Každý večer, když se Liduška chystala spát, srovnala si svou kuchyňku na hraní. Všechno uklidila na své místo a udělala v ní pořádek. Stejně jako v celém svém pokojíčku.
Talířky pěkně do poličky, hrnce podle velikosti, lžičky do šuplíku. Plyšového medvěda Kubíka posadila do košíku, panence Amálce uhladila zástěrku a robota R-sedmičku postavila na poličku. Všechno bylo přesně tam, kde má být.
Potom se zachumlala do peřiny, maminka ji uložila, přečetla pohádku na dobrou noc a zhasla lampičku. Nikdy to netrvalo dlouho a malá Liduška už spokojeně pochrupovala.
Jednou ráno si, ale Liduška všimla, že je něco jinak. Hrníček, který měl být ve skříňce, stál najednou na plotýnce. Bylo jí to divné, ale řekla si, že ho možná včera zapomněla jen uklidit. Jenže to nebyl jediný případ. O několik dní později se to opakovalo. Tentokrát, ležela malá lžička na stolečku uprostřed ubrusu a na ní byl růžový flíček od barvy. A naběračka? Ta se jednoho rána dokonce válela pod stolem. Jednou se to může stát, ale tak často? To už nemohla být náhoda, pomyslela si Liduška.
„To je zvláštní,“ šeptla. „Včera večer tu bylo uklizeno.“
Jenže ona nevěděla, co se v její kuchyňce děje po setmění, když už spí.
Každý večer, když celý byt ztichl a Liduška usnula, začalo to.
Dvířka kuchyňky se lehce pootevřela, jako by se probudila a nadechla, a v tu chvíli se v pokoji probudily i všechny hračky.
Medvěd Kubík se protáhl a posadil. „Tak jdeme na to,“ zívl. „Dneska vařím já.“
„My,“ opravila ho panenka Amálka s úsměvem. Uvázala si zástěrku a rozložila ubrousky na stůl. „Bez pomocníků bys zvládl sotva čaj.“
Robot R-7 zabzučel a rozsvítil modré světýlko. „Program hostina spuštěn,“ oznámil vážně, ale všichni věděli, že se jen tváří důležitě.
Vláček zatroubil a přivezl jim suroviny: filcové řízky, papírové plátky okurky, dřevěné kostičky místo brambor a pár plastových rajčat.
Kubík zamíchal v hrnci natrhané papírové kolečka z obalu pastelek a dělal, že je to polévka. „Trochu vývaru,“ mumlal spokojeně a míchal lžičkou.
Amálka zatím krájela filcové řízky tupým nožíkem a sypala na ně nadrobno nastříhané ubrousky. Tomu říkala strouhanka. Plyšový králíček Brumla dělal, dělal, že škrábe brambory z dřevěných kostiček.
Robot stál u plotýnky a počítal: „Raz, dva, tři, čtyři… osm. Hotovo. Polévka připravena.“
Zatímco on měřil přesně, ostatní se smáli a ochutnávali neviditelné jídlo.
„Hlavní chod!“ zvolala Amálka a naložila na talířky řízky, bramborové kostičky a salát z papírových lístků.
„Dezert je na mně,“ řekl robot. Z krabičky vytáhl plstěné palačinky, poskládal je na sebe a ozdobil barevnými papírky.
„Palačinkový dort,“ oznámil pyšně.
Všichni si sedli ke stolečku, vzali do rukou miniaturní příbory a začali „jíst“.
Kubík mlaskal tak potichu, jak jen uměl. Amálka si po každém soustu otřela pusu ubrouskem, králíček u jídla spokojeně vrtěl malým ocáskem a robot po každém jídle hodnotil:
„Chuť: výborná. Společnost: skvělá.“
Po večeři si povídali. Mluvili o tom, co Liduška přes den vařila, jak robotovi na chvíli došla baterka, a jak si Kubík málem sedl na pastelku. Smáli se a bylo jim dobře. Byla to jejich tajná noc.
Když hodinové ručičky ukázaly, že brzy začne svítat, pustili se do úklidu.
Kubík myl hrnce, Amálka skládala talířky, R-7 kontroloval, jestli všechno sedí.
Ale občas se jim něco popletlo. Někdy schovali jinam lžičku, někdy hrníček postavili dnem vzhůru a jindy zapomněli zavřít šuplík.
Ale vždy se všichni vrátili na svá místa a čekali, až se rozední.
Ráno, když se Liduška probudila a rozhlédla se, viděla, že všechno vypadá skoro stejně jako večer. Jenže to „skoro“ bylo to, co ji zarazilo.
Na ubrusu našla kousek zeleného papírku, v misce ležela dřevěná kostička a hrníček byl dnem vzhůru.
„To se tady v noci děje?“ zamumlala.
Vzala lžičku do ruky a všimla si na ní malinkého flíčku barvy. Přiložila ji k tváři a chvilku přemýšlela.
„Co se to tady děje? Někdo tady v noci vaří? Ale kdo? Možná… moje hračky?“ Napadlo ji.
Usmála se a rozhodla se, že to neprozradí. Bude jejich tajemství chránit jako své.
Ještě ten večer Liduška srovnala kuchyňku co nejpečlivěji. Talířky podle puntíků, příbory do řady, všechno jako ze škatulky.
Na stoleček ale nenápadně položila malou cedulku:
„Dobrou chuť.“
Potom zhasla lampičku a zašeptala:
„Ať se vám to nepřipálí.“
A když zavřela oči a začala tiše oddechovat, v kuchyňce to cinklo.
Dvířka se pootevřela a z poličky se ozval známý hlas:
„Tak, přátelé, začínáme.“
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář