Princezna Ema nemohla usnout. Převalovala se v posteli zleva doprava, ale polštář byl příliš měkký a ticho v komnatě příliš velké. Všechny hračky už spaly, i měsíc za oknem se zdál ospalý, jen Ema měla oči dokořán.
Vstala a bosýma nohama vklouzla do vlněných papučí. Vzala si z věšáku tátův starý kabát, který jí sahal až na zem, a potichu otevřela těžké dveře. Opatrně vykoukla na chodbu. Nikdo tam nebyl a všude bylo ticho. Ema potichoučku vyrazila do stájí.
Prošla nádvořím přes které se táhly strašidelné stíny stromů a zatlačila na vrata stáje.
Uvnitř bylo teplo. Vonělo to tam senem, kůží a koňmi. Většina koní už podřimovala, ale v posledním boxu se někdo hýbal. Byla to Vločka. Bílá klisna s šedými flíčky na bocích. Nespala. Přešlapovala nervózně z kopyta na kopyto a uši jí kmitaly sem a tam, jako by poslouchala něco, co nikdo jiný neslyší.
„Taky nemůžeš usnout?“ zeptala se Ema šeptem.
Vločka se k ní sklonila. Její velká hlava se vynořila ze stínu. Zhluboka vydechla nosem do Eminých dlaní, až ji teplý vzduch zašimral. Jenže pak se Vločka lekla, pohodila hlavou a zastříhala ušima. Ema to uslyšela taky.
Škráb… buch… škráb…
Ozvalo se to z tmavého rohu stáje. Nebylo to hlasité, ale nešlo to přeslechnout. Ema ztuhla.
„Co to bylo?“ zašeptala spíš sama pro sebe. Nečekala, že by ji Vločka odpověděla.
Škráb… buch…
Vločka trhla hlavou, přitiskla uši dozadu a ustoupila o krok. Sláma jí zapraskala pod kopyty. Ať to bylo, co to bylo, Vločce se to nelíbilo.
Ema polkla. Najednou by nejraději zase ležela ve své posteli, i kdyby byl polštář stokrát měkký.
V hlavě se jí vyrojily všelijaké představy. Co když je to zloděj? Nebo nějaké příšerné stvoření, o kterém se vypráví jen v pohádkách? Měla chuť otočit se na patě a utéct zpátky do komnaty.
Jenže Vločka se třásla. Její velká, silná klisna, která se ve dne ničeho nebála, se teď bála víc než princezna.
Ema sevřela prsty do pěstí uvnitř rukávů tátova kabátu.
„Já jsem princezna,“ pomyslela si, „a princezny přece neutíkají.“
Zhluboka se nadechla.
„Neboj,“ zašeptala, i když se bála úplně stejně. „Půjdu se tam podívat.“
Škráb… tiché zakňučení… a pak zase bouchnutí.
Ema udělala jeden malý krok směrem do toho stínu. Potom druhý.
Malá záhada v rohu stáje
V rohu stáje stál starý dřevěný kýbl, který tu podkoní Matěj někdy zapomínal. Vedle něj hromádka sena, pár rozsypaných zrníček a… něco se tam hýbalo.
Škráb… buch…
Ema se sehnula, ale viděla jen stín, který se uvnitř kýblu rychle míhal dokola. Najednou jí došlo, co se asi stalo.
Pomalu, opatrně, aby to neudělalo moc rámusu, uchopila kýbl za ucho.
„Dobře, Emčo,“ pošeptala si. „Jen ho maličko nakloníš.“
Kýbl lehce pootočila na bok. Zevnitř vykoukla malá šedá hlavička s korálkovýma očima a dlouhými vousky.
Myška.
Chudinka malá, menší než Emina dlaň. Zřejmě spadla dovnitř, když hledala nějaké to zrní na večeři, a už se nedokázala vyškrábat ven.
„Aha,“ vydechla s úlevou Ema. „Tak to jsi ty, ta tajemná příšera, co nás tu straší?“
Myš se k přitiskla ke stěně kýblu a tiše pískla. Měla větší strach než Ema.
„Neboj se,“ řekla Ema co nejklidnějším hlasem. „Já ti neublížím.“
Klekla si, kýbl naklonila ještě víc, aby mohla myška vyběhnout. Myška chvíli váhala, ale pak rychle vyběhla ven, proběhla po hromádce sena a zmizela v malé škvíře ve zdi.
Bylo po záhadě.
A po šramotu.
Ema se vrátila k Vločce. Klisna zafrkala a přiblížila hlavu k jejímu rameni, jako by se ptala: „Tak co?“
„Už je to v pořádku,“ usmála se Ema a pohladila ji po krku. „Byla to jen malá myška, která se nemohla dostat z kýblu. A taky se bála. Stejně jako my.“
Ema začala klisnu pomalu hladit.
Vločka přestala přešlapovat. Myš už dávno zalezla do svého pelíšku a stájemi se rozlilo tiché, bezpečné ticho.
„Dobrou noc, Vločko,“ špitla Ema.
Klisna přivřela oči. Jednu zadní nohu uvolnila a opřela ji jen o špičku kopyta. To bylo znamení. Koně tak stojí, když vědí, že je všechno v pořádku. Konečně mohla jít spát. A Emě už také pomalu těžkla víčka.
Pomalu, velmi pomalu se od Vločky odlepila, přešla přes nádvoří a vrátila se do své komnaty. Stíny stromů už ji tolik neděsily. Vždyť před chvílí se postavila svému strachu aby zjistila, že má úplně obyčejnou myší velikost.
A než měsíc stihl poskočit o kousek dál po obloze, princezna i klisna tvrdě spaly. A někde v malé škvíře ve zdi usnula i myška, která si od teď bude dávat pořádný pozor na kyblíky.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář