Byl jednou jeden starý mlynář, který měl tři syny. Když zemřel, zanechal jim jen to, co za celý život nastřádal: mlýn, osla a kocoura. Bratři se o dědictví rychle rozdělili. Nejstarší si vzal mlýn, prostřední osla a na nejmladšího Janka zbyl jen ten kocour.
Janek seděl na zápraží a byl smutný. „Bratři se spolu mohou spojit a dobře se uživí,“ povzdechl si. „Ale co já? Zůstal mi jen obyčejný kocour.“
Kocour, který zrovna dřímal na sluníčku, to uslyšel, otevřel jedno oko a promluvil lidským hlasem: „Netrap se, Janku. Dej mi plátěný pytel a nech mi u ševce ušít pár pořádných kožených bot, abych mohl chodit ostružiním i blátem. Uvidíš, že jsi nakonec nedopadl vůbec špatně.“
Janek se sice divil, že kocour mluví, ale protože zrovna neměl lepší nápad, boty mu obstaral. Kocour si je obul, natáhl si je vysoko na zadní tlapky, do pytle nasypal trochu zrní a vyrazil na lov.
Zanedlouho chytil pěkného, vypaseného králíka. Nenechal si ho ale pro sebe. Zamířil rovnou na královský hrad. Předstoupil před samotného krále, uctivě se poklonil a řekl: „Veličenstvo, můj pán, vznešený markýz z Karabasu, vám posílá tento dar z vlastních lesů.“ Markýz z Karabasu si kocour samozřejmě vymyslel, aby Janka trochu povýšil. Král měl z dárku velikou radost a kocourovi štědře poděkoval.
Tak to šlo několik týdnů. Kocour pravidelně nosil králi dary jménem markýze z Karabasu, až si král tohoto neznámého a štědrého šlechtice velmi oblíbil.
Jednoho letního dne se kocour dozvěděl, že se král se svou krásnou dcerou chystá na projížďku kolem řeky. Okamžitě běžel za Jankem. „Dnes udělej přesně to, co ti řeknu. Běž se vykoupat do řeky a o zbytek se postarám,“ přikázal mu.
Jakmile Janek skočil do vody, kocour vzal jeho staré, záplatované šaty a schoval je pod velký kámen. Když pak kolem projížděl královský kočár, kocour začal křičet: „Pomoc! Pomoc! Pan markýz z Karabasu se topí! A navíc mu zloději ukradli šaty!“
Král hned poznal kocoura, který mu nosil dárky. Okamžitě poslal své sluhy, aby mladíka z vody vytáhli. Protože „markýz“ neměl co na sebe, král mu nechal přinést ty nejkrásnější šaty ze své truhlice. Janku to v nich nesmírně slušelo a princezně se na první pohled zalíbil. Král ho pozval, ať se s nimi posadí do kočáru.
Zatímco kočár pomalu jel, kocour běžel napřed. Doběhl až k obrovskému hradu, ve kterém bydlel starý čaroděj. Kocour věděl, že čaroděj umí různá kouzla, a tak zaklepal na bránu a nechal se uvést dovnitř.
„Slyšel jsem o tvé obrovské moci,“ řekl kocour čaroději a uctivě smekl klobouk. „Prý se dokážeš proměnit ve lva nebo slona. Ale upřímně, to se mi nechce věřit.“
Čaroděj se zasmál, až se hrad otřásl. „Nevěříš? Tak se dívej!“ A ve vteřině stál před kocourem obrovský lev a strašlivě zařval.
Kocour předstíral velký strach a vykoktal: „T-to je úžasné! Ale vsadím se, že do něčeho malého, třeba do obyčejné myšky, se proměnit nedokážeš. Na to jsi moc velký.“
„Že nedokážu?“ urazil se čaroděj. Blesklo, zakouřilo se a na podlaze místo lva pobíhala malá šedá myška. Na to kocour čekal. Skočil, myšku chytil a rovnou ji spolkl. Bylo po čaroději.
V tu chvíli už na nádvoří hradu vjížděl královský kočár. Kocour seběhl po schodech, široce otevřel bránu a zvolal: „Vítejte, králi, na hradě markýze z Karabasu!“
Král žasl nad bohatstvím, princezna se usmívala na Janka a Janek sám nemohl uvěřit svým očím. Z chudého mlynářova syna se stal pán velkého panství. Zanedlouho se slavila velká svatba a chytrý kocour v kožených botách s nimi žil na hradě spokojeně a šťastně až do konce svých dnů.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář