V jednom obyčejném pokojíčku stálo na stole jedno skleněné království, kterému se říkalo terárium. Uprostřed něj, na tom nejvyhřátějším kameni, bydlel Leoš. Abyste to chápali, Leoš byl gekon. Měl kůži posetou hnědými a oranžovými tečkami, čtyři šikovné nožky s přísavkami a dlouhý ocas. Leoš měl svůj domov rád. Bylo tam teplo, cvrčci mu tam chodili skoro až pod nos a vždy tam měl dostatek vody. Přesto se každý večer díval přes sklo ven, do obrovského světa, kterému obři říkali „pokoj“.
Tam venku se děly podivné věci. Obrovské nohy dupaly po zemi, blikala barevná světla a vzduchem létaly podivné předměty. Leošovi bylo v jeho terárku dobře, ale byl zvědavý. Chtěl vědět, jaké to je, dotknout se té měkké modré trávy, které obři říkali „koberec“.
Jednoho dne se stalo něco nečekaného. Obrovská ruka, která mu každý den dávala jídlo, zapomněla úplně zavřít dvířka terária. Zůstala tam malá, uzoučká škvíra. Přesně tak velká, aby se jí protáhl malý zvědavý gekon.
Leoš ani chvíli neváhal, přilepil se prstíky na sklo a protáhl se ven. Hop! Dopadl s tichým „PLOP“ na komodu a rychle seběhl po noze stolu dolů.
Během okamžiku stál na zemi. Ten svět byl mnohem, mnohem větší, než vypadal za sklem. Koberec nebyl jako tráva, byl to spíš hustý vlněný prales. Leoš udělal pár kroků a zhluboka se nadechl. V pokoji bylo chladněji než v jeho terárku a vonělo to tam prachem.
„Půjdu jen kousek,“ řekl si Leoš. „Jen se podívám támhle k té hoře.“
Ta hora byla hromada zapomenutých stavebnic. Leoš se musel vyhýbat ostrým rohům plastových kostek. Sotva přelezl červenou kostku, uviděl před sebou něco děsivého. Byly to boty. Dvě obrovské, tmavé jeskyně, ze kterých se linul podivný nepříjemný zápach. Leoš věděl, že se k nim nesmí přiblížit. Opatrně je obešel velkým obloukem, tiskl se přitom bříškem k zemi, aby ho nebyl vidět.
Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešly s hrozivým dupáním dva obři. Dupali tak strašně, až se celá podlaha otřásala. Leoš najednou dostal obrovský strach.
Chtěl se vrátit, ale když se otočil, jeho terárium se mu zdálo najednou strašně daleko. Bylo vysoko na skříňce a cesta k němu vedla přes celou podlahu pokoje. Leoš měl strach. Co když ho někdo zašlápne? Rychle se schoval pod pohovku. Byla tam tma a spousta šedých chuchvalců prachu.
„Hledáš něco, prcku?“ ozval se najednou hluboký, ale laskavý hlas.
Leoš nadskočil leknutím. Bum! Narazil hlavou do spodní strany pohovky. Ve stínu seděl někdo velký a chlupatý. Místo očí měl přišité knoflíky (jeden větší než ten druhý), záplatu na čele a vlastně vypadal, že už toho hodně zažil.
„Já… já hledám cestu domů,“ vypískl Leoš. „Ztratil jsem se.“
„Neboj se,“ řekl plyšový medvídek a pomalu se posunul blíž. „Já jsem tady pod gaučem už nějakou dobu a vím, jak to tady chodí. Vidíš tamtu deku, co visí z křesla až na zem?“
Leoš přikývl.
„To je tvoje zkratka,“ vysvětlil medvídek. „Vylez po ní nahoru na křeslo. Z opěradla pak snadno přeskočíš na komodu. A odtamtud už trefíš, ne?“
„Děkuji ti, medvídku!“ zavolal Leoš vděčně.
Nadechl se, počkal až kolem prošel jeden pár těch obřích nohou a vyrazil vpřed. Cesta pod pohovkou byla bezpečná. Když dorazil k dece, zabořil do ní své drápky a šplhal vzhůru. Bylo to náročné, svaly na nožičkách ho bolely, ale představa teplého kamene ho hnala kupředu. Z deky přeskočil na křeslo, z křesla na komodu. A tam, přímo před ním stálo jeho milované terárko. A pořád ve dvířkách byla ta malá škvíra.
Leoš se protáhl zpátky dovnitř. Konečně byl doma. Rychle vylezl na svůj oblíbený kámen pod žárovkou. Cítil, jak se mu do těla vrací teplo. V tom napětí, si ani neuvědomil jaká mu byla venku zima. Za sklem teď viděl jen tmu a obrysy nábytku. Už věděl, jaké to tam je. Zajímavé, velké, ale studené. Nic pro něj. Leoš zavřel oči a spokojeně usnul. Doma bylo přece jen nejlépe.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář