Byl jednou jeden mlynář, který měl sice prázdnou kapsu, ale o to víc prořízlou pusu. Jednoho dne, když do vesnice přijel sám král vybírat daně, chtěl se mlynář udělat důležitým. Vypnul hruď a prohlásil: „Můj pane, já nemám zlaťáky. Ale mám dceru, a ta je tak šikovná, že umí na kolovrátku upříst z obyčejné slámy čisté zlato!“
Král byl velmi chamtivý. Jakmile uslyšel slovo „zlato“, zablesklo se mu v očích. Nařídil strážím, aby mlynářovu dceru okamžitě odvedli na hrad.
Zavedli ji do velké komnaty, která byla od podlahy až ke stropu plná suché slámy. Uprostřed stál jen dřevěný kolovrátek a stolička. Král zamkl dveře na těžký železný klíč a přes klíčovou dírku zavolal: „Jestli do rána neupředeš z této slámy zlato, čeká tě přísný trest!“
Dívka zůstala sama. Sedla si na studenou kamennou zem a usedavě se rozplakala. Nevěděla, jak upříst obyčejnou nit, natož zlatou.
Najednou to v rohu místnosti zapraskalo. Ze stínů vystoupil malý, podivný mužíček. Měl špičatý nos a na hlavě zmačkaný klobouk. „Dobrý večer, mlynářova dcero,“ zaskřehotal. „Proč tak pláčeš?“ „Musím upříst ze slámy zlato,“ vzlykala dívka, „ale vůbec nevím jak.“ Mužíček se usmál. „Co mi dáš, když to udělám za tebe?“ „Svůj korálový náhrdelník,“ nabídla rychle. Skřítek si náhrdelník vzal, sedl ke kolovrátku a začal šlapat. Frrr, frrr, frrr. Třikrát se kolo otočilo a cívka byla plná zlaté nitě. Tak to šlo celou noc. Než vyšlo slunce, všechna sláma zmizela a komnata zářila kupami zlata.
Když to král ráno uviděl, nemohl uvěřit vlastním očím. Ale zlata mu nebylo dost. Odvedl dívku do ještě větší komnaty plné slámy. „Upřeď do rána i tohle, a nic se ti nestane.“
V noci se mužíček objevil znovu. Tentokrát si za svou práci vyžádal dívčin stříbrný prsten. A do rána byla i tato místnost plná zlata.
Třetího dne král dívku odvedl do té největší síně na hradě. Sláma tu sahala až po klenutý strop. „Jestli tohle do rána proměníš ve zlato, staneš se mou ženou,“ slíbil král.
Když padla tma, skřítek přišel potřetí. „Co mi dáš za mou pomoc dnes?“ zeptal se. „Už nemám vůbec nic,“ zašeptala smutně dívka. „Tak mi slib,“ řekl skřítek s úšklebkem, „že až se staneš královnou, dáš mi své první dítě.“ Dívka, která nevěděla, jak jinak si zachránit život, ve strachu souhlasila. Skřítek naposledy roztočil kolovrátek a splnil svůj úkol. Ráno král dodržel slovo a vystrojil velkolepou svatbu. Z mlynářovy dcery se stala královna.
Uplynul rok. Královně se narodilo krásné děťátko. Na svůj dávný slib v té velké radosti už dávno zapomněla.
Jednoho večera se ale rozletěly dveře a v komnatě stál ten podivný malý mužíček. „Přišel jsem si pro to, co mi patří,“ řekl a ukázal na kolébku.
Královna se zděsila. Nabízela mu všechny poklady království, truhly perel i truhly mincí, jen aby jí dítě nechal. Ale skřítek kroutil hlavou. „Něco živého má pro mě větší cenu než všechno zlato světa.“
Královna plakala tak usedavě a hlasitě, že se mužíčkovi přece jen trochu zželelo. „Abys neřekla, že mám srdce z kamene, dám ti tři dny,“ řekl nakonec. „Když do té doby uhodneš mé pravé jméno, můžeš si dítě nechat.“
První den královna zkoušela všechna jména, co znala: Kašpar, Melichar, Baltazar. Skřítek jen kroutil hlavou: „Ne, tak se nejmenuji.“ Druhý den zkoušela ta nejkurióznější jména z celého království: Křivonožka, Zlatosládek, Vousáč. „Ne, tak se nejmenuji,“ smál se skřítek.
Třetího dne ráno se vrátil posel, kterého královna vyslala do hlubokých lesů. „Má paní,“ vyprávěl zadýchaně. „Nenašel jsem žádná nová jména. Ale když jsem šel v noci přes liščí hory, viděl jsem planout malý oheň. Kolem něj skákal na jedné noze legrační skřítek a zpíval si:
Dneska peču, zítra vařím, pozítří královně štěstí zmařím! Královské dítě už je moje, nikdo totiž neví jak Rumpelstilzchen se jmenuje!“
Královně spadl obrovský kámen ze srdce.
Když večer mužíček přišel, zeptal se vítězoslavně: „Tak, paní královno, jak se jmenuji?“ Královna začala hádat tak jako vždy. „Je to snad Jan?“ „Ne.“ „Nebo Matěj?“ „Ne.“ „Tak se tedy jmenuješ… Rumpelstilzchen!“ řekla královna nahlas a pevně.
Skřítek vytřeštil oči. „Který čert ti to poradil? To je podvod, to je podvod,“ křičel vzteky. Dupnul pravou nohou do podlahy tak silně, že ji prorazil. Pak rozzuřeně vyběhl ze dveří a už ho na hradě nikdy nikdo neviděl.
Královna své dítě zachránila. A všem u dvora i svému králi přísně zakázala, aby ještě někdy toužili po zlatě víc, než je zdrávo.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář