímo pod třemi velkými duby,“ řekla Karkulka ochotně.

Vlk si v duchu pomyslel: Mladé, křehké masíčko. Ta bude chutnat lépe než ta stará. Musím to ale navléknout tak, abych spolkl obě. Šel chvíli vedle Karkulky a pak promluvil medovým hlasem: „Podívej se, Karkulko, na ty krásné modré zvonky, co rostou tamhle v mechu. Proč se nerozhlédneš? Vždyť ty kráčíš lesem, jako bys šla do školy. Podívej, jak vesele tu zpívají ptáci!“

Karkulka zvedla oči. Skrz větve prosvítaly sluneční paprsky a lesní mýtina opodál byla plná pestrých květin. Napadlo ji: Když babičce přinesu čerstvou kytici, určitě jí to udělá radost. Je ještě brzy, dorazím tam včas. Zapomněla na maminčino varování i svůj slib. Sešla z vyšlapané cesty a zamířila do mechu. Sotva utrhla jednu květinu, spatřila o kousek dál hezčí, a tak šla stále hlouběji a hlouběji do lesa.

Vlk mezitím nečekal. Rozběhl se přímo k babiččině chaloupce a zaklepal na dveře. „Kdo tam?“ ozval se slabý hlas. „To jsem já, Červená karkulka,“ ztenčil vlk hlas, aby zněl jako Karkulka. „Nesu bábovku a ovoce. Otevři.“ „Jen stiskni kliku,“ zavolala babička, „jsem moc slabá a nemohu vstát.“

Vlk stiskl kliku. Dveře se rozletěly. Beze slova skočil rovnou k posteli a babičku spolkl. Potom si oblékl její noční košili, na hlavu narazil její čepec, zatáhl závěsy a lehl si do postele.

Karkulka zatím běhala po lese. Teprve když měla květin tolik, že je sotva unesla, vzpomněla si na babičku a vrátila se na cestu. Když došla k chaloupce už byl skoro večer. Překvapilo ji, že jsou dveře dokořán, ale opatrně vešla do světnice. „Dobré odpoledne babičko!“ zavolala, ale nikdo neodpověděl.

Přistoupila k posteli a odhrnula závěsy. Babička tam ležela, čepec stažený hluboko do obličeje, a vypadala velmi zvláštně.

„Babičko, ty máš tak velké uši!“ podivila se Karkulka. „To abych tě lépe slyšela,“ zachrčel vlk.
„Babičko, ty máš tak velké oči!“ „To abych tě lépe viděla.“
„Babičko, ty máš tak velké ruce!“ „To abych tě mohla lépe obejmout.“
„Ale babičko, ty máš tak strašlivě velké zuby!“ „To abych tě mohla lépe sežrat!“

S těmi slovy vlk vyskočil z postele a chudinku Karkulku spolkl dřív než se nadála. S plným břichem se svalil zpátky do peřin, usnul a začal hrozně chrápat.

Za chvíli šel kolem chaloupky starý myslivec. Slyšel chrápání a pomyslel si: Jak ta stará babička tvrdě spí. Raději se podívám, jestli jí něco nechybí. Vešel dovnitř a v posteli uviděl vlka. „Tady tě mám, ty starý hříšníku,“ řekl myslivec. „Už tě dlouho hledám.“ Zvedl pušku, ale pak mu blesklo hlavou, že vlk mohl babičku spolknout a možná se dá ještě zachránit. Nevystřelil. Místo toho vzal velké nůžky a spícímu vlkovi opatrně rozstřihl břicho. Sotva střihl dvakrát, uviděl červený čepeček. Ještě pár střihnutí a holčička vyskočila ven: „Ach, to bylo strašné! Jaká tam byla tma!“ A hned za ní vylezla i stará babička, celá živá a zdravá, jen trochu vyděšená.

Karkulka rychle nanesla velké kameny. Společně jimi naplnili vlkovo břicho. Když se vlk probudil, měl hroznou žízeň. A tak vyšel ven před chaloupku, k řece. Naklonil se k ní, aby se napil, ale jak se předklonil, kameny v břiše ho převážily a on spadl do vody. Hned klesl ke dnu a byl ten tam.

Když byl vlk pryč a všichni si mohli oddechnout, sedli si ve světnici ke stolu. Babička všem rozdělila bábovku od Karkulčiny maminky a nalila mléko. A jak tak tam seděli a jedli, Karkulka si řekla: Už nikdy v životě se nebudu bavit s cizími a toulat se po lese, když mi to maminka zakáže.

Bál se váš malý čtenář zlého vlka? Ukažte mu, že vlci mohou být i vděční a laskaví v naší pohádce Sněžná bouře a vlčí stopy, nebo se seznamte s vlkem Samotářem v příběhu Expresní doručování Sýkorka a.s.

Nebo si přečtěte další klasickou pohádku O koblížkovi, který se vydal do světa.

Článek O Červené Karkulce se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Bylo to zrovna v týdnu, kdy se v jejich domečku děly veliké věci. Pan malíř totiž přišel vymalovat světničku. Přinesl si štafle, kbelíky s vápnem, štětky a taky takovou čepici z novin, která se pejskovi moc líbila a chtěl ji taky, ale pan malíř řekl, že to je jen pro malíře.

V domečku to vonělo vápnem, všechno bylo přikryté plachtami a nedalo se tam vůbec spát.

„Kdepak, pejsku,“ řekla kočička a kýchla, až se jí zavlnily fousky, „tady my zůstat nemůžeme. V tomhle nepořádku a vlhku bys dostal rýmu a já bych měla kašel. Musíme někam jet.“

„Pojedeme na výlet!“ zaradoval se pejsek. „Pojedeme do lesa a budeme spát pod širákem!“

„Ale jdi, ty hlupáčku,“ usmála se kočička. „Přece nebudeme spát v lese jako nějací divocí zajíci. Jsme pořádní hospodáři. Pojedeme na dovolenou. Pojedeme do hotelu! Četla jsem o tom v novinách, do kterých nám balili syrečky. V hotelu je to prý náramně vznešené. Člověk tam nic nedělá, jenom si leží, a jídlo mu nosí až pod nos.“

„Až pod nos?“ podivil se pejsek. „I buřty?“

„I buřty, i smetanu, i dorty,“ zasnila se kočička. „Tak honem, musíme si zabalit kufry.“

Jak balili kufry a co všechno se tam nevešlo

Vytáhli ze skříně ten veliký hnědý kufr, co měl na sobě nálepky z dalekých cest, i když s ním byli nejdál v Domažlicích.

„Co si vezmeme s sebou?“ ptal se pejsek a už běhal po pokoji. „Já si vezmu svůj míček, ten červený. A taky ten zelený, co už moc neskáče. A taky tu kost, co jsem si schoval za skříň na horší časy.“

„Fuj,“ ušklíbla se kočička. „Starou kost do hotelu brát nebudeš. Do hotelu se berou jen hezké věci. Já si vezmu svůj hřebínek, zrcátko, tu stuhu, co jsem měla minule na pouti, a taky si vezmu mýdlo, abychom tam voněli.“

Pejsek ale neposlouchal a cpal do kufru všechno možné. Přihodil tam starou bačkoru (co kdyby ji tam neměli?), kus provázku, pískací hračku a svůj polštářek, protože bez něj by prý neusnul. Kočička tam zase pečlivě skládala noční košilky a ručníky, ačkoli v hotelu prý ručníky jsou.

„Musíme být připraveni na všechno,“ říkala důležitě.

Když to všechno do kufru naskládali, zjistili, že kufr je tak přeplněný, že nejde zavřít. Byl tak plný, že z něj trčel rukáv od košilky a kousek polštářku od pejska.

„Musíme na to zatlačit!“ velel pejsek.

Kočička si sedla na víko, ale kufr nic. Pejsek si sedl ke kočičce, ale kufr pořád nic. Jen hekaly panty.

„Musíme skákat!“ rozhodl pejsek. Vylezli na kufr oba, chytili se za tlapky a začali skákat. Hop a skok! Kufr zapraštěl, vydechl vzduch a cvak! Zámek zaklapl.

„Uf,“ oddechli si. „Tak a jedeme.“

Cesta a točící se dveře

Jeli autobusem, který funěl do kopce jako starý jezevec. Pejsek měl čumák přilepený na skle a hlásil všechno, co viděl: „Kráva! Strom! Pán na kole! Jiná kráva!“ Kočička seděla způsobně, držela si klobouček a tvářila se jako dáma, co jezdí do hotelu každý týden.

Když dorazili do města, kde hotel stál, zůstali stát s otevřenou pusou. Hotel „Grand U Měkké Peřiny“ byl obrovský. Měl tolik oken, že by je pejsek nespočítal, ani kdyby měl na pomoc stonožku. Před vchodem stál pán v uniformě, který se klaněl a vypadal velmi vážně.

Ale nejhorší byly dveře. Nebyly to obyčejné dveře s klikou. Byly to dveře skleněné a točily se pořád dokola, jako kolotoč, jenže pomalu.

„Jemine,“ lekl se pejsek. „To je nějaká past! To nás chce semlít!“

„Neboj se,“ řekla kočička, ačkoliv se jí ty zvláštní dveře taky moc nelíbily. „To je moderní technika. Musíme tam vskočit, jít rychle a zase vyskočit.“

Chytili se za tlapky, popadli těžký kufr a čekali na správnou chvíli. „Teď!“ zavelela kočička.

Vběhli do točících se dveří. Jenže kufr byl těžký a zasekl se o sklo. Dveře se zastavily, pak se cukly a začaly se točit s nimi. „Pomoc, my jsme v pračce!“ křičel pejsek. Oběhli jedno kolečko. Pak druhé. Pán v uniformě na ně koukal a kroutil hlavou. Třetí kolečko.

„Musíme vyskočit!“ křičela kočička. Na čtvrté otočce se jim podařilo i s kufrem vyletět ven, přímo do veliké haly s mramorovou podlahou. Pejsek se smýkl po hladké podlaze a dojel až k recepci, kde narazil čumákem do pultu.

„Dobrý den,“ štěkl otřeseně na paní recepční. „My bychom chtěli bydlet.“

Záhada magické kartičky

Paní recepční se na ně usmála, vzala si od nich občanky a podala jim malou plastovou kartičku. „Tady je váš klíč. Pokoj číslo 305. Výtahem do třetího patra.“

Pejsek a kočička si prohlíželi kartičku ze všech stran. „To nás ošidili,“ šuškala kočička. „Tohle není klíč. Klíč je ze železa, má zuby a cinká. Tohle je jen kousek plastu. Tím se nedá nic odemknout.“

„Možná se s tím musí zaštrachat v zámku?“ navrhl pejsek.

Došli k výtahu. Pejsek čuchal k tlačítkům. „To je divná almara. Sama se otevírá.“ Vlezli dovnitř a zmáčkli trojku. Výtah sebou trhnul a rozjel se nahoru. Pejsek se přikrčil a zakryl si oči ušima. „Kočičko, mně se propadlo břicho až do tlapek! My letíme do nebe!“ Kočička se držela madla a ježila hřbet. „To je strašný vynález. Až pojedeme dolů, půjdeme raději po schodech, i kdybychom si měli tlapky uchodit.“

Když vystoupili pejsek se musel opřít o zeď, jak se mu motala hlava (skoro tak moc, jako když šli s kočičkou na pouť) a hledali pokoj 305. Našli ho. Měl na sobě kliku, ale žádnou dírku pro klíč.

„Vidíš?“ řekla vítězoslavně kočička. „Není tu dírka. Jak se tam dostaneme? Budeme muset spát na chodbě.“ Pejsek zkoušel strčit kartičku pod dveře. Nic. Zkoušel s ní poklepat na kliku. Nic. „Třeba je to na kouzelné slůvko?“ zamyslel se. „Sezame, otevři se! Haf!“

Šla kolem pokojská s vozíkem plným ručníků a viděla ty dva, jak zaklínají dveře. „Musíte to přiložit k tomu černému okýnku,“ poradila jim a dusila smích.

Pejsek přiložil kartičku k černému okýnku. Píp! Světýlko bliklo zeleně a cvak! „Čáry máry!“ vydechl pejsek. „Kočičko, ten hotel je začarovaný!“

Pokoj a jeho nástrahy

Pokoj byl krásný. Měl dvě postele s bílými peřinami, tak naducanými, že vypadaly jako šlehačka. Byl tam stůl, televize a malá lednička.

Pejsek hned vyskočil na postel. „Jé, to péruje!“ A začal skákat. Hop, hop, hop! „Slez dolů, zmačkáš to!“ hubovala kočička, ale když viděla, jak se přitom pejsek baví, zula si botky a hop! Skákala taky. Skákali na postelích jako na trampolíně, až peří létalo.

Pak objevili koupelnu. Bylo tam zrcadlo přes celou stěnu. Pejsek na sebe zavrčel, protože si myslel, že je tam cizí pes. „To jsi ty, ty truhlíku,“ smála se kočička.

Ale největší záhadou byla malá skříňka pod stolem. Otevřeli ji a uvnitř svítilo světýlko. Byly tam malé lahvičky s pitím a čokoládky. „Podívej!“ zajásal pejsek. „To je kouzelná spíž! Tady bydlí trpaslíci a nechali nám tu svačinu!“ „To se mi nezdá,“ váhala kočička. „Vypadá to moc vzácně. Ale jednu tu malou čokoládu bychom si mohli dát, když jsme měli tak těžkou cestu.“

Snědli čokoládu, ale pak objevili, že vedle na papírku jsou napsaná čísla a peníze. „Jemine!“ lekla se kočička. „To není zadarmo! To je obchod v pokoji! Pejsku, my jsme snědli nejdražší čokoládu na světě! Teď musíme být moc hodní a nic nerozbít, jinak nás tu nechají umývat nádobí až do Vánoc.“

Zápletka v restauraci: Sněz, co můžeš

Večer se šli najíst. Bylo jim řečeno, že večeře je formou „švédských stolů“. Když vešli do restaurace, oči jim až přecházely. Uprostřed místnosti byly dlouhé stoly a na nich mísy. Mísy s masem, mísy s bramborami, mísy se saláty, dorty, pudinky, ovoce…

Pejsek si uvázal ubrousek kolem krku a vzal si ten největší talíř. „Kočičko,“ šeptal rozechvěle, „tohle všechno je pro nás? To nemůžeme nikdy sníst!“ „Musíme se snažit,“ řekla kočička vážně. „Je to zaplacené. Když to nesníme, urazíme pana kuchaře. Řekne si, že nám to nechutnalo.“

A tak si nandali. Pejsek si dal kopec bramborového salátu, na to tři řízky, kousek ryby, dva knedlíky a zalil to omáčkou. Kočička si naložila rybičky, sýry, šunku a tři kousky dortu.

Jedli a jedli. Pejsek funěl. „Už nemůžu, kočičko. Praskne mi bříško.“ „Musíš, pejsku. Podívej, tamhle zbylo ještě pečené kuře. Přece ho tam nenecháme samotné.“

Lidé kolem se na ně dívali, jak se ti dva malí hosté snaží spořádat jídlo pro regiment vojáků. „Paní,“ oslovil pejsek číšnici, která šla kolem, „my se omlouváme, ale ten guláš už asi nezvládneme. Mohli byste nám ho zabalit s sebou?“ Číšnice se usmála: „Ale to nemusíte sníst všechno! Tady si naberete jen to, na co máte chuť. Zbytek je pro ostatní hosty.“

Pejsek a kočička se na sebe podívali s hrůzou v očích. „Pro ostatní?“ hlesl pejsek. „Takže já jsem nemusel jíst tu nakládanou řepu, co mi nechutná?“ „A já jsem nemusela jíst ten třetí větrník?“ chytila se za hlavu kočička. Odfoukli si, bříška měli tvrdá jako bubínky a sotva se dovalili zpátky do pokoje.

Záhada hotelových skřítků

Druhý den ráno po snídani (kdy si dali už jenom rohlík a čaj, protože byli pořád plní od večeře) se rozhodli, že půjdou na procházku po městě. Nechali pokoj tak, jak byl. Pyžama rozházená na posteli, pejskův míček pod stolem, v koupelně mokré ručníky na zemi (protože si hráli na potápěče).

Když se v poledne vrátili, pejsek otevřel dveře a zůstal stát jako opařený. „Kočičko! Někdo tu byl! Někdo nám ukradl nepořádek!“

Opravdu. Pokoj byl jako ze škatulky. Postele byly ustlané, peřiny vyhlazené, pyžama složená do komínků. Ručníky v koupelně byly čisté a suché. „To je divné,“ kroutila hlavou kočička. „Že by sem vlezli zloději? Ale zloději přece kradou peníze, nepořádek neuklízejí.“

„Já vím, co to je!“ vyštěkl pejsek. „To jsou ti hoteloví skřítci! Jsou neviditelní a chodí uklízet, když nikdo není doma. Četl jsem o nich v pohádce.“ „Skřítci?“ zapochybovala kočička. „A nejsou nebezpeční?“ „Kdepak. Ale nesmí se vidět. Kdo je uvidí, tomu promění čumák v bramboru.“

Celé odpoledne chodili po pokoji po špičkách a šeptali, aby skřítky nevyplašili. Pejsek se bál otevřít skříň, aby na něj nějaký skřítek nevyskočil s prachovkou.

„Musíme to vyzkoušet,“ řekla kočička, která byla zvědavá. „Uděláme nepořádek a schováme se. Uvidíme, kdo přijde.“

A tak vzali polštář a hodili ho na zem. Ponožku dali na lampu. A schovali se. Pejsek zalezl pod postel (koukal mu jen ocásek) a kočička se schovala za záclonu. Čekali. Bylo ticho. Jen hodiny tikaly. Pejsek pod postelí usnul a začal chrápat. Kočičce dřevěněly nohy.

Najednou cvak! Zámek pípnul. Dveře se otevřely. Dovnitř vešla paní v modré zástěře s vozíkem. Uviděla polštář na zemi, vzdychla si, sebrala ho a oprášila. Pak sundala ponožku z lampy.

Pejsek se probudil, lekl se, že zaspal boj se skřítkem, a vyletěl zpod postele: „HAF! Jménem zákona, stůj, skřítku!“ Paní vykřikla a upustila prachovku. Kočička se zamotala do záclony a spadla i s garnýží. Rána jako z děla.

„Jéjej!“ volal pejsek. „To není skřítek! To je cizí paní!“ „Propána,“ vymotávala se kočička, „moc se omlouváme! My jsme mysleli, že nám chodí stlát kouzelní trpaslíci!“

Paní pokojská se nejdřív lekla, ale když viděla ty dva poplety, začala se smát. „Kdepak trpaslíci. To já tady uklízím. To je moje práce.“ „Tak to my vám musíme pomoct!“ rozhodl pejsek. „Když jste nám tak hezky uklidila ráno.“

A začali „pomáhat“. Pejsek vzal prachovku do tlamy a smýčil prach tak usilovně, že shodil lampu. Kočička chtěla leštit zrcadlo, ale udělala na něm tlapičkami ještě víc šmouh. Paní pokojská je nakonec musela jemně vystrčit na chodbu. „Běžte si raději hrát, vy pomocníci. Já to zvládnu lépe sama.“

Balení a cesta domů

Dny ubíhaly a dovolená končila. Bylo na čase jet domů. „Bylo to tu krásné,“ řekla kočička, když znovu balili kufr. „Ale už se mi stýská po tom našem domečku.“ „Mně taky,“ přikývl pejsek. „A po mé misce. Tady jsou talíře moc placaté a jídlo z nich utíká.“

Chtěli si vzít s sebou něco na památku. „Ta malá mýdla si můžeme vzít?“ ptal se pejsek. „Mýdla asi ano,“ uznala kočička. „A tyhle malé lahvičky se šamponem taky. To se tak dělá.“ „A co ten župan?“ „Župan ne, pejsku! Ten se musí vrátit. Jinak by nás zavřeli do vězení pro zloděje županů.“

Nacpali kufr suvenýry, mýdly, a hlavně zážitky. Zase na něj museli skočit, aby se zavřel.

Když přišli na recepci zaplatit (měli našetřeno z kasičky), pan recepční se usmál. „Doufám, že se vám u nás líbilo.“ „Moc!“ řekl pejsek. „Hlavně ty postele. Jsou tak měkké a hezky se po nich skáče. A to jídlo, kterého si můžete vzít kolik chcete.“ „A paní co nám uklidí a není skřítek,“ dodala kočička.

Cesta domů vlakem ubíhala rychleji. Domů se už moc těšili. Když vešli do svého domečku, už od dveří viděli, že celý září novotou. Všechno tam bylo čistě vymalované, bílé a voňavé. Už to nesmrdělo barvou, ale vonělo čistotou.

„Všude dobře, doma nejlíp,“ vydechla kočička a sedla si do svého křesílka. „To je pravda,“ řekl pejsek a vytáhl zpod skříně svoji starou ohlodanou kost. „Tady je to naše. Žádné karty, žádné točící dveře a žádní falešní skřítci.“

Večer si udělali krupicovou kaši, dali si ji do svých otlučených misek a bylo jim blaze. A když šli spát, pejsek si vzal to malé hotelové mýdlo pod polštář, aby mu tam vonělo a zdálo se mu o tom, jak byl velký pán v hotelu Grand U Měkké Peřiny.

A tak to bylo, když pejsek a kočička jeli na hotel. Přežili to ve zdraví, nikoho nesnědli (i když málem praskli) a byli rádi, že jsou zase spolu doma.

Líbí se vám naše pohádky? Budeme rádi, pokud je budete sdílet s dalšími a příště si přečtete některou z dalších pohádek o Pejskovi a kočičce.

Článek Jak pejsek a kočička jeli na hotel se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

To bylo tenkrát, když svítilo sluníčko tak jasně, jako stowattová žárovka. Pejsek a kočička seděli před svým domečkem, vyhřívali si kožíšky a poslouchali, co se to venku děje. A venku se děly věci! Od města, tam co je velké náměstí, se ozývalo podivné vyhrávání.

„Slyšíš to, kočičko?“ nastražil pejsek jedno ucho nahoru a druhé nechal viset dolů. „Dělá to bum-bum-bum a pak zase fidli-midli a cink! Co to jen může být?“

Kočička si olízla tlapku, uhladila si fousky a moudře pravila: „To ty nevíš, pejsku? To je přece pouť! Přijeli komedianti, postavili kolotoče, houpačky a boudy s perníkem. Všude to tam voní a všude je plno lidí.“

Pejsek vyskočil, až se mu ocásek rozkmital jako metlička na šlehání těsta. „Na pouť! Jémine, kočičko, tam musíme jít! Já chci vidět ty komedianty a chci vidět co dělá bum-bum a cink zblízka. A taky si chci něco koupit, když jsme takoví pořádní hospodáři.“

„No dobrá,“ řekla kočička, „ale nemůžeme tam jít jen tak, jako bychom zrovna vylezli z boudy. Musíme se umýt, učesat a vzít si peníze.“

A tak se začali chystat. Pejsek se drbal za uchem tak usilovně, až se mu zježily chlupy, a kočička je musela mokrým hadříkem uhladit. Kočička si uvázala kolem krku červenou mašli, aby jí to slušelo, a pejsek si vzal své nejlepší kalhoty, ty, co měly vzadu díru na ocásek, aby ho netlačily. Pak vzali svou kasičku, co vypadala jako prasátko, vysypali ji na stůl a počítali. Cink, cink, cink. Bylo tam dost penízků, stříbrných i těch malých měděných.

„Tak jdeme!“ zavelel pejsek. A šli.

Cesta ubíhala, sluníčko hřálo a muzika byla čím dál hlasitější. Když došli na náměstí, pejsek zůstal stát s otevřenou pusou. Panečku! To bylo barev! Všude vlály praporky, červené, modré, žluté i zelené, točily se tam velikánské stroje a lidé se smáli a křičeli.

„Kam půjdeme nejdřív?“ ptal se pejsek a točil se dokolečka, protože nevěděl, kam se dřív podívat. „Tamhle střílejí do růží! A tamhle prodávají okurky! A tamhle je drak!“

„Kdepak drak, ty hlupáčku,“ smála se kočička, „to je řetízkový kolotoč. A na ten půjdeme. Abychom se pěkně proletěli.“

Koupili si lístky u pána, co měl knír zatočený jako řídítka od kola, a sedli si na sedačky. Pejsek si vybral modrou sedačku, protože si myslel, že modrá je nejrychlejší, a kočička si sedla do červené, aby jí ladila k mašličce na krku.

„Drž se, pejsku!“ volala kočička. „Už to jede!“

A opravdu. Kolotoč sebou škubnul, ozvala se píšťala a začali se točit. Nejdřív pomalu, pak rychleji a nakonec tak rychle, že se pejskovi uši třepotaly ve větru jako prádlo na šňůře.

„Juchů!“ křičel pejsek. „Já letím! Kočičko, já jsem pták! Já jsem orel! Já jsem letadlo!“

Jenže kolotoč se točil dál a dál. A pejskovi se to nejdřív líbilo, ale pak se mu to líbit přestalo. Začal mít pocit, že se mu v bříšku honí klubíčka vlny od kočičky. Nejdřív zblednul a pak zezelenal.

„Kočičko,“ zakňučel slabě, „já už nechci být letadlo. Mně se motá hlava.“

Když kolotoč zastavil, kočička seskočila elegantně tak jako to umí jenom kočičky, ale pejsek se vypotácel, nohy se mu pletly a ťap-ťap-ťap, narazil rovnou do sloupu.

„To to dopadlo,“ vzdychla kočička a podpírala ho. „Ty jsi ale nemehlo, pejsku. Musíš si sednout tady na lavičku a na chvíli zavřít oči, aby se ti přestala točit hlava.“

Pejsek seděl, zavřel oči a čekal, až se mu náměstí přestane točit. „Už nikdy nebudu letadlem,“ sliboval. „Je to moc namáhavé.“

Když se pejskovi udělalo lépe, začali mít chuť na něco dobrého. Všude to tak krásně vonělo! Vonělo to cukrem, kořením, mandlemi a klobásami.

„Podívej, co to tamhle prodávají?“ ukázal pejsek na stánek, kde pán namotával na špejli veliké růžové mraky. „To vypadá jako výplň z polštáře, ale je to k jídlu.“

„To je cukrová vata,“ poučila ho kočička. „To si dáme. To je pro nás to pravé.“

Koupili si jednu velikou, růžovou vatu na špejli. Byla lehká jako pavučinka. Pejsek do ní kousnul, ale ono to nekřupalo. Jen se to rozplynulo na jazyku a bylo to sladké, moc sladké.

„To je dobrota!“ mlaskal pejsek. „Jemine, to je jako jíst sladký obláček!“

Pustili se do toho oba. Jenže cukrová vata je věc ošemetná. Je lepkavá. Pejsek si olíznul čumák a měl ho celý růžový a ulepený. Chtěl si ho utřít tlapkou, ale tlapka se mu přilepila k čumáku.

„Pomoc, kočičko, já jsem se přilepil sám k sobě!“ volal.

Kočička se mu smála, ale pak se jí vata přichytila na vousky. Chtěla si je očistit a najednou měla růžovou cukrovou hmotu úplně všude. Čím víc se snažili očistit, tím víc byli ulepení. Nakonec vypadali jako dvě růžové cukrové kuličky. Pejsek měl přilepené uši k hlavě a kočička nemohla odlepit ocásek od zadní nohy.

„Takhle to nejde,“ řekla rázně kočička. „Musíme se umýt! Támhle je pumpa,“ ukázala směrem ke staré kovové pumpě na kraji náměstí.

U pumpy se dlouho drhli a prskali. Voda byla studená, ale cukr nakonec povolil.

„Uf,“ oklepal se pejsek a postříkal při tom kočičku i paní, co šla kolem. „Bylo to dobré, ale moc lepivé. Příště si dáme raději něco, co nelepí.“

Pak šli dál a uviděli střelnici. Byla to taková bouda, kde byly v řadách naskládané špejle a na nich papírové růže, plyšové hračky a sladkosti zabalené v papíru. A nahoře, úplně nahoře, seděl krásný hnědý plyšový medvěd s červenou mašlí.

„Toho chci!“ vyštěkl pejsek. „Jsem přece lovecký pes, tak si ulovím medvěda!“

Zaplatili pánovi za tři rány ze vzduchovky. Pejsek vzal pušku, přimhouřil jedno oko, vyplázl špičku jazyka, zamířil a – BUM!

Vystřelil, ale netrefil ani špejli, ani růži. Trefil plechovou stříšku boudy. Cink!

„Vedle,“ řekl pán. „Máte ještě dvě rány.“

Pejsek to zkusil znovu. BUM! Tentokrát trefil modrou papírovou růži, ale tyčinku od medvěda ani neškrtnul.

„Dej to sem,“ řekla kočička. „Ty jsi zbrklý. Kočky mají lepší oči. My musíme vidět myšku i potmě.“

Kočička si opřela pušku o pult, ani nedýchala, fousky se jí ani nehnuly. Zamířila na špejli, na které seděl medvěd. Cvak.

Špejle praskla a medvěd se svalil dolů do sítě.

„Hurá!“ jásal pejsek. „Kočička střelila medvěda! Máme medvěda!“

Odnášeli si medvěda vítězoslavně v náručí. Byl hebký a voněl pilinami. „Bude bydlet s námi,“ rozhodl pejsek. „Budu mu říkat Brumla a bude hlídat dům, když budeme spát,“ tulil se ke svému novému kamarádovi pejsek, zatímco kočička si dala za ucho modrou růži z papíru, kterou vystřelil pejsek.

Procházeli se dál poutí. Viděli panoptikum, kde byla mořská panna (kočička tvrdila, že je to jen velká ryba s parukou), viděli siláka, co zvedal činky (pejsek si myslel, že by to zvedl taky, kdyby chtěl), a viděli zrcadlové bludiště. Tam se nasmáli! V jednom zrcadle byl pejsek tenký jako žížala a v druhém tlustý jako hroch. Kočička tam měla hlavu šišatou jako vajíčko nebo nožičky široké jako lodě.

Poslední penízek

Sluníčko se pomalu začalo klonit k západu a stíny se prodlužovaly. Pejsek a kočička už byli celí uchození. A taky jim vyhládlo. Ta cukrová vata, to bylo jen takové nic, to se v bříšku ztratilo jako pára nad hrncem.

„Kočičko,“ řekl pejsek a zastavil se. „Já mám hlad. Mám takový hlad, že bych snědl i ty dřevěné špejle. Ale raději bych si dal něco jiného.“

A tak šli a dali si to první co jim zavonělo pod nosem a to byly sladké jablka v karamelu. A tak si každý vzal jedno a s chutí se do nich zakousli. Když oblízali špejle do čista ozval se pejsek.

„Poslouchej kočičko, to jablíčko bylo tuze dobré, ale já bych si ještě něco dal.“

„Podíváme se do peněženky, kolik nám zbylo,“ řekla kočička.

Otevřeli peněženku. Uvnitř bylo smutno a prázdno. Jen jeden jediný poslední penízek se tam leskl. Byl to pěkný penízek, ale byl sám.

„Máme jen na jednu věc,“ řekla vážně kočička. „Co s ním uděláme?“

Vtom to pejsek ucítil. Zavětřil čumákem doleva, pak doprava a pak se mu čenich stočil k velkému stánku s grilem.

„Čuchy, čuchy, kočičko! Cítíš to? To to voní! To to voníííí! To je klobása! Obrovská, opečená, mastná klobása s hořčicí a křenem!“ Pejsek polykal sliny, až mu v krku kloktalo.

„No,“ uznala kočička, „voní to pěkně. A já mám taky hlad. Koupíme si tu velikou klobásu napůl. Ty sníš půlku a já sním půlku.“

Rozhodnuto. Spěchali ke stánku. Byla tam fronta, ale jim to nevadilo, protože se těšili. Pejsek už si představoval, jak se zakousne do křupavé kůžičky, jak mu mastnota steče po bradě a jak bude v bříšku teplo a blaze.

Stáli ve frontě a před nimi stála malá holčička v puntíkovaných šatech. Držela v ruce velikou točenou zmrzlinu. Míchanou, vanilkovou a čokoládovou. Byla to nádherná zmrzlina, vysoká jako věž. Holčička se na ni dívala s láskou a chystala se ji olíznout.

Jenže, jak tam tak stáli a lidé se strkali, někdo do holčičky drcnul.

Plesk!

Stalo se to hrozné neštěstí. Zmrzlina se vyklopila z kornoutku a plácla sebou přímo na zem, do prachu a kamínků. Zůstala tam ležet a pomalu se roztékala do smutné barevné louže.

Holčička zůstala stát s prázdným kornoutkem v ruce. Chvilku jen koukala na to neštěstí. Pak se jí bradička začala třást, očka se jí zalila slzami a pak – bééé! Začala plakat, až se srdíčko svíralo. Byl to takový ten opravdový, veliký dětský pláč, když to vypadá, že se hroutí celý svět.

„Jéjej,“ řekl pejsek a sklopil uši. Přestalo mu kručet v břiše. „Chudinka malá,“ špitla kočička a taky posmutněla.

Pejsek se podíval na klobásu, která se otáčela na grilu a voněla až do nebe. Pak se podíval na poslední penízek ve své tlapce. A pak se podíval na plačící holčičku.

„Kočičko,“ zašeptal pejsek, „ta klobása… ona vlastně asi nebude tak dobrá. Určitě je moc pálivá.“ „Taky si myslím,“ přikývla kočička, ačkoli věděla, že by byla výborná. „A možná je v ní moc pepře a pšíkali bychom celou cestu domů.“

„Víš, co uděláme?“ zeptal se pejsek. „Vím,“ řekla kočička.

Pejsek přistoupil k holčičce a zatahal ji jemně za rukáv. Holčička přestala na chvilku plakat a podívala se na pejska s medvědem v náručí.

„Neplač, holčičko,“ řekl pejsek. „Tady máš.“

A podal jí ten poslední lesklý penízek.

„Jdi si koupit novou zmrzlinu. A dávej větší pozor,“ dodala kočička a pohladila ji po vláskách, aby ji utěšila.

Holčička se podívala na penízek, pak na pejska a kočičku, utřela si slzy do rukávu a tiše špitla: „Děkuju.“ Na nic nečekala a rozeběhla se zpátky ke stánku se zmrzlinou. Za chvilku už měla novou, ještě větší než tu předtím, a s úsměvem od ucha k uchu přiběhla zpátky za pejskem a kočičkou. Každému dala pořádně ochutnat zmrzliny.

Pejskovi nejvíc chutnala ta čokoládová a kočičce zase víc chutnala ta vanilková.

Od jednoho stánku zavolal na malou holčičku větší chlapec „Lauri, pojď už musíme jít!“ a tak jim holčička zamávala na rozloučenou a ztratila se v davu.

„Tak,“ řekl pejsek, „a jsme bez peněz a bez klobásy.“ „To nevadí,“ řekla kočička a vzala ho za tlapku. „Ale vzpomeň si na tu holčičku. Té jsme udělali radost. A to je lepší než mastná klobása.“ „To je pravda,“ souhlasil pejsek. „A navíc, ta klobása by nám určitě zkazila žaludek, když jsme předtím měli tu vatu a jablko v karamelu. My jsme vlastně udělali něco pro své zdraví!“

„A taky pro tu holčičku,“ dodala kočička.

Slunce zapadlo za střechy domů a na pouti se rozsvítila barevná světýlka. Bylo to kouzelné, ale pejsek a kočička už byli unavení.

„Jdeme domů, Brumlo,“ řekl pejsek plyšovému medvědovi. „Doma máme v misce ještě trochu mléka a trochu kostí od včera.“

Cesta domů byla tichá. Hudba z pouti pomalu utichala až byla slyšet jen jako daleké broukání. Pejsek a kočička šli tlapku v tlapce, kožíšky měli trochu zaprášené, tlapky uchozené, ale byli šťastní.

„To byla ale krásná pouť,“ zívla kočička, když odemykali dvířka svého domečku. „Nejkrásnější,“ zívl taky pejsek. „Byli jsme na kolotoči, dali si cukrovou vatu, vyhráli jsme medvěda a nakonec jsme udělali dobrý skutek.“

Když si pak později večer vlezli si do svých pelíšků, pejsek si dal medvěda pod hlavu místo polštáře.

„Dobrou noc, kočičko,“ popřál pejsek.

„Dobrou noc, pejsku,“ popřála kočička.

„Dobrou noc, Brumlo,“ popřáli pejsek i kočička.

A za chvilku už oba spali a zdálo se jim o pouti, kde klobásy rostou na stromech, zmrzlina teče rovnou z pumpy a všichni se smějí a jsou na sebe hodní.

A to je ten nejlepší sen, jaký se pejskovi a kočičce kdy zdál.

Tak takhle to bylo, když šli pejsek a kočička na pouť.

Článek Jak pejsek a kočička šli na pouť se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

„Babičko,“ povídá a pohladí si prázdné břicho, „nemohla by jsi dnes něco upéct? Takový nadýchaný, dozlatova vysmažený koblížek, to by byla dobrota!“

Babička jen spráskla ruce: „Ale dědečku, vždyť už v komoře nemáme ani hrst mouky!“

Jenže dědeček se nenechal odbýt: „Jen zkus vymést truhlu s moukou a oškrábat dno v díži, uvidíš, že se troška najde.“

A tak babička šla. Pometlem vymetla moučnici, lžící oškrábala díži a nasbírala přesně dvě hrsti mouky. Zadělala těsto na smetaně, přidala ždibec másla a na pánvi vysmažila ten nejkrásnější, nejkulatější a nejvoňavější koblížek, jaký kdy svět viděl. Aby vychladl, položila ho na okno.

Jenže koblížek nebyl jen tak ledajaký. Byl kouzelný! Chvíli ležel, pak se zavrtěl, a najednou hop! Přeskočil z okna na zápraží, ze zápraží na trávník a z trávníku rovnou na cestu. A už se kutálel dál a dál, až do hlubokého lesa.

Setkání pod břízou

Netrvalo dlouho a koblížek potkal zajíce. Zajíc zastříhal ušima, vycenil zuby a povídá: „Koblížku, koblížku, já tě sním!“

Koblížek se jen vesele roztočil a řekl: „Nezpapkej mě, zajíčku, raději ti zazpívám svou písničku!“ A hned spustil:

„Já koblížek jsem pečený, z truhly vymetený, na smetaně dělaný, na másle smažený. Z okna jsem utekl dědečkovi, z okna jsem utekl babičce, a tobě, zajíčku, uteču jakbysmet!“

A než se zajíc stačil vzpamatovat, koblížek byl ten tam.

Šedivý vlk a chlupatý medvěd

Kutálí se koblížek dál, až narazil na vlka. Vlk vycenil tesáky: „Koblížku, voníš mi přes půl lesa. Já tě sním!“ Ale koblížek se nebál a zazpíval svou písničku.

„Já koblížek jsem pečený, z truhly vymetený, na smetaně dělaný, na másle smažený. Z okna jsem utekl dědečkovi, z okna jsem utekl babičce, zajíčkovi jsem utekl a tobě vlku, uteču jakbysmet!“

A než vlk stačil cvaknout zuby, koblížek byl v prachu za zatáčkou. A jak se tak kutálí cestičkou narazí na rozespalého medvěda u borůvčí, který si právě hledá něco k snědku.

Medvěd jen bručel: „Koblížku, jsi k nakousnutí, já tě sním!“

„Kdepak, chlupáči!“ zasmál se koblížek a zase spustil tu svou písničku.

„Já koblížek jsem pečený, z truhly vymetený, na smetaně dělaný, na másle smažený. Z okna jsem utekl dědečkovi, z okna jsem utekl babičce, zajíčkovi jsem utekl, vlkovi jsem utek a tobě medvěde, uteču jakbysmet!“

A než se medvěd stačil rozkoukat kutálel se koblížek dál do lesa.

Prohnaná liška

Nakonec koblížek potkal lišku. Byla to ta nejchytřejší liška v celém lese. Seděla v trávě, oháňku kolem sebe a sladce se usmívala. „Ach, koblížku, jak jsi ty krásný! A jak líbezně voníš! Prý umíš i krásně zpívat, je to pravda?“

Koblížek, celý pyšný na svou slávu, se hned zastavil a spustil:

„Já koblížek jsem pečený, z truhly vymetený, na smetaně dělaný, na másle smažený. Z okna jsem utekl dědečkovi, z okna jsem utekl babičce, zajíčkovi jsem utekl, vlkovi jsem utek, medvědovi jsem utekl a tobě liško, uteču jakbysmet!“

Liška přivřela oči a dělala, že špatně slyší: „Máš překrásný hlas, koblížku, ale já už jsem stará a uši mi neslouží. Sedni si mi na nos a zazpívej mi to ještě jednou a trošku hlasitěji, ať si tu tvou písničku opravdu užiju.“

Hloupý koblížek vyskočil lišce přímo na čumáček a znovu začal:

„Já koblížek jsem pečený…“

Jenže vtom liška – CHŇAP! Vyhodila koblížka do vzduchu a v mžiku ho spolkla. A to byl konec koblížka, který si myslel, že je lepší než ostatní.

Článek O koblížkovi, který se vydal do světa se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.