V Liduščině pokojíčku panovalo večer ticho. Jen lampička na nočním stolku tiše svítila, dokud ji maminka nezhasla. Na poličkách bylo vše přehledně a spořádaně uložené. Panenka Amálka měla složené ruce v klíně, medvěd Kubík ležel v košíku s dekou z malé utěrky, robot R-7 stál nehybně vedle kuchyňky a plyšový králíček Brumla si dřímal pod Liduščinou šálou. Venku se město ukládalo ke spánku a z ulice doléhal jen vzdálený šum aut.
Liduška v postýlce tiše oddechovala a její pokojíček se ponořil do nočního klidu.
A právě tehdy to začalo.
Zavrzala dvířka kuchyňky, ozvalo se jemné cvak. A v tu chvíli se všechno kolem pohnulo.
Robot R-7 zablikal modrým světýlkem, Amálka si protáhla ruce, Kubík zívl tak nahlas, až se zatřásla polička, a Brumla zpod šály vykoukl s ospalým výrazem.
„Poslouchejte,“ začala panenka tiše, aby neprobudila Lidušku, „zítra má narozeniny!“
„Narozeniny?“ zopakoval Kubík a sedl si. „Tak to musíme něco vymyslet. Něco výjimečného!“
„Mám návrh,“ pípl robot R-7 a zvedl ukazováček. „Projekt: překvapení. Úkol číslo jedna – dort.“
„Úkol číslo dvě,“ zatroubil vláček z poličky, „přání!“
„A já bych přidal vzkaz,“ doplnil Brumla klidným hlasem. „Ať Liduška ví, že si jí vážíme a máme ji rádi.“
Všichni se na sebe podívali a usmáli. Měli jasno. Dnes v noci se bude tvořit.
Velká noční příprava
„Tak tedy,“ rozhodla Amálka, „musíme nejdřív zjistit, co můžeme použít.“
Otevřela dvířka kuchyňky a nakoukla dovnitř.
„Papír,“ zahlásil Kubík a vytáhl zespodu složený kousek obalu od bonbónů.
„Plastelínu máme tady,“ ukázal Brumla na krabičku s víčkem.
„A korálky!“ zvolal robot, když v rohu pod postelí objevil roztržený náramek. „Množství – dostačující.“
Začala práce.
Amálka rozválela kousek růžové plastelíny na kulatý plát a položila ho na víčko od krabičky. Kubík pečlivě vystřihl dva papírové kruhy a naskládal je na sebe, jako by dělal opravdový dort s dvěma patry.
R-7 mezitím třídil korálky podle barev a Brumla je jeden po druhém přidával navrch jako ozdoby.
„Tenhle červený bude jahoda,“ rozhodla Amálka.
„A modrý je borůvka,“ přidal se Kubík.
„Tady ten srdíčkový patří doprostřed,“ usmál se Brumla a opatrně ho položil na špičku dortu.
Když bylo hotovo, všichni na dort hrdě hleděli.
Byl sice trochu nakřivo a plastelína měla otisky jejich prstů, ale to nevadilo. Vypadal jako nejkrásnější narozeninový dort na světě.
„Liduška bude koukat,“ řekl Kubík spokojeně a pohladil si bříško, jako by už ochutnal.
Dopis od hraček
„A teď ten dopis,“ řekla Amálka.
Vytáhla malý papírek, který dřív sloužil jako účtenka z hračkářství. Položila ho doprostřed stolečku a k němu připravila malou pastelku s okousaným koncem.
„Napíšeme to společně,“ navrhla.
Všichni se posadili kolem. Kubík si sedl na bobek, R-7 si světýlkem osvítil papír a Brumla jí přisunul pastelku.
„Začnu já,“ řekla Amálka a pečlivě psala:
Milá Liduško, přejeme ti všechno nejlepší k narozeninám.
„To je hezké,“ kývl Kubík. „Ale přidej tam, že děkujeme, jak se o nás stará.“
Amálka připsala druhou větu:
Děkujeme, že nám každý večer uklízíš kuchyňku a že jsi na nás vždycky hodná.
„Já chci napsat, že díky tobě nikdy nemám prach na kolečkách,“ hlásil vláček zvesela.
„To tam musí být!“ smála se Amálka a dopsala třetí řádek.
Robot R-7 se zamyslel, přehodil si světýlko do žluté barvy a řekl:
„Mohli bychom napsat, že její úsměv nás nabíjí. To je pravda. Pokaždé, když se usměje, celý den je hned hezčí a jasnější.“
„Dobíjí,“ uchechtl se Brumla. „Ty jsi ale technik.“
„Tak to změňme,“ navrhl Kubík. „Napiš, že nás dělá šťastnými.“
R-7 souhlasil a přepsal větu:
Tvůj úsměv nás dělá šťastnými.
Nakonec si vzal slovo Brumla. Chvíli přemýšlel, jak to říct, a pak tiše dodal:
Děkujeme, že nám dáváš domov a že s tebou je každý den veselý.
Amálka vše přečetla nahlas, aby se ujistila, že to zní správně.
Když skončila, bylo v pokojíčku úplné ticho. Takové, jaké bývá, když jsou všichni spokojení.
Milá Liduško,
přejeme ti všechno nejlepší k narozeninám.
Děkujeme, že nám každý večer uklízíš kuchyňku a že jsi na nás vždycky hodná a že díky tobě nikdy nemáme prach na kolečkách.
Tvůj úsměv nás dělá šťastné.
Děkujeme, že nám dáváš domov a že s tebou je každý den veselý.Tvoji kamarádi – Amálka, Kubík, Brumla, R-7 a Vláček.
„Dokonalé,“ uznal R-7 a pečlivě narovnal papírek.
„Tak,“ řekla Amálka s úsměvem, „teď všechno připravíme, aby to ráno Liduška našla.“
Na malý stoleček před kuchyňku položili dort, dopis a vedle něj malý kamínek ve tvaru srdce. Pro štěstí.
Všichni si naposledy své dílo prohlédli.
„Myslím, že tohle budou její nejhezčí narozeniny,“ zamumlal Brumla.
„A teď rychle zpátky,“ připomněl Kubík, „už brzy začne svítat.“
Ráno v pokojíčku
První paprsky slunce proklouzly závěsem a pohladily Lidušku po tváři.
Zívla, posadila se a rozhlédla po pokoji.
Na stolečku u kuchyňky něco zářilo. Pomalu vstala a přistoupila blíž.
Zastavila se, otevřela pusu a zůstala stát jako přikovaná.
Na ubrusu stál barevný dort z papíru, plastelíny a korálků. A vedle něj složený dopis.
Liduška ho rozložila a četla nahlas, řádek po řádku.
„Milá Liduško… přejeme ti všechno nejlepší… děkujeme, že nám uklízíš…“
Když dočetla, oči se jí rozzářily.
Pohladila medvídka po hlavě, Amálce upravila zástěrku, Brumlovi narovnala ucho a robotovi R-7 pošeptala:
„Já vám taky děkuju.“
Dort postavila na poličku, aby se nerozpadl, a dopis si schovala do své krabičky s poklady. Pak se usmála, přitáhla si deku a ještě chvilku seděla.
Ten den byl pro Lidušku výjimečný.
A když večer zhasla lampičku, zašeptala směrem ke kuchyňce:
„Dobrou noc, kamarádi.“
Odpovědí jí bylo jemné cinknutí, které znělo přesně jako tichý smích.
Přidat komentář