Byla jednou jedna malá myška, která se jmenovala Pískalka a bydlela v útulné noře pod kořeny starého dubu se svými sourozenci.
Venku právě vládla paní Zima. Celou krajinu přikryla tlustou bílou peřinou a stromy oblékla do stříbrných kabátků. Pro děti to byla nádhera, mohly sáňkovat a stavět sněhuláky, ale pro malou myšku to znamenalo velké starosti. Ve spíži v jejich noře totiž došlo poslední jídlo a bříška jejích malých sourozenců začala kručet hlady.
„Nebojte se, něco najdu,“ slíbila Pískalka statečně. Utáhla si červenou šálu z pavučin, nasadila čepičku ze suchého listu a vycupitala do mrazivého rána.
Sníh ji studil do tlapek a vítr štípal do čumáčku. Pískalka prohledávala zmrzlé pole křížem krážem. Hrabala pod závějemi, čmuchala u kamenů, ale nenašla ani drobeček. Všude byl jen sníh, led a ticho.
Pískalka se celá roztřesená zimou a smutkem posadila pod keř šípku. Po tváři jí stékala slzička, která v mrazu málem zmrzla. „Co si jen počnu?“ popotáhla tiše. „Nemůžu se vrátit s prázdnou.“
Vtom se nad ní ozvalo veselé: „Čimčara čim, pročpak pláčeš, maličká?“
Pískalka zvedla hlavu. Na větvi nad ní seděl starý, rozcuchaný vrabčák. Peří měl nafouknuté jako kuličku, aby mu nebylo zima, a moudrýma černýma očima si myšku prohlížel.
„Hledám zrníčka pro své bratříčky a sestřičky,“ pípla Pískalka. „Ale všechno je pryč. Zima všechno schovala.“
Vrabčák zakroutil hlavou a přeskočil na nižší větev. „Zima sice přikryla krajinu sněhem a schovala to, co máš ráda, ale když se koukneš i jinam než pod nohy, uvidíš jak je zima krásná a možná najdeš i něco dobrého“
Pískalka si protřela očka. Přestala hledět jen do sněhu a rozhlédla se po světě a poprvé viděla zimu jako krásnou, nejen ledovou a smutnou. Podívala se nahoru, kam ukazoval vrabčák. A tam to uviděla! Vysoko na holé větvi jeřábu se houpalo několik posledních sytě červených bobulek. V té bílé a šedé krajině zářily jako ty nejvzácnější drahokamy.
„Jeřabiny!“ vydechla myška úžasem. „Je nádherná a plná vitamínů! Ale… je moc vysoko. Nedosáhnu na ni.“ Zase svěsila hlavu a ramínka jí poklesla.
Vrabčák se vesele zasmál. „Neboj se, pomůžu ti.“
Vrabčák se vznesl, udělal ve vzduchu kotrmelec a přistál přímo na větvičce s bobulkou. Hop, skok! Zatřásl větví vší silou. První červená kulička se utrhla a spadla přímo před Pískalku do měkkého sněhu. Bum! A pak druhá. A další. A další. Až jich měla před sebou myška malou hromádku.
Ale to nebylo všechno! Jak vrabčák zatřásl větví, uvolnilo se z praskliny v kůře i jedno veliké, zlatavé zrníčko pšenice, které tam vítr zanesl na podzim.
Pískalka radostí zatleskala tlapkami. „Děkuji ti, milý vrabčáku! Jsi ten nejhodnější ptáček pod sluncem. Teď mám hostinu pro celou rodinu!“
„Rádo se stalo,“ cvrlikal vrabčák a načepýřil se pýchou. „V zimě si musíme všichni pomáhat.“
Pískalka si naložila jeřabiny i zrníčko na záda a pelášila domů tak rychle, že se za ní sníh jen prášil. V noře bylo ten večer veselo. Sourozenci si pochutnali na sladkých bobulích i sytém zrníčku. A Pískalku navíc hřálo nově nalezené přátelství a laskavost, která zahřeje i za toho nejstudenější zimního dne.
Líbila se vám pohádka? Co si teď přečíst další zimní pohádku o sněhulákovi, kterému přes noc ukradl je mrkvový nos.
📖 Přečíst celou pohádku Kulička a ztracený nos.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář