Byt babičky Agáty nevoněl jako byty jiných babiček. Nebylo v něm cítit kynuté těsto ani levandule. Voněl jako starý inkoust z knih a listy květin v květináčích. Vzduch se tam nehýbal, jen líně visel v pruzích odpoledního světla, ve kterých tančila zrnka prachu jako malé, zlaté mušky, co zapomněly, kam letí.
Verunka seděla na perském koberci a prstem obkreslovala složité vzory. Babička spala v křesle ve vedlejším pokoji; její dech byl pravidelný a hluboký. A Verunka se nudila.
Verunčin pohled zabloudil k masivní ořechové skříni. Vždycky byla zamčená, ale dnes, snad omylem, z klíčové dírky visel malý mosazný klíček na červené šňůrce. Verunka věděla, že by tam neměla chodit. Ale zvědavost u dětí není volba, je to svědění pod kůží, které nejde ignorovat.
Otočila klíčem. Zámek cvaknul a dveře se se zaskřípěním pomalu otevřely. Uvnitř viselo několik starých kabátů, ale to nebylo to, co Verunku zaujalo. Na dně skříně, v šeru, ležela jen jedna věc. Kabelka. Byla ušitá z šedého sametu, který vypadal jako srst krtka, a měla stříbrné zapínání ve tvaru dvou propletených hadů.
Verunka ji zvedla. Čekala, že bude lehká, ale ruka jí klesla k zemi. Ta malá věc vážila tolik, co pytel uhlí. Jak mohla prázdná kabelka tolik vážit?
Posadila se s ní na zem a palcem přejela po hadech. Rozestoupili se.
Kabelka se neotevřela dokořán, jen pootevřela svá stříbrná ústa. Verunka dovnitř neviděla. Byla tam tma hustší než pod postelí. Opatrně, s bušícím srdcem, vnořila dovnitř ruku.
Prsty nenahmataly látku podšívky. Nahmataly prázdno, které studilo. Pak se jí konečky prstů o něco otřely.
Vytáhla to. Nebyl to kapesník, ani rtěnka. Byla to malá, skleněná kulička, uvnitř které vířila šedá mlha. Když ji Verunka sevřela v dlani, najednou ji přepadl obrovský, nevysvětlitelný smutek. Cítila, jak jí těžknou víčka a koutky úst padají dolů, ačkoliv se jí před vteřinou chtělo zkoumat svět. Byla to krystalizovaná lítost nad něčím, co se nestalo. Verunka se lekla a pustila kuličku zpátky do kabelky. Smutek okamžitě zmizel, jako když sfouknete svíčku.
Zamračila se. Znovu sáhla dovnitř.
Tentokrát vytáhla něco měkkého, co vypadalo jako kus zmačkaného papíru. Ale když to rozbalila, nebyl to papír. Byl to zvuk. Do tichého pokoje se rozlilo cizí, drnčivé zakašlání a útržek věty: „…už se nikdy nevrátím, Agáto.“ Hlas byl mužský, ostrý a bolel v uších. Verunka tu větu rychle zmačkala a nacpala zpátky.
Kabelka za zachvěla. To co bylo uvnitř, chtělo ven.
Verunka, fascinovaná i vyděšená, lovila dál. Vytahovala věci, které neměly mít tvar, ale měly ho.
Vytáhla strach z bouřky, který vypadal jako klubko zježené černé vlny a jiskřil při doteku. Vytáhla zapomenuté úterý, které chutnalo po dešti a nedovařených bramborách a vypadalo jako šedý oblázek. Vytáhla tajemství, které pálilo do dlaně jako žhavý uhlík, a musela ho přehazovat z ruky do ruky, než ho upustila zpět.
Kolem Verunky se na koberci začala hromadit zvláštní atmosféra. Vzduch zhoustl. Pokoj se naplnil ozvěnami cizích emocí. Bylo to, jako by se kolem najednou tlačily všechny ty roky, co babička prožila. Tíha v místnosti byla nesnesitelná. Verunku začala bolet hlava, cítila tlak na hrudi, jako by na ní seděl neviditelný slon.
Sáhla dovnitř naposledy. Prsty se jí sevřely kolem něčeho obrovského, ačkoliv otvor kabelky byl malý. Tahala to ven oběma rukama. Byla to těžká, lepkavá tma. Nebyla to jen absence světla, byla to samota. Hutná, lepkavá samota, která se začala roztékat po podlaze jako černý sirup.
„Ne!“ vyjekla Verunka a snažila se tmu nacpat zpátky, ale hmota jí protékala mezi prsty, špinila jí ruce, studila až do morku kostí. Pokoj potemněl. Světlo z oken zešedlo. Verunka se tiše rozplakala.
„Verunko.“
Hlas nezněl přísně. Zněl unaveně.
Ve dveřích stála babička Agáta. Opírala se o hůlku a dívala se na tu spoušť. Na rozlitou samotu, na pohozené strachy a zmačkaná slova. Verunka čekala hubování, ale babička se místo toho pomalu, s tichým zapraskáním v kolenou, posadila na zem přímo vedle ní. Nebála se té černé hmoty. Vzala Verunku za ruce. Její dlaně byly teplé a suché, jako stránky staré knihy, a okamžitě rozehnaly chlad, který Verunku svíral.
„Babi, ono to… ono to je hrozně těžké,“ vzlykla Verunka a ukázala na šedý kámen, který před chvílí vytáhla. „Chtěla jsem to uklidit, ale nejde to unést. Proč máš ve skříni takové ošklivé věci?“
Babička se usmála a zvedla ten nejtěžší, nejšedivější kámen. V jejích rukou se nezdál být tak tíživý.
„To není ošklivé, broučku,“ řekla tiše a ofoukla z kamene trochu prachu. „Je to jen… skutečné. Víš, co je tohle?“
Verunka zavrtěla hlavou.
„To je stesk,“ řekla babička a pohladila drsný povrch kamene. „Je tak těžký, protože připomíná někoho, koho jsem měla moc ráda a kdo už tu není. Kdybych ho neměla ráda, ten kámen by nic nevážil. Byl by lehký jako vzduch.“
Babička se podívala Verunce hluboko do očí. „Pamatuj si, Verunko, že věci vevnitř nás váží přesně tolik, jak velkou měly cenu. Smutek je jen láska, která už nemá kam jít, a tak zůstává v kapse jako těžký oblázek.“
„Takže… to není špatné?“ zeptala se Verunka a otřela si nos hřbetem ruky.
„Kdepak,“ zavrtěla babička hlavou. „Je to vzácné. Tohohle kamínku, stejně jako ostatních, bych se nevzdala za nic na světě. Kdybych tu kabelku vyhodila, ztratila bych sice tíhu, ale ztratila bych i vzpomínky na všechno krásné, co té tíze předcházelo. Člověk, který nemá žádné těžké kamínky, možná letí snadno životem jako pírko, ale vítr ho odfoukne, kam se mu zachce. Tyhle kamínky… ty mě drží nohama na zemi a připomínají mi všechno to důležité.“
Babička začala pomalu sbírat věci z koberce. Už nevypadaly jako strašidla. Strach z bouřky se v jejích dlaních změnil v tiché předení kocoura, zapomenuté úterý zavonělo deštěm. Skládala je zpátky do sametové kabelky s úctou, jako by ukládala klenoty.
Když stříbrní hadi cvakli a zavřeli tlamy, pokoj se projasnil.
„A teď,“ řekla babička a s heknutím se zvedla, „si myslím, že po takové práci si zasloužíme něco sladkého.“
O chvíli později seděly v kuchyni. Verunka houpala nohama na vysoké židli a dívala se, jak babička krájí bábovku. Už se té staré skříně nebála. Věděla, že to, co je uvnitř, není bubák, ale babiččin život. Poskládaný z chvil lehkých jako smích i těžkých jako stesk.
„Až budeš velká,“ položila babička před Verunku talířek, „taky budeš mít svou kabelku. A přeju ti, aby byla pěkně těžká. Protože to bude znamenat, že jsi měla koho milovat a pro co žít.“
Verunka se zakousla do bábovky. Byla vláčná a sladká. Venku za oknem zapadalo slunce a barvilo svět do zlata. Verunka cítila v břiše teplo a věděla, že na tenhle okamžik – na vůni kakaa, chuť tvarohové bábovky a babiččin úsměv – si jednou schová ten nejkrásnější, nejtěžší kamínek. A nikdy ho neztratí.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář