Filípek seděl na posteli a díval se z okna do černočerné tmy. Všichni už dávno spali, dokonce i pes Baryk v boudě hlasitě chrápal. Ale Filípek spát nemohl. Byl totiž hlídač. A to ne ledajaký. Byl to hlídač, který hlídal babiččinu zahradu. Na nose měl brýle po dědečkovi, i když viděl jako rys, a v ruce svíral baterku.
Venku bylo ticho, jen občas zašustilo listí. Pak se toozvalo. Z rohu zahrady, přesně tam, kde rostly babiččiny nejvzácnější růže, se neslo podivné pískání. Fííí… pííísk! Znělo to jako flétna, ale mnohem tišší.
„Záhada,“ špitl Filípek a srdce mu vyskočilo až do krku. Růžový keř se v měsíčním světle zavlnil, jako by jej počechral vítr. Ale nefoukal ani větříček.
Filípek věděl, co musí udělat. Žádný správný hlídač se neschovává pod peřinou. Opatrně vklouzl do svých gumáků, které stály připravené u dveří, a přehodil si přes pyžamo svůj župan s autíčky. Vypadal teď jako opravdový vyšetřovatel záhad.
Otevřel potichu dveře na terasu. Ozvalo se hlasité zavrzání pantů, ale naštěstí se nikdo v domě neprobudil. Zahrada v noci vypadala úplně jinak než ve dne. Stíny stromů připomínaly dlouhé ruce, které se natahují po trávníku, a pískoviště vypadalo jako temná jáma.
Filípek udělal krok do tmy. Pískání z růžového keře zesílilo. Znělo to skoro jako nějaká písnička. Ale taková, kterou píská někdo, kdo to moc neumí.
„Haló?“ zkusil Filípek zašeptat do tmy.
Pískání okamžitě přestalo. Keř se naposledy zatřepal a nastalo ticho. Filípek sevřel baterku pevněji. Byl už jen kousek od záhonu. Teď musí být odvážný. Zhluboka se nadechl a namířil baterku přímo na největší růžový květ.
Cvak!
Kužel žlutého světla prořízl tmu a dopadl na keř. A tam, schovaný za velkým růžovým květem, se krčil… duch! Nebyl to ale žádný obrovský strašák. Byl malinký, sotva jako jablíčko, a svítil jemně modrou barvou. Měl velké oči a vypadal, že se hrozně lekl.
„Jé, zhasni!“ vypískl duch tenkým hlasem a zakryl si oči průsvitnýma rukama. „To je moc světla!“
Filípek byl tak překvapený, že baterku sklonil k zemi. „Promiň,“ vykoktal. „Já jsem nevěděl, že máme na zahradě duchy.“
Duch opatrně vykoukl zpoza růže. „Na téhle zahradě jsem jen já. To je moje zahrada,“ řekl a trochu se nafoukl pýchou. „Já jsem Alfons. A ty jsi lovec duchů?“
Filípek zakroutil hlavou. „Ne, já jsem hlídač Filípek a hlídám tady babiččinu zahradu. Slyšel jsem pískání a viděl jsem, jak se hýbe keř. Myslel jsem, že je tu zloděj.“
Alfons se zasmál, znělo to jako cinkání skleněných kuliček. „Zloděj? Kdepak! Já svou zahradu taky hlídám. Stejně jako ty. Ale v noci je tu hrozná nuda, tak si pískám. Říkal jsem si, že by mohl někdo přijít.“
„Ty jsi chtěl, aby tě někdo slyšel?“ zeptal se Filípek a přistoupil blíž.
„Jasně! Duchové mají rádi pozornost, i když děláme, že ne,“ přiznal Alfons a vyletěl zpoza růže. Vznášel se ve vzduchu jako bublina z bublifuku. „Poslouchej!“
Alfons se nadechl a spustil: Fííí, fjuuu, písk! Byla to veselá melodie, která roztančila i světlušky poletující kolem.
Filípek se usmál. Strach byl úplně pryč. Místo strašidel tu měl nového kamaráda. „To je moc hezké, Alfonsi. Naučíš mě to taky? Já pískat neumím,“ přiznal smutně Filípek.
„Žádný problém,“ zvolal Alfons s radostí a s vervou se pustil do výuky. Filípkovi to zprvu moc nešlo, ale nakonec se mu povedlo zapískat správně, alespoň několik not. „Hurá, už mi to začíná jít,“ smál se Filípek a měl obrovskou radost z toho, že konečně umí pískat. „Ale už musím jít spát, promiň,“ houkl Filípek. „Můžu přijít zase zítra?“
„Jasně, budu tady. Je to konec konců moje zahrada, malý hlídači,“ zamával Alfons a začal pomalu blednout, až vypadal jako obyčejná mlha nad trávníkem. „Zítra v noci ti zapískám novou písničku!“
„Dobrou noc,“ zvolal za ním Filípek a pak se vrátil do své postele. Nohy ho zábly, ale hřálo ho tajemství. Babiččina zahrada nebyla strašidelná. Byla kouzelná. A on byl jediný, kdo o tom věděl.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář