Kdysi dávno, na samém kraji světa, žil starý rybář se svou ženou Ilsebil. Neměli nic než děravou loďku, pár starých sítí a polorozpadlou chatrč z vyplavených prken. Skrz střechu jim do obličeje kapal déšť a podlahu tvořila jen udusaná hlína. Rybář byl tichý muž, smířený se svým údělem. Ale jeho žena Ilsebil byla věčně nespokojená.
Každé ráno za úsvitu bral rybář svůj prut a odcházel k moři. Voda byla čistá, klidná a zrcadlila ranní oblohu jako vyleštěné sklo. Jednoho dne, když slunce stálo nejvýš, ucítil na vlasci prudké trhnutí. Tahal a tahal, až na břeh vytáhl obrovského platýse.
Když chtěl rybář rybu sundat z háčku, platýs otevřel tlamu a lidským hlasem promluvil: „Poslyš, rybáři, prosím tě, nech mě žít. Nejsem obyčejná ryba, jsem zakletý princ. K čemu ti budu? Moje maso by ti stejně nechutnalo. Hoď mě zpátky do vody a nech mě plavat.“
Rybář překvapeně couvl. „Jen se neboj,“ zabručel. „Rybu, která umí mluvit lidskou řečí, bych stejně nedokázal sníst.“ Opatrně platýse vyhákl a pustil ho zpět do klidné vody. Platýs zmizel v hlubině.
Když se rybář vrátil s prázdnou do chatrče, Ilsebil se na něj obořila. „Kde máš úlovek? To budeme zase žvýkat jen suchý chléb?“
První přání
Rybář jí vyprávěl o mluvící rybě a zakletém princi. Ilsebil zrudla vzteky. „Ty hlupáku! Ty jsi mu daroval život a o nic sis neřekl? Podívej se, jak žijeme! V téhle špinavé díře! Jdi hned zpátky a řekni mu, že chceme malou, ale čistou chaloupku.“
Rybáři se tam nechtělo, ale své ženy se bál víc než moře. Vrátil se na břeh. Voda už nebyla průzračná, ale zakalila se do žlutozelena. Stoupl si na útes a zavolal:
„Platýsi, platýsi v mořské vodě, má žena nedá mi klid. Ilsebil, má žena, si usmyslela, abych tě o malý dar poprosit šel.“
Zelená voda se rozestoupila a platýs vyplul na hladinu. „Co tedy chce?“ zeptal se. „Ach,“ povzdechl si rybář, „zlobí se, že jsem si nic nepřál. Chtěla by malou chaloupku.“ „Běž domů,“ řekl platýs klidně. „Už ji má.“
A vskutku. Místo chatrče stála úhledná chaloupka s krbem a malou zahrádkou. Ilsebil byla spokojená. Ale jen na týden.
Druhé přání
Osmého dne ráno bouchla pěstí do stolu. „Tohle je moc malé! Běž k platýsovi a řekni mu, že chci velký kamenný hrad.“
Rybář šel k moři s těžkým krokem. Hladina byla temně fialová, těžká a podivně hustá. Znovu zavolal svou říkanku. Platýs se vynořil. „Už ho má,“ řekl krátce. Rybář doma našel obrovský hrad se strážemi a zlatým nábytkem.
Třetí přání
Ale lidská chamtivost nezná hranic. Netrvalo dlouho a Ilsebil chtěla být královnou nad celou zemí. Rybář se třásl strachem, když znovu stál na břehu. Nebe zčernalo. Moře se vzdouvalo v obrovských šedých vlnách, které narážely do útesů. Platýs i toto přání splnil. Z Ilsebil se stala královna s korunou plnou diamantů.
Rybář doufal, že už bude klid. Ale mýlil se.
Poslední přání
Jednoho rána probudily královnu Ilsebil sluneční paprsky. Vstala z postele, podívala se z okna a do hrudi jí vstoupila ta nejčernější pýcha. Proč by mělo slunce vycházet bez jejího svolení?
Zavolala manžela. Byla bledá a oči jí planuly. „Jdi k platýsovi. Chci poroučet slunci a měsíci. Chci být jako Bůh!“
Rybář padl na kolena a prosil ji, ať toho nechá. Ale ona ho vyhodila z paláce.
Když dorazil k moři, zuřila strašlivá bouře. Stromy se lámaly, blesky křižovaly černou oblohu a vlny byly vysoké jako kostelní věže. Rybář musel křičet z plných plic, aby ho přes rachot hromů bylo slyšet.
„Platýsi, platýsi v mořské vodě…“
Platýs se vynořil přímo z nitra té nejčernější vlny. „Co chce tentokrát?“ „Ona… ona chce být jako Bůh!“ vykřikl rybář zoufale.
Platýs se na něj podíval svýma starýma očima. „Tomu přání nelze vyhovět,“ pronesla ryba a její hlas se těžce nesl i přes burácení větru. „Kdo touží po všemocnosti z pouhé marnivosti, má v srdci místo jen pro zkázu. Žádat o vládu nad sluncem a měsícem znamená chtít rozvrátit samotný řád světa. Kdo nedokáže najít vděčnost v tom, co mu bylo darováno, neudrží v rukou ani tíhu nebes. Zlatem se prázdná duše nenasytí a pýcha, která nezná hranic, nakonec pohltí sama sebe.“
Bouře na vteřinu utichla. „Běž domů,“ řekl platýs hlasem hlubokým jako samotný oceán. „Tvá žena dostane přesně to, co si zaslouží.“
A tak se rybář vrátil tam, odkud prve vyšel. Hrad zmizel, zlato se rozplynulo. Našel jen svou ženu, jak sedí v blátě, před jejich starou chatrčí s děravou střechou. A pokud nezemřeli, sedí v té chatrči u studeného moře dodnes.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář