V pokojíčku malé Elišky bylo vždycky útulno. Na poličkách se usmívali plyšáci, z polštářů vonělo prádlo a pod oknem stála klec, ve které bydlel malý chlupatý Chundeláček. Měl hebkou srst jako obláček a fousky, co se třásly při každém špitnutí. A nejvíc ze všeho miloval mrkvičky – křehké, šťavnaté a sladké.
Každé ráno mu Eliška přinesla kousek čerstvé mrkve, salát nebo zrníčko. Jenže Chundeláček nebyl obyčejné morčátko – měl totiž zvláštní zvyk. Když si myslel, že se nikdo nedívá, vzal kousek jídla mezi zuby a běžel ho schovat.
Pod polštář panenky, do krabice od pastelů nebo za oponu dětského divadélka.
„Nikdy nevíš, kdy přijde hlad,“ pomyslel si vždy a spokojeně si povzdychl.
Všechno to vypadalo legračně – až do jednoho dne.
Nejkrásnější mrkvička
Jednoho rána dostal Chundeláček nejkrásnější mrkvičku, jakou kdy viděl.
Byla dlouhá, s lesklou slupkou, oranžová jako západ slunce a voněla tak sladce, že se mu až zatočila hlava.
„Tohle je poklad,“ zamumlal si pro sebe. „Takovou si neschovám jen tak – musím ji dát na to nejtajnější místo!“
A tak si ji vzal do tlamičky a s opatrností, jakou mívá jen skutečný mlsoun, ji odkutálel za závěs u okna. Tam ji uložil a vrátil se do klece, pyšný jako král.
Jenže když se večer převaloval v pilinách, dostal chuť na tu svou zlatou mrkvičku.
Rozhlédl se, našpulil nosík – a zjistil, že vůbec netuší, kam ji dal.
„Pod polštář? Ne… za skříň? Ani tam ne!“ funěl a kopal do sena.
Nakonec se rozhodl:
„Dobře, v noci ji půjdu hledat. Nikomu tím neuškodím.“
Jakmile Eliška usnula, měsíc se rozlil po pokoji jako mléko.
Stříbrné světlo se dotýkalo hraček, knih i Chundeláčkova domečku.
Morčátko potichu otevřelo dvířka klece a seskočilo dolů. Tlapičky mu zahučely do koberce jako do mechu.
„Pšššt,“ zašeptal si sám pro sebe a vydalo se do tmy.
Pod postelí voněly dřevěné hračky, pod stolem ležela zapomenutá ponožka.
Chundeláček nakukoval do všech koutů, až mu oči zářily jako dvě perly.
A tu – v samém rohu za poličkou – zahlédl něco oranžového.
„Moje mrkvička!“ vykřikl šeptem a rozběhl se k ní.
Ale když k ní dorazil, zastavil se jako přimražený.
Z mrkvičky zbyla jen půlka – okousaná a oslintaná.
Nová kamarádka
„Kdo se mi to opovážil udělat?“ zabručel.
Vtom se z rohu ozvalo tiché písknutí.
Zpod krabice vyklouzla malá šedá myška. Měla lesklé oči jako korálky a čumáček celý od pomerančového barviva.
„Promiň,“ pípla plaše. „Já… já jsem jen trochu okusila. Byla jsem hrozně hladová. Nevím, komu patří co. Tady bývá jídla tak málo.“
Chundeláček se celý naježil.
„To byla moje mrkvička!“ sykl dotčeně.
Ale když se podíval na myšku, jak si tiskne packy k sobě a třese se, zlost z něj pomalu spadla.
Vzpomněl si, kolik jídla má sám, kolik zbytků si každý den schovává – a jak vlastně nikdy nic z toho nepotřeboval.
„Víš co?“ řekl tiše. „Nech si ji. Mám jídla dost. A zítra ti nechám čerstvou. Každý den trochu, abys neměla hlad.“
Myška se na něj překvapeně podívala.
„Ty… bys to opravdu udělal?“
Chundeláček kývl.
„Ano. Ale musíš mi slíbit, že už nebudeš krást potají. Přátelé si věci říkají.“
Myška přikývla a usmála se. A v tu chvíli se mezi nimi zrodilo přátelství.
Od té noci už Chundeláček nikdy nic zbytečně neschovával.
Každé ráno, když mu Eliška donesla jídlo, nechal kousek u klece.
Myška si ho vždy přišla potichu vzít. A na oplátku mu občas přinesla drobeček z kuchyně, zrnko rýže nebo kousek sušenky nebo květinu ze zahrady.
A když se někdy v noci Eliška probudila a slyšela tiché šustění, jen se usmála.
„To bude zase Chundeláček s myškou,“ zašeptala. Protože věděla, že její morčátko má kamarádku.
🌟 Poučení:
Kdo si všechno schovává jen pro sebe, má plné bříško, ale prázdné srdce.
A kdo se rozdělí, ten zjistí, že štěstí roste právě tehdy, když se o něj podělíš.
Chcete si vybarvit omalovánku našeho chlupatého kamaráda? Žádný problém, v sekci omalovánky najdete omalovánku k pohádce Morčátko Chundeláček. Stačí vytisknout a začít barvit.
Přidat komentář