Když se večer podíváte vzhůru na oblohu, uvidíte tam spoustu zářivých hvězdiček. Tolik, že je ani nejde spočítat. Ale tahle pohádka je o jedné malé výjimečné hvězdičce. Nebyla nejjasnější ani největší na celém nebi, ale měla v sobě jiskru zvědavosti a radosti, která dokázala rozzářit i tu nejtemnější noc. Proto ji nikdo neřekl jinak než Jiskřička. A tahle Jiskřička si moc ráda hrála a honila se svými sestřičkami a bratříčky po noční obloze.
Jednou v noci, když se Jiskřička zase dívala dolů na spící svět, zaujala ji malá světélka, která viděla dole na zemi. Byla to světla z oken domů a bytů na zemi. Jiskřička nikdy žádná taková světla zblízka neviděla a zatoužila je konečně poznat. A tak se bez rozmyslu vrhla dolů, k Zemi.
Cesta dolů byla dlouhá, ale Jiskřička se na ní vydala s velkým nadšením. Tak moc se těšila až bude konečně dole a uvidí zblízka to, co vždy mohla sledovat jen z té velké výšky. Ale jak se blížila k zemi, její jas začal pomalu slábnout. Když konečně přistála na měkké louce, s hrůzou zjistila, že už nesvítí tak jasně jako dřív. Když byla ještě nahoře. Nyní byla jen malou, sotva viditelnou hvězdičkou s plamínkem světla tak slabým, že se bála, že by mohla každou chvíli vyhasnout, když byť jen trochu zafouká vítr.
„Ach ne!“ vykřikla Jiskřička zoufale. „Jak se teď vrátím domů? Jak mě moji bratříčci a sestřičky najdou?“ Bez svého kouzelného třpytu nedokázala vzlétnout a vyletět zpět na oblohu.
Začala bloudit po louce a volala o pomoc, ale její slabý hlásek se ztrácel v nočním tichu. Byla sama, ztracená a smutná. Za chvíli ji začaly bolet její malé nožičky, které nebyly na chození po zemi vůbec zvyklé. A ona nakonec samým vyčerpáním usnula na měkké trávě.
Ráno se probudila a s překvapením zjistila, že se nad ní sklání malá holčička. Ta holčička se jmenovala Eliška a ráda chodila brzy ráno pozorovat východ slunce a probouzející se přírodu. Malé hvězdičky v trávě si zprvu nevšimla, ale když zahlédla, jak se v trávě něco třpytí, zvědavě se přišla podávat blíž. A pak si jí uviděla. V trávě ležela malá, sotva zářící Jiskřička. Nebála se a opatrně ji vzala do dlaní.
„Podívejme se, co to tu máme,“ zašeptala Eliška. „Kdopak jsi? Jsi taková malá a smutná.“
Jiskřička se Elišce svěřila se svým příběhem. Ta pozorně poslouchala a její srdce pro ni plakalo.
„Neboj se, maličká,“ řekla Eliška s úsměvem. „Pomůžu ti najít cestu zpátky na oblohu.“
Eliška věděla, že hvězdy jsou nejlépe vidět z vysokého kopce za jejich městečkem. Vzala proto Jiskřičku do malé skleněné nádobky, aby ji chránila, a vydala se na dlouhou cestu.
Cesta na kopec byla náročná. Eliška musela překonat kamenité stezky a strmé svahy. Jiskřička v nádobce ji tiše povzbuzovala. Eliška nikdy nepřestala věřit, že se jí podaří dostat Jiskřičku zpátky domů.
Když se jim konečně podařilo dorazit na vrcholek kopce, byla už skoro noc. Slunce začalo zapadat a obloha tmavla nadcházející nocí. Eliška opatrně otevřela nádobku a položila Jiskřičku na velký plochý kámen.
„Promiň, blíž už tě k obloze dostat nedokážu. Ale určitě to bude stačit,“ zašeptala Eliška a povzbudivě se na ni usmála. „Teď už musíme jen počkat. Tvé sestry a bratři si tě určitě brzy všimnou.“
A tak tam spolu v tichosti seděly a pozorovaly, jak se na obloze začínají objevovat první hvězdy. Bylo to zvláštní, ale Jiskřička se cítila o něco lépe, už jen tím, že viděla svou rodinu. Byť vzdálenou a nedosažitelnou.
A pak se to stalo. Konečně. Jedna z jasných hvězd, která svítila přímo nad nimi, se začala třepetat. Zdálo se, že se na Jiskřičku dokonce usmívá. Byl to její nejstarší bratr, Světlík. Poznal svou ztracenou sestřičku.
Světlík začal zářit ještě víc. Posílal dolů své sestřičce paprsky svého jemného zářivého svého. Jiskřička cítila, jak se v ní probouzí ztracená síla. Její vlastní světlo začalo pomalu, ale jistě sílit.
Eliška s úžasem sledovala, jak se malá jiskřička proměňuje v jasnou hvězdu. Tak jasnou, že si musela zastínit před tím svitem oči. Když už Jiskřička získala zpět svou ztracenou zář, poděkovala Elišce z celého svého hvězdného srdce. „Děkuji ti, Eliško. Díky tobě jsem našla cestu domů. A abych ti oplatila, tak odteď už navždy ti budu svítit na cestu. Abys ani v noci nikdy nebyla sama a necítila se ztracená. Abys stejně jako já dokázala vždy najít cestu domů. Nejen ty, ale všichni lidé. Nikdy na tebe nezapomenu.“
A pak, s velkým zábleskem, se Jiskřička vznášela vzhůru, zpátky ke svým sourozencům na noční obloze. A jak stoupala výš a výš, její zář byla silnější a silnější. Až se nakonec stala tou nejzářivější hvězdou na noční obloze. Eliška se dívala za ní, dokud Jiskřička nesplynula s ostatními hvězdami. Byla ráda, že hvězdičku našla zrovna ona a mohla ji pomoct.
A tak, děti, pamatujte si, i když se někdy cítíte ztracené nebo slabé, neztrácejte naději. Vždycky existuje někdo, kdo vám pomůže. Stačí mít jen odvahu o pomoc požádat. I malá jiskřička v sobě může skrývat velkou sílu. Stejně jako Jiskřička našla cestu domů díky laskavosti a vytrvalosti, i vy najdete svou cestu, pokud budete věřit a nevzdáte se. A nezapomeňte, že i vy sami můžete být tou jasnou hvězdou, která pomůže někomu jinému najít jeho cestu. A když se budete v noci cítit ztracení a sami, věřte, že nejste.
Stačí zvednout oči k obloze a podívat vzhůru. Bude tam. Ta nejzářivější hvězdička na celé obloze. Zkuste ji zamávat. Třeba na vás mrkne zpět.
Přidat komentář