Když se večerní červánky rozpustily v inkoustové tmě a poslední cinknutí tramvaje z ulice utichlo, pokojíček se ponořil do ticha. V tom tichu, na nejvyšší poličce mezi knížkami o zvířátkách a dřevěným vláčkem, seděla Luli.
Luli byla sovička. Neměla sice peří, které mají její opeřené příbuzné, neboť byla ušitá z té nejjemnější šedé látky a bříško měla plné pohankových slupek, ale měla dvě veliké knoflíkové oči. A ty oči viděly věci, které lidé, když spí, nikdy neuvidí.
Malá Káťa v postýlce nespala. Ležela pod peřinou nataženou až k bradě a srdíčko jí bušilo jako splašený zvoneček. Pokoj, který přes den milovala, se v noci změnil v nepřátelské území. Káťa se bála tmy. A ze všeho nejvíc se bála stínů.
Luli to cítila. Slyšela, jak Káťa zrychleně a mělce dýchá. Viděla, jak se její malé prstíky křečovitě svírají kolem cípu peřiny.
„Už to začíná,“ pomyslela si Luli s obavami.
Stín v koutě u skříně se začal protahovat. Nebyl to jen obyčejný stín houpacího koně. V Kátiných vystrašených očích se nahrbil, narostly mu tesáky a změnil se v hrozivého, černého draka, který se chystal skočit. Hromada kostek na koberci nebyla hračkou, ale špičatou, temnou horou, kde bydlí zlí skřeti.
Káťa tiše fňukla a schovala hlavu pod polštář. Zpoza okna se ozvalo táhlé „húú-húú“. Pro Luli to byl jen pan Sýček, ale pro Káťu to bylo zavytí noční příšery.
Luli věděla, že musí něco udělat. Nemohla slétnout dolů a Káťu obejmout, byla přece jen plyšová hračka. Ale měla svou vlastní kouzelnou moc. Soustředila veškerou svou sílu do svých velkých knoflíkových očí. Zadívala se směrem k nočnímu stolku a ze všech svých sil vyslala kouzlo.
Cvak.
Hvězdná lampa se rozsvítila.
Pokojem projela vlna světla posílená magií kouzelné plyšové sovičky. Strop přestal být stropem a stal se nekonečnou oblohou. A nejen to. Světelný proud narazil do stínu draka u skříně. Stín se zavlnil, bránil se, ale jasné světlo hvězd ho nemilosrdně osekalo. Tesáky zmizely. Hrb se narovnal. Najednou tam nebyl drak, ale jen starý, dobrý dřevěný houpací kůň s oprýskanou hřívou, který se ve světle hvězd přátelsky usmíval.
Proud světla pokračoval k temné hoře z kostek. Hvězdy ji obtančily a rozzářily ji jako vánoční stromeček. Nebyla to hora skřetů, bylo to jen barevné město z kostiček, které Káťa odpoledne postavila.
Káťa opatrně vykoukla zpod polštáře. Slzy jí ještě stékaly po tvářích, ale oči se jí rozšířily úžasem. Pokoj už nebyl černou dírou plnou příšer. Byl to magický vesmír, kde její hračky tančily pod hvězdnou oblohou.
Znovu se ozvalo zašustění u topení. Káťa sebou trhla, ale pak uviděla, jak po podlaze průvan posunul papírek od bonbonu, a který honil jeden žlutý světelný paprsek. Káťa se slabě, roztřeseně uchechtla.
Zvedla zrak nahoru, k poličce. Hvězdné světlo se odrazilo v Luliiných knoflíkových očích, takže to vypadalo, že na Káťu spiklenecky mrkla. Neboj se, říkala ta očka. Já jsem tady. A dáván na tebe pozor.
Káťa si s úlevou oddechla. Její strach se začal rozpouštět jako cukr v čaji. Sledovala točící se hvězdy, které pod Luliiným dohledem zpomalily svůj tanec do klidného, uspávajícího rytmu.
Noc plynula. Luli cítila, jak jí „těžknou víčka“, ačkoliv její práce strážkyně byla nejtěžší právě teď. Když za oknem začalo svítat ráno a Hvězdná lampa pomalu bledla, Luli věděla, že dnešní bitva byla vyhraná. Káťa spokojeně oddechovala, s jednou rukou omotanou kolem své panenky.
Luli se naposledy podívala na spící holčičku a stala se opět jen obyčejnou, nehybnou hračkou. Ale ona i Káťa dobře věděly, že v noci se zase promění v noční strážkyni, která dokáže přemoci i draky.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář