Pahorek se totiž zvedl na čtyřech malých, ohnivých sloupcích, aby dovnitř mohl proudit čerstvý vzduch. Dánský elfí král pořádal slavnostní hostinu a vše muselo být dokonalé.

Stěny z vlhké hlíny byly pečlivě omyty rosou, podlahy se drhly svazky kapradí a ze stropu visely bludičky, které měly za úkol svítit jasně a bez mrkání. Kuchaři v kuchyních z dubové kůry připravovali vybrané lahůdky pekli komáří nožičky, míchali salát z těch nejkřehčích stínů kapradin a chladili medovinu z čistého měsíčního svitu.

„To je dnes ale shon,“ postěžovala si ropucha, které zrovna někdo šlápl ve spěchu na nohu.

„Bodejť by ne,“ šeptal severní vítr, který se proháněl kolem staré vrby. „Dnes večer se budou konat zásnuby. Čekají se vzácní hosté ze severu.“

A skutečně. Když měsíc vystoupal vysoko na oblohu a jeho světlo dopadlo na vršek pahorku, zalesklo se něco v dálce. Byli to oni. Dovnitř majestátně vstoupil starý troll z norské hory Dovre. Na hlavě měl korunu z broušených horských kamenů a ve vousech mu uvízly ostré krystalky sněhu. Byl to vážený, moudrý vládce.

Hned za ním se dovnitř vřítili jeho dva synové. Byli obrovští, hluční a naprosto neotesaní. Zatímco dánští elfové dbali na vybrané chování, ukláněli se a mluvili v jemných, procítěných verších, trollí chlapci se smáli tak nahlas, až ze stropu opadávaly kousky suché hlíny.

„To je ale mrňavá nora,“ zahučel starší z nich, přitáhl si stoličku a bez nejmenšího zaváhání si vyložil zablácené nohy v těžkých botách přímo na naleštěný stříbrný stůl.

Elfí dvorní dámy v jemných šatech z pavučin zatajily dech, ale král dělal, že nic nevidí. Věděl, proč je pozval. Trollové ze severu vlastnili hluboké doly plné zlata a drahých kamenů, a sňatek jeho dcer s trollími syny by oběma rodinám přinesl užitek. Hostina proto musela pokračovat stůj co stůj.

Po jídle král pokynul rukou a hudba cvrčků ztichla. Nastal čas, aby se předvedly elfí dcery. Byly krásné, každá jako drobný, precizně broušený šperk, ale to, co se mezi nadpřirozenými bytostmi skutečně počítalo, byly jejich kouzelné dovednosti. Starý norský troll pozorně sledoval každou z nich.

První dcera měla zvláštní dar, uměla zmizet dřív, než jste vůbec stihli mrknout okem. Byla tu, a najednou zbyl jen prázdný vzduch. Druhá dokázala rozmlouvat se stromy a přesvědčit i ten nejsušší a nejstarší pařez v lese, aby znovu vyrašil zelenými lístky. Třetí uchopila harfu upletenou z ranních pavučin a zahrála na ni tak teskně a opravdově, až staré ropuše ukápla veliká, lesklá slza.

A pak předstoupila čtvrtá dcera. Neuměla žádné oslnivé kouzlo. Neuměla létat pod stropem ani měnit tvar či rozumět zvířatům. Prostě se jen posadila na malý mechový polštář vedle starého trolla a začala vyprávět.

Vyprávěla o dalekých horách, o hlubokém tichu, které vládne pod těžkou sněhovou peřinou, a o tom, jak se ostré zimní světlo odráží v jeskynních krystalech. Její hlas měl v sobě teplo i chlad severských nocí.

Starý troll přestal jíst a poslouchal se zatajeným dechem. Nikdy neslyšel nikoho mluvit s takovým citem a pochopením pro jeho domov. Podíval se na své dva syny. Mladší zrovna házel po dvorních dámách kousky rozdrobeného dortu a ten starší už tvrdě spal, s hlavou opřenou o obrovský džbán medoviny.

„Tyhle hloupé a nedospělé kluky k manželství nutit nebudu,“ řekl troll silným hlasem, který se rozlehl celým sálem a utnul veškerý šepot. Podal svou velkou, drsnou ruku chytré elfí dceři. „O svatbu beztak nestojí. Vezmu si tě já sám.“

Elfí král byl v první chvíli zaskočen, ale v hloubi duše si nesmírně oddechl. Mít za zetě takové neurvalce by byl nakonec spíše trest než výhra. Vyprávějící dcera se usmála, protože poznala, že starý troll je i přes svou hrubou severskou slupku nesmírně moudrý a má laskavé, dobré srdce.

Svatba se slavila hned na místě. Hudba začala hrát vesele, bludičky se rozzářily ještě jasněji a tančilo se, až se podlaha otřásala. Trollí synové, kterým se nesmírně ulevilo, že se nemusí nijak vázat a vyhnuli se vdavkám, se probudili jen na krátkou chvíli, aby spokojeně vypili poslední zbytky ze sudů, zasmáli se a zase tvrdě zachrápali pod stolem.

Najednou stará vrána na střeše hlasitě zakrákala. Na východě začalo svítat.

„Rychle, zavřít!“ přikázal elfí král.

Pahorek se s tichým, měkkým mlasknutím zaklapl a ohnivé sloupky zmizely v zemi. Ranní rosa se tiše usadila na stéblech trávy a na louce zbylo jen obyčejné ptačí švitoření. Lidé, kteří brzy ráno spěchali po cestě do práce, viděli jen kopeček obyčejné hlíny. Neměli ani to nejmenší tušení, že hluboko pod jejich nohama dospávají opilí trollové a moudrý král ze severu s láskou naslouchá dalším úžasným příběhům své nové, bystré ženy.

Líbil se vám příběh z Elfího pahorku? Tím ale kouzlo nekončí!

Pohádka sice dospěla ke svému závěru, ale slavnostní atmosféra může ve vaší fantazii žít dál. Připravili jsme pro vás tematickou omalovánku, na které ožívá ladná tančící elfí princezna v doprovodu veselých tónů tamburíny.

Připravte dětem pastelky a nechte je dotvořit magický svět pod klenbou starých stromů přesně podle jejich vlastních představ.

👉 Stáhněte si omalovánku tančící elfí princezny zde

Článek Elfí pahorek se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

A právě u něj, v teplém koutku za sudem s moukou, žil malý skřítek. Měl špičatou čepičku, očka jako dva černé korálky a bříško kulaté jako oříšek. Skřítek měl pana hokynáře tuze rád. Ne snad proto, že by hokynář vyprávěl krásné příběhy, to on neuměl. Bylo to proto, že hokynář věděl, co se patří. Každý večer nechal skřítkovi na prahu misku horké ovesné kaše, uprostřed které se rozpouštěl veliký, žlutý a voňavý kousek másla.

Ach, ta kaše! Byla sladká a máslo se rozplývalo na jazyku. Pro skřítka to bylo to nejlepší na světě. Věděl, že dokud bude bydlet u hokynáře, nikdy nebude mít hlad. „Tady je mi dobře,“ pomlaskával si a utíral si pusu do rukávu. „Tady mám všechno, co potřebuju k životu.“

Jednoho pošmourného podzimního dne ale přišel do krámku nový zákazník. Byl to student, který bydlel v malé, studené světničce až úplně nahoře pod střechou. Měl kabát s odřenými lokty a v kapse jen pár drobných mincí. Koupil si kousek obyčejného sýra a jednu jedinou svíčku.

„Proč si nekoupí místo svíčky raději klobásu?“ divil se skřítek, který vykukoval zpoza sudu.

Zvědavost, které se nedá odolat

Ještě ten večer to skřítkovi nedalo. Vycupital po vrzajících schodech až nahoru na půdu a podíval se klíčovou dírkou do studentova pokoje. Očekával, že uvidí smutného a hladového mladíka. Ale to, co spatřil, mu vyrazilo dech.

Student neseděl u jídla. Sýr ležel netknutý na stole. Místo toho student četl. Měl před sebou starou, v kůži vázanou knihu. A z té knihy… z té knihy vycházelo světlo! Nebylo to obyčejné světlo svíčky. Byla to zářivá, zlatavá a stříbrná zář, která se proplétala pokojem. Z písmenek rostly neviditelné stromy, jejichž listy zpívaly. Z řádků se nořily hluboké oceány, nad kterými létali pestrobarevní ptáci. Byla to moudrost, krása a poezie, která se vznášela ve vzduchu jako hvězdný prach.

Skřítek stál u klíčové dírky jako přimrazený. Cítil, jak se mu srdce v hrudi tetelí radostí, jakou nikdy předtím nepoznal. To světlo ho hřálo víc než oheň v krbu a příběhy z knihy ho naplňovaly úžasem. Zůstal tam stát dlouho do noci, dokud svíčka nedohořela a světlo z knihy nepohaslo.

Od toho dne byl skřítek zmatený. Večer co večer seděl u své misky s kaší u hokynáře. Máslo se rozpouštělo, kaše voněla, a on si říkal: „Tady je mi dobře. Díky panu hokynáři mám pořád plné bříško. Student je chudý, ten by mi nemohl dát ani drobeček. Zůstanu tady, tady se mám dobře,“ rozhodl se.

Ale jakmile kaši dojedl, nohy ho samy nesly nahoru po schodech k dírce ve dveřích. A tam, potmě a potichu, nasával to nádherné světlo z knih. Trhalo mu to srdce na dvě poloviny. Jedna jeho polovina toužila po sladké kaši s máslem, ta druhá po hvězdném světle příběhů.

„Rozum mi říká, abych zůstal dole,“ povzdechl si skřítek. „Z knížek se nenajím.“

A tak šel čas dál

Uběhla zima, přišlo jaro a po něm horké, suché léto. A právě během jedné takové letní noci se stalo neštěstí.

Městečko probudil pronikavý zvuk zvonů. Cink! Cink! Cink! Na ulici křičeli lidé. „Hoří! Hoří u hokynáře!“

Z komína sousedního domu vyšlehly plameny a vítr je rychle nahnal na hokynářovu střechu. Všude byl dým, zmatek a křik. Pan hokynář v noční košili pobíhal po krámě a cpal si do kapes zlaté mince z pokladny. Jeho žena popadla truhličku se svými šperky a oba utíkali ven na ulici, aby zachránili svůj majetek.

A co udělal náš skřítek? Když ucítil kouř, vůbec nepřemýšlel. Nešel do spižírny pro soudek másla. Nezachraňoval pytle s cukrem ani zlaťáky rozsypané po zemi. Jako blesk vyrazil po kouřem naplněných schodech nahoru. Běžel tak rychle, jak jen ho jeho malé nožky nesly.

Vrazil do studentova pokoje. Student tam naštěstí nebyl, pomáhal dole nosit vodu, ale na stole ležela ona. Kniha.

Skřítek po ní skočil. Zavřel ji, drobnýma ručkama popadl její desky a vyskočil oknem ven, na střechy po kterých utíkal i s knihou do bezpečí.

Když utekl daleko od šlehajících plamenů a dusivého kouře do bezpečí, tam, na samém vrcholku jednoho stavení se usadil. Pevně objímal starou, ošoupanou knihu, tiskl si ji k hrudi a když ji konečně otevřel, ozářilo jeho tvář to nádherné, uklidňující zlatavé světlo, které viděl skrz klíčovou dírku už dříve.

Teprve v tu chvíli, vysoko nad hořícím a křičícím světem, skřítek pochopil. Uvědomil si, že i když jeho bříško potřebuje ovesnou kaši s máslem, jeho duše mnohem víc potřebuje světlo, naději a moudrost. Zjistil, že to nejdražší na světě se nedá zvážit na vahách ani zamknout do pokladny.

A tak tam seděl, malý strážce velkého pokladu, a usmíval se.

Článek O skřítkovi u hokynáře a kouzelné knize se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Upozornění pro rodiče: V duchu klasických Andersenových příběhů se tato pohádka dotýká vážnějšího tématu zločinu a ztráty milované osoby. Doporučujeme ji proto číst spíše starším a vnímavějším dětem, kterým citlivě ukáže, že spravedlnost a pravda si vždy najdou svou cestu.

Uprostřed velké zahrady stál kvetoucí růžový keř. V jedné z jeho nejkrásnějších růží bydlel skřítek. Byl tak nepatrný, že žádné lidské oko by ho nedokázalo spatřit. Za každým z jejích růžových lístků měl pokojík. Byl to dobrý a čistý tvor; jeho křídla byla průsvitná jako křídla jepice a jeho šaty voněly po rose.

Celý den se vyhříval v teplém světle, létal od květu ke květu a tancoval s motýly. Když však slunce začalo zapadat a rosa těžkla na stoncích, skřítek se vrátil do své růže, pečlivě za sebou zatáhl lístky a usnul, kolébán večerním vánkem.

Jednoho pozdního večera, právě když se skřítek chystal k odpočinku, zaslechl v zahradě kroky. Nebyly to lehké kroky zahradníka, ale tiché, opatrné našlapování. Do stínu pod starou lípou přišla krásná dívka a s ní mladý muž. Loučili se. Mladík musel odjet na dalekou cestu, za moře a hory, aby splnil úkol pro svého pána.

„Vezmi si tuto růži,“ řekla dívka a utrhla právě ten květ, ve kterém se ukrýval skřítek. „Bude ti připomínat moji věrnost.“

Mladík si růži přitiskl ke rtům a pak si ji schoval do náprsní kapsy kabátu, blízko srdce. Skřítek, celý vyděšený, se pevně chytil pestíku uprostřed květu. Cítil tlukot srdce toho muže a slyšel jeho slib, že se brzy vrátí.

Jenže v temném koutě zahrady, skryt za kmenem starého dubu, stál ještě někdo jiný. Byl to dívčin bratr. Byl to muž tvrdého srdce a temné mysli. Nesnášel onoho mladíka, protože byl chudý a protože ho sestra měla raději než jeho. Jakmile se milenci rozloučili a mladík se vydal na cestu lesem, bratr ho tajně sledoval.

Cesta vedla hlubokým hvozdem, kde stíny byly dlouhé a havraní křik věštil neštěstí. Tam, pod korunami prastarých stromů, bratr mladíka dostihl. Nebyl to čestný souboj. Bratr vytáhl nůž a udeřil zezadu. Skřítek cítil, jak srdce, u kterého odpočíval, náhle utichlo. Když vrah začal kopat jámu, do které chtěl tělo uložit, z růže vylétl a posadil na nedalekou větev. Sledoval jak vrah ukládá tělo i se zvadlou růží pod kořeny břízy a jak vše pečlivě zakrývá listím a hlínou.

„Teď už tě nikdo nenajde,“ uchechtl se vrah, otřel si nůž do trávy a spěchal domů.

Skřítek se však rozhodl, že to tak nenechá. Když vrah odcházel, jeden suchý březový list se mu zachytil ve vlasech. Skřítek se na ten list bleskově přenesl a nechal se na něm odnést. Cesta zpět do města byla dlouhá a skřítek se třásl hrůzou i zimou, ale věděl, že musí něco udělat.

Když vrah dorazil domů, skřítek se nepozorovaně sklouzl dolů a proklouzl pod dveřmi do dívčina pokoje. Našel ji plačící u okna. Tiše jí vlétl do ucha a začal jí našeptávat. Nebyla to slova, která lidé slyší ušima, bylo to jako pocit, tušení, které se rodí v srdci a do mysli se dostává jako sen.

V tom snu dívka viděla vše: les, břízu, nůž i bratrův krutý obličej. Skřítek jí ukázal přesné místo, kde její milý odpočívá. Dívka se probudila s výkřikem děsu a bolesti. Přesto neváhala ani chvíli. Věděla, co musí udělat.

Druhý den ráno, zatímco bratr ještě spal, se dívka vydala do lesa. Našla břízu a našla i místo s rozrytou hlínou. Našla tam svého milého a s ním i zvadlou, hnědou růži. Skřítek seděl na větvi břízy a smutně se díval jak dívka pláče. Dívka však neplakala jen pro sebe. Vzala jasmínovou snítku, která rostla opodál, a zasadila ji do krásného květináče, do kterého uložila i to nejdražší, co jí po milém zbylo, jeho památku.

Květináč s jasmínem si postavila na okno ve svém pokoji. Každý den jej zalévala svými slzami. A jasmín rostl nevídanou rychlostí. Jeho květy byly bělejší než sníh a voněly tak silně, že se vůně šířila celým domem.

Skřítek se usídlil v jednom z jasmínových květů. Každou noc létal k vrahovi, který spal ve vedlejším pokoji, a sedal mu na prsa. Přinášel mu sny o lese a o bříze, až se vrah budil hrůzou a potil studeným potem. Rostlina jasmínu jako by věděla o zločinu. Její kořeny pily dívčin smutek a její květy čerpaly sílu z pravdy.

Jednoho dne bratr nevydržel tíhu svého svědomí a tu všudypřítomnou vůni, která ho pronásledovala. Vstoupil do sestřina pokoje a chtěl květináč vyhodit z okna. Ale sotva se jasmínu dotkl, z bílých kalichů vyletěl roj neviditelných duchů květin, které vedl náš malý růžový skřítek. Nebyli to bojovníci s meči, ale síla jejich dobroty a touhy po spravedlnosti byla zdrcující. Vrah pocítil takovou slabost a úzkost, že klesl na kolena. V tu chvíli se do pokoje dobyla stráž, kterou sestra tajně přivolala, neboť v jasmínovém květináči skrývala důkaz, který její bratr při svém činu ztratil. U svého milého v hlíně našla bratrův vlastní prsten.

Zlo bylo potrestáno, ale ani tak příběh nekončí veselím, jak už to někdy u skutečných příběhů bývá. Přesto s sebou přináší naději. Jasmín v okně sice uvadl, když byla spravedlnost naplněna, ale jeho semínka vítr rozfoukal do všech zahrad v okolí.

Skřítek se vrátil ke své růži. Byla už starší a její lístky nebyly tak pevné, ale on ji měl i tak stále stejně rád. Možná dokonce víc než kdy dřív. Věděl totiž, že i ten nejmenší tvor, pokud má odvahu stát na straně dobra a pravdy, dokáže pohnout světem. A kdykoliv v té zahradě rozkvete nová růže, skřítek v ní najde svůj domov a připomíná všem, kteří chtějí naslouchat, že láska a věrnost jsou silnější než zlo a tma pod březovými kořeny.

Článek Duch v růži a svědectví z okvětního lístku se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Zatímco starší sestry si hrály s potopenými poklady, nejmladší víla trávila dny tím, že poslouchala vyprávění své babičky o lidském světě nad hladinou. Ten svět jí připadal plný neznámých a zajímavých věcí, podivných lidí, kteří neměli ocasy jako ona a teplého slunce, které dolů do hlubin moře nedosáhlo. Když jí konečně bylo patnáct let, směla poprvé vyplavat na hladinu.

Právě toho večera zuřila na moři strašlivá bouře. Těžké vlny rozbily velkou plachetnici na kusy. Víla mezi potápějícími se trámy zahlédla mladého prince. Nemohla ho jen tak nechat utonout. Podepřela mu hlavu a plavala s ním celou noc, až ho za svítání položila na jemný písek nedaleko bílého kláštera. Schovala se za útesy a sledovala, jak z budovy vychází mladá dívka. Princ se v tu chvíli probudil a usmál se na ni. Myslel si, že to ona mu zachránila život. Mořská víla, která to celé sledovala zpoza kamenů se smutně ponořila zpět do hlubin.

Jenže mořská víla nemohla na prince zapomenout. Toužila po lidském světě. Stále víc a víc, až se jednoho dne v zoufalství vydala k mořské čarodějnici. „Pomohu ti,“ zakrákala čarodějnice v temné jeskyni. „Dám ti nohy, abys mohla chodit po souši. Ale varuji tě. Každý tvůj krok bude bolet, jako bys našlapovala na ostré střepy skla. A jako odměnu si vezmu tvůj krásný hlas. Už nikdy nepromluvíš, ale budeš mít lidské nohy. Zůstaneš člověkem napořád, pokud ti princ vyzná lásku a vezme si tě za ženu. Pokud ne, s prvními paprsky slunce po jeho svatbě se proměníš v mořskou pěnu a zemřeš.“

Víla přesto souhlasila. Vypila čarodějný nápoj a usnula.

Na břehu

Když se probudila zjistila, že leží na pláži. Před ní stál princ. Ve chvíli, kdy se pokusila vstát, nohy ji zabolely přesně tak, jak ji čarodějnice varovala. Přesto se na něj usmála.

Princ ji vzal do svého zámku. Měl ji rád. Byla to jeho tichá společnice, jeho dobrá přítelkyně, kterou choval v srdci jako milou sestru. Ale jeho pravá láska patřila dívce z pláže, o které věřil, že ho tehdy vytáhla z vln. Malá mořská víla neměla hlas. Nemohla mu říct kdo je, odkud přichází ani, že to byla ona, kdo ho tehdy za bouře zachránil. A tak dělala to jediné co mohla – tančila. Tančila pro prince i když ji každý její krok bolel jako rána nožem.

Když král rozhodl, že se princ musí oženit s dcerou sousedního krále, princ se bránil, dokud nezjistil, že tou princeznou je právě ona dívka z kláštera. A zatímco jeho štěstí neznalo mezí, víle tiše pukalo srdce. Věděla, že podle dohody s čarodějnicí se první ráno po princově svatbě promění v mořskou pěnu a zemře.

Svatba se slavila na nádherné lodi. Když slunce zapadlo, víla stála u zábradlí a dívala se do temných vln. Vtom se na hladině objevily její sestry. Měly ostříhané vlasy – daly je čarodějnici výměnou za její záchranu. „Sestřičko!“ volaly a podávaly jí ostrý nůž. „Zabodni to princi do srdce dřív, než vyjde slunce! Až jeho krev skane na tvé nohy, srostou zpět v rybí ocas a ty se k nám vrátíš do moře. Udělej to, nebo zemřeš! Pospěš si, slunce již vychází!“

Volba srdce

Víla vzala nůž do třesoucích se rukou. Došla k plátěnému stanu, kde spal princ se svou novou nevěstou. Viděla, jak se princ ve spánku usmívá. Podívala se na ostří nože a pak na něj. Ne. Nedokázala by ublížit tomu, koho měla tak ráda. S tichým vzdechem vyběhla zpět na palubu a hodila nůž daleko do moře.

V tu chvíli na obzoru vykoukl první sluneční paprsek. Víla cítila, jak se její tělo rozpouští a mění se v chladnou mořskou pěnu. Ale nezemřela. Zvedla se z vln a zjistila, že se vznáší ve vzduchu. Kolem ní poletovaly průsvitné bytosti. „Kdo jste? A kde to jsem?“ zeptala se a ke svému překvapení zjistila, že má zpět svůj hlas, i když zněl jako šumění větru.

„Jsme dcery vzduchu,“ odpověděla jedna z bytostí. „Mořská víla nemá nesmrtelnou duši. Ale když vykoná dost dobrých skutků, může ji získat. Ty jsi obětovala svůj život z čisté lásky. Nyní budeš létat s námi. Budeme rozhánět bouřkové mraky, přinášet chladný vánek tam, kde slunce spaluje zemi, a chránit přírodu. Až uplyne tři sta let získáš svými dobrými skutky nesmrtelnou lidskou duši.“

Malá mořská víla se naposledy podívala na loď, usmála se a vznesla se na ranním obláčku vysoko k nebi.

Článek Malá mořská víla a dcery vzduchu se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.

Čaroděj se zrcadlem létal po světě a smál se, až se za břicho popadal. Zrcadlo se mu ale vysmeklo, spadlo na zem a roztříštilo se na miliony a miliony drobných střípků. Létaly vzduchem jako neviditelný prach. Když někomu takový střípek spadl do oka, viděl už jen to špatné. A co hůř, když mu střípek zasáhl srdce, proměnilo se v kousek ledu. Neumělo už mít rádo.

Růže v podkroví a náhlý chlad

Ve velkém městě, kde byly domy namačkané těsně vedle sebe, bydlely dvě děti. Chlapec Kaj a dívenka Gerda. Nebyli to sourozenci, ale měli se rádi jako bratr a sestra. Rodiče jim na střeše mezi jejich okny postavili dva velké dřevěné truhlíky, ve kterých rostly nádherné červené růže. Děti tam sedávaly, držely se za ruce a poslouchaly, jak si vlaštovky stěbetají na střechách.

Jednoho letního dne si prohlíželi obrázkovou knížku, když Kaj najednou vykřikl: „Au! Píchlo mě u srdce! A něco mi spadlo do oka!“

Gerda se mu snažila do oka kouknout, ale nic tam neviděla. Byl to totiž onen neviditelný střípek z čarodějova zrcadla. Kaj se odtáhl. Najednou se mu zdálo, že Gerdiny šaty jsou ošklivé. Dokonce kopl do truhlíku a utrhl tu nejkrásnější růži. „Fuj, vždyť je v ní červ!“ lhal. Změnil se. Jeho srdce začalo mrznout.

Když přišla zima a napadl první sníh, Kaj vzal sáňky a běžel na náměstí. Tam přijely obrovské, bílé saně tažené bílými koňmi. Řídila je žena celá v bílém kožichu. Byla to Sněhová královna. Byla oslnivě krásná, ale celá z ledu. Kaj si své malé sáňky přivázal za ty její a ona ho odvezla daleko pryč, až do svého království na severu, kam nikdy nedosáhlo slunce.

Zahrada zapomnění a pomoc na cestě

Gerda proplakala mnoho nocí. Nechtěla uvěřit, že by Kaj zemřel, jak říkali dospělí. Oblékla si teplý kabátek, obula nové červené botičky a vydala se ho hledat.

Cesta ji zavedla až k řece, po které plula v malé lodičce, dokud nezastavila u domku s doškovou střechou a okny s červenými a modrými sklíčky. Bydlela tam stará kouzelnice s velkým slaměným kloboukem. Gerda se jí moc líbila a chtěla si ji nechat. Proto začarovala zahradu tak, aby v ní kvetly všechny květiny světa, kromě růží. Ty nechala zmizet pod zemí. Kdyby totiž Gerda uviděla růži, vzpomněla by si na Kaje.

Gerda v té podivné zahradě pobyla dlouho a málem opravdu zapomněla. Ale jednoho dne si všimla kouzelničina klobouku. Byla na něm namalovaná červená růže. Gerda se rozplakala. Její horké slzy dopadly na zem, hlína pukla a z ní vyrostl růžový keř. „Kaj není pod zemí, žije“ zašeptaly růže. „Musíš jít dál!“

A tak Gerda utekla. Z podzimu rovnou do chladné zimy. Potkala moudrou vránu, která ji zavedla do velkého paláce. Žil v něm hodný princ s princeznou. Když slyšeli Gerdin příběh, dali jí teplý rukávník, kožíšek a zlatý kočár, aby se jí lépe cestovalo.

Loupežníci a cesta na sever

Zlatý kočár ale v temném lese přilákal loupežníky. Vrhli se na něj a chtěli Gerdu unést. Zachránila ji malá loupežnická dcerka, která měla rozcuchané vlasy a oči tmavé jako uhlíky. „Neublížíte jí, bude si se mnou hrát!“ poručila loupežníkům.

Večer, když loupežnická dcerka usnula, uslyšela Gerda z rohu jeskyně hluboký hlas. Byl to zajatý sob. „Znám Sněhovou královnu,“ řekl sob. „Odvezla malého chlapce na daleký sever, do Laponska.“

Jejich tichý rozhovor probudil loupežnickou dcerku. A i když vypadala jako drsná loupežnická holka, uvnitř nebyla zlá. Uřízla sobovi provazy, aby ho osvobodila, Gerdě vrátila rukávník a řekla: „Běž zachránit svého kamaráda. Ale utíkejte, než se vzbudí ostatní loupežníci.“

Srdce z ledu a teplo slzy

Sob utíkal dnem i nocí. Byla taková zima, až stromy praskaly. Konečně dorazili k ledovému paláci Sněhové královny. Zdi byly postaveny z mrazivého sněhu a okna z kusů ledu. Palác byl obrovský, prázdný a děsivě tichý.

Uprostřed největšího, zamrzlého pokoje seděl Kaj. Byl skoro modrý mrazem, ale ani to necítil. Sněhová královna mu poručila: „Slož z těchto kusů ledu slovo LÁSKA. Jestli to dokážeš, jsi volný.“ Ale s chladnou a bezcitnou myslí se mu to nedařilo. Ledové kostky mu klouzaly z rukou a nedokázal poskládat ani to slovo, natož pochopit jeho význam.

Vtom do sálu vběhla Gerda. Šaty měla potrhané, boty i kabát ztratila někde cestou, mrazem popraskané rty se jí třásly, ale když uviděla Kaje, rozběhla se k němu a pevně ho objala. „Kaji! Můj milý Kaji! Konečně jsem tě našla!“

Kaj seděl strnule a tiše. Díval se na ni chladnýma očima a nepoznával ji. Gerdě to zlomilo srdce. Začala plakat. Její upřímné, horké slzy dopadly na Kajovu hruď. Propálily se skrz kabát až do jeho srdce, kde rozpustily ten strašlivý kousek ledu.

Kaj se zhluboka nadechl a podíval se na Gerdu. Její láska a smutek ho tak dojaly, že se sám rozplakal. Plakal tak silně, že mu z oka vyplavil i druhý kouzelný střípek. „Gerdo? Kde jsi byla tak dlouho? A jaká je tu najednou zima!“ řekl a objal ji.

Jakmile se usmáli, znaky na kouscích ledu kolem nich, už nebyly jen podivnými symboly. Konečně v nich Kaj viděl písmena, ze kterých dokázal poskládat to nejdůležitější slovo – LÁSKA. Kaj byl volný. Kouzlo chladného rozumu bylo poraženo obyčejným, upřímným citem.

Chytili se za ruce a vydali se na dlouhou cestu domů. Když došli k jejich domu a vystoupali po schodech na střechu k dřevěným truhlíkům, zjistili, že zatímco byli pryč, vyrostli z nich velcí lidé. Ale uvnitř, ve svých srdcích, zůstali dětmi. A nad nimi zrovna rozkvétaly letní červené růže.

Článek Sněhová královna a střípky zrcadla se nejdříve objevil na Snilkuvsvet.cz.