Na okraji malé vesnice stála stará studánka, kterou v zimě nikdo nepoužíval. Její hladina byla pokrytá ledem a kolem ní rostly suché traviny obalené jinovatkou. Právě tam žila sněhová víla Elvíra. Každý večer vycházela ze své ledové skrýše, tiše přelétla přes zasněžené střechy a svým kouzlem kreslila po okenních tabulkách krajky z ledu – kapradiny, hvězdičky, srdíčka, někdy i celé zasněžené vesničky.
Jednou v noci se ale zvedl silný vítr. Elvíra právě dokončovala poslední vzor na okně pekařovy chalupy, když se poryv opřel do jejích křídel. Hůlka z ledového skla jí vylétla z ruky a zmizela ve tmě. Víla se snažila letět za ní, ale vítr byl moc silný. Nezbývalo ji nic jiného než si najít ukrýt před větrem a počkat do rána.
Ráno se po vesnici rozléhal smích a dupot dětí, které se probouzely do dalšího mrazivého dne. Ale tentokrát bylo něco jinak. Malá Anička přiběhla k oknu, chtěla se jako každý den podívat na nové obrázky z ledu. A zůstala zklamaně stát. Sklo bylo holé. Jen orosené. Bez jediné vločky či kapradiny. Stejně tak u Nováků a u Fujarů. Děti klepaly na sklo, hledaly kousek kouzla, které tam každé ráno čekalo, ale marně. Některé se dokonce ptaly rodičů, jestli snad ta víla, která kreslí ty krásné kresby na okna, onemocněla. A zatímco se ve vesnici šířil podivný smutek, Elvíra seděla u své studánky a cítila, jak ji to všechno tíží ještě víc.
Takhle smutnou ji tam našel sedět havran, který přespával na střeše kostela.
„Elvíro, proč jsi včera nedokončila všechny okna ve vesnici?“ krákal zvědavě.
Víla jen sklopila oči. „Ztratila jsem hůlku. Bez ní nedokážu čarovat.“
Havran se zamyslel. „Viděl jsem něco lesklého, jak se kutálí po ledu směrem k potoku. Možná to byla ona.“
Rozhodli se vydat se tam společně. Potok byl skoro zamrzlý, jen místy mezi ledem proudila voda. Havran přeletěl nad hladinou, zatímco Elvíra poskakovala po kamenech u břehu. Když došli k ohybu řeky, spatřili něco stříbrného zaseknutého mezi větvemi stromu, který spadl do vody. Hůlka! Ale byla hluboko v řece pod ledem.
Víla se pokusila kouzlit a led roztopit, jak byla zvyklá, ale bez hůlky se nic nestalo. Jen jí z dlaní stoupala pára. „Já to nedokážu,“ zašeptala zoufale.
„Zkus to jinak,“ řekl tiše havran. „Nepotřebuješ ji. Tvoje kouzla nejsou v hůlce, ale v tobě.“
Elvíra zavřela oči, dlaně položila na led a soustředila se na to, co cítila. Na tichý zvuk vody pod ledem, na dech větru i na chlad, který jí byl tak blízký. Najednou se hůlka pod hladinou rozzářila modrým světlem a led nad ní pukl. Elvíra strčila ruku do ledové vody, zatímco jí havran držel zobákem za lem šatů, aby tam nespadla celá a nestrhl ji proud. Chvíli to trvalo, ale Elvíra nakonec hůlku ve vodě nahmatala a s radostným výkřikem vytáhla z vody ven.
„Vidíš?“ zasmál se havran. „Hůlka je kouzelná, ale ty si poradíš i bez ní.“
Elvíra hůlku zvedla, ale chvíli ji držela tak trochu nerozhodně. Uvědomila si, že kouzlo, které dokáže vyčarovat bez ní, je stejně silné. Když se vrátila ke studánce, zkusila poprvé tvořit bez hůlky. A skutečně to šlo. Drobné krystalky se tvořily z jejího dechu a usazovaly se na trávě.
Od té doby používá Elvíra hůlku jen při těch největší námrazách, když chce vytvořit něco skutečně výjimečného. Většinu zimních obrazů na oknech ale maluje jen svýma rukama.
A někde mezi těmi vzory, když se dobře podíváte, možná najdete malou vílu a havrana s roztaženými křídly, jak stojí vedle ní.
Pokud se ti příběh o sněhové víle Elieře líbil, můžeš si její svět i vybarvit.
Stačí otevřít naši omalovánku inspirovanou touto pohádkou – s noční vesnicí, hvězdami a malou vílou, která čaruje námrazu na okna.
🖍️ Najdeš ji tady: Omalovánka – Sněhová víla a zimní vesnice ❄️
Přidat komentář