Kdo si myslí, že v lese žijí jen samí dobráci a všichni se tam mají rádi, ten tam byl asi jenom v neděli na borůvkách. I mezi zvířaty se totiž najdou povahy, nad kterými by jeden zaplakal. A takovou povahou byla i veverka Zubka.
Zubka netrpěla nouzí. Měla kožíšek hustý a rezavý jako čerstvě upečená houska a ve svém stromě rovnou tři dutiny plné zásob. Jenže Zubka měla jednu ohromnou vadu – byla lakomá, až zaplakat. Když viděla bukvici, musela ji mít, i když měla břicho plné. Když našla lískový oříšek, rvala si ho do tváří tak usilovně, až vypadala, že tam má snad dva tenisáky.
A co bylo nejhorší, začala krást těm, kteří se nemohli bránit. Kousek od ní bydlel pod kořeny starý plch jménem Píďa. Oči už mu moc nesloužily a tlapky se mu třásly. Když mu trvalo půl hodiny, než v mechu vyčmuchal jeden jediný zapadlý žalud, Zubka se zčistajasna snesla z větve, žalud mu vyfoukla přímo před nosem a ještě se mu ze špičky smrku drze vysmála.
Tohle všechno z povzdáli pozorovala Kmotra liška. Seděla pod kapradím, mrskala špičkou ocasu a kroutila hlavou. „Tohle, milá zlatá, přesahuje všechny lesní meze,“ zamumlala si pod vousy. „Kdo je tak nenasytný a cpe se i na úkor druhých, ten si koleduje o pořádný malér.“ A protože liška měla rozumu na rozdávání, vymyslela na lakomou veverku plán.
Druhý den si Kmotra liška sedla na pařez přesně pod strom, kde Zubka zrovna louskala cizí oříšek, a začala nahlas mudrovat, jako by mluvila sama k sobě: „Tedy, panečku, to bude letos zima, až bude v lese praštět. Starý havran povídal, že uhodí takové mrazy, až z toho slabší stromy samy rozpraskají. Obyčejná dutina prý letos nikoho nezahřeje, a komu do ní profoukne, tomu do rána ztvrdne oháňka na rampouch.“
Veverka na větvi zpozorněla. Kousek oříšku jí vypadl z tlamičky. „Co to říkáš, Kmotro?“ vypískla ustaraně. Liška dělala, že si jí vůbec nevšimla, jen si dál povzdychla: „Ještě že je tam ten starý, vykotlaný dub na kraji mýtiny. Dřevo má tvrdé jako kámen. Kdo si schová zásoby tam, ten se nemusí bát, ani kdyby padaly trakaře. Ale vejde se tam jen to nejnutnější. Já jdu raději spát do nejhlubší nory.“ A liška se potichu vytratila do mlází.
V Zubce hrklo. Její tři dutiny najednou vypadaly strašně křehce. Co když přijde ten strašlivý mráz a všechny oříšky ji zmrznou, nebo jí ty dutiny prasknou? Ne, to nemohla dovolit. Musela se přestěhovat do toho starého dubu. A protože byla lakomá a chamtivá, nerozhodla se tam přesunout jen „to nejnutnější“. Rozhodla se tam nacpat úplně všechno.
Lítala sem a tam jako hadr na holi. Tři dny a tři noci tahala vlašské ořechy, bukvice, šišky, sušené houby i ukradené žaludy. Starý dub byl sice prostorný, ale jeho dřevo už dávno zpuchřelo a nebylo tak pevné jako kdysi. Veverka ho plnila odspoda až nahoru. Dutina praskala ve švech, ale Zubka ještě přitlačila tlapkami.
„Ještě tenhle poslední oříšek, ten, co jsem vzala plchovi,“ funěla, „ten se tam prostě musí vejít.“ Opřela se do toho zády a oříšek vší silou do narvané dutiny vrazila.
Jenže pak se ozvalo tiché křup. Potom hlasitější prásk. A nakonec rána, jako z děla. Starý dub tu obrovskou hromadu zásob zkrátka nevydržel. Jeho kmen se s obrovským rachotem rozštípl vejpůl.
Zubka sotva stihla uskočit na vedlejší břízu, když se spustila lavina. Tisíce oříšků, bukvic a žaludů se vyvalily ven a sypaly se po celé mýtině. Kutálely se do trávy, do mechu, do křoví. Všechen ten hluk probudil celý les. Zvířátka se seběhla podívat, co se děje.
A co viděla? Mýtinu posetou tím nejlepším jídlem na zimu. Veverky z celého okolí, ptáci, myšky i starý, poloslepý plch Píďa najednou měli jídla tolik, že nevěděli, co dřív ochutnat. Byla to prostě hostina.
Zubka seděla na větvi břízy, koukala na tu spoušť a nezmohla se ani na slovo. Její velkolepá, dokonalá skrýš byla pryč a její zásoby si spokojeně louskal celý les.
Dole zpod kapradí na ni zamrkala Kmotra liška a zavolala: „To máš tak, milá Zubko! Kdo chce mít víc, než dokáže sám sníst, nakonec nemá nic.“
Od toho dne Zubka už nikdy nikomu nic neukradla a vždy si pro sebe nechávala jen to, co skutečně přes zimu dokázala sníst. A co se zbytkem? O ten se vždy spravedlivě podělila se zbytkem lesních zvířat. A starý plch Píďa? Ten měl tu zimu bříško kulaté jako kulička a spal tak tvrdě, že ho neprobudil ani ten nejtřeskutější mráz.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář