Na kraji zahrady, kde rostly měsíčky a pampelišky, bydlela parta zvířátek, která si moc ráda hrála. Byli tam šikovní mravenci, veselá myška Majda, vrána Tonička a také krtek Vojta – tichý, ale pracovitý kutílek, který trávil většinu času pod zemí.
Jednoho dne, když po dešti oschla tráva, začala Majda běhat sem a tam. „Chci si s někým hrát! Na honěnou, na schovku, na cokoliv!“ volala. Ale v zahradě nebylo moc místa. Keře byly plné pichlavých větví, pod stromem bylo bláto a v trávě se špatně běhalo.
„Kéž bychom měli nějaké pořádné hřiště,“ povzdechla si vrána Tonička, když přistála na plotě.
Všichni ztichli. A právě v té chvíli krtek Vojta zvedl čumáček ze své díry. Mlčky přikývl, otočil se a zmizel v podzemí.
Další dny se zahradou ozývalo tlumené hrabání. Tu a tam se na povrchu objevila hromádka hlíny, jindy koukalo jen malé okénko s dřevěným rámem. Zvířátka se divila, co se to děje. „Zase ten krtek! On si tam něco kutá. Ale k čemu to bude?“ smála se Tonička. „Hřiště přece nemůže být pod zemí!“
A pak to přišlo.
Jedno ráno stála uprostřed zahrady nízká hlínová kopule. Vedle ní prolézačka z větviček, houpačka přivázaná k větvi a malý tunýlek, do kterého se vešla akorát myška.Jedno ráno stála uprostřed zahrady malá kopule z hlíny, jejíž vchod byl kulatý tunel se skluzavkou z klouzavého jílu. Vedle se tyčila houpačka zavěšená na dvou pevných větvích, místo sedátka byl prkýnkový list. Napravo bylo pavoučí lanové lezení – síť spletená z trávy a vláken, co držela mezi dvěma tyčemi z lísky. A kousek dál vedl do země vchod, který ústil do podzemního bludiště s malými komůrkami – v jedné byla mechem vystlaná skrýš, v druhé píseček a v té poslední kuličková dráha z klacíků a kamínků.
Krtek Vojta seděl opodál, trochu umazaný od hlíny, ale spokojený. Jenže nikdo si nehrál. Zvířátka se po sobě rozpačitě dívala.
„To je celé z hlíny…“ bručel ježek.
„Vypadá to, že se to každou chvíli sesype,“ dodal pavouk Tonda.
Vojta se jen zvedl, vlezl do skluzavky, sjel dolů do kopule, prolezl tunelem a vynořil se v lanové pavučině. Smál se, až se mu brýle zamlžily. Vchod do kopule vedl skrz skluzavku z klouzavého jílu a uvnitř byly malé komůrky s měkkým mechem.
Krtek Vojta seděl opodál, trochu umazaný od hlíny, ale spokojený. Jenže nikdo si nehrál. Zvířátka se po sobě rozpačitě dívala.
„To je celé z hlíny…“ bručel ježek.
„Vypadá to, že se to každou chvíli sesype,“ dodal pavouk Tonda.
Vojta se zvedl, vlezl do kopule, sklouzl se po jílovi, prolezl tunýlkem, vylezl otvorem na druhé straně a smál se, až se mu brýle zamlžily.
„To vypadá docela zábavně,“ špitla Majda.
„Možná bychom to… mohli zkusit,“ přidala se Tonička.
A tak šli. Zpočátku opatrně. Ale brzy už skákali přes hromádky, klouzali se po jílovi, honili se podzemními chodbami a smáli se tak, až se hýbalo maliní.
„Vojto,“ řekla Tonička mezi dvěma skoky, „tohle je to nejlepší hřiště, jaké jsme kdy měli.“
Krtek se jen usmál a zahrabal se zpátky pod zem. Ale pod keři, pod trávníkem a pod pařezem teď bylo místo, kde se mohli všichni sejít a hrát si – bez ohledu na to, kdo má kolik nohou, křídel nebo vousků.
Přidat komentář