Příběh napsaný na motivy a ve stylu Josefa Čapka jako pocta jeho dílu.
Bylo to zrovna v týdnu, kdy se v jejich domečku děly veliké věci. Pan malíř totiž přišel vymalovat světničku. Přinesl si štafle, kbelíky s vápnem, štětky a taky takovou čepici z novin, která se pejskovi moc líbila a chtěl ji taky, ale pan malíř řekl, že to je jen pro malíře.
V domečku to vonělo vápnem, všechno bylo přikryté plachtami a nedalo se tam vůbec spát.
„Kdepak, pejsku,“ řekla kočička a kýchla, až se jí zavlnily fousky, „tady my zůstat nemůžeme. V tomhle nepořádku a vlhku bys dostal rýmu a já bych měla kašel. Musíme někam jet.“
„Pojedeme na výlet!“ zaradoval se pejsek. „Pojedeme do lesa a budeme spát pod širákem!“
„Ale jdi, ty hlupáčku,“ usmála se kočička. „Přece nebudeme spát v lese jako nějací divocí zajíci. Jsme pořádní hospodáři. Pojedeme na dovolenou. Pojedeme do hotelu! Četla jsem o tom v novinách, do kterých nám balili syrečky. V hotelu je to prý náramně vznešené. Člověk tam nic nedělá, jenom si leží, a jídlo mu nosí až pod nos.“
„Až pod nos?“ podivil se pejsek. „I buřty?“
„I buřty, i smetanu, i dorty,“ zasnila se kočička. „Tak honem, musíme si zabalit kufry.“
Jak balili kufry a co všechno se tam nevešlo
Vytáhli ze skříně ten veliký hnědý kufr, co měl na sobě nálepky z dalekých cest, i když s ním byli nejdál v Domažlicích.
„Co si vezmeme s sebou?“ ptal se pejsek a už běhal po pokoji. „Já si vezmu svůj míček, ten červený. A taky ten zelený, co už moc neskáče. A taky tu kost, co jsem si schoval za skříň na horší časy.“
„Fuj,“ ušklíbla se kočička. „Starou kost do hotelu brát nebudeš. Do hotelu se berou jen hezké věci. Já si vezmu svůj hřebínek, zrcátko, tu stuhu, co jsem měla minule na pouti, a taky si vezmu mýdlo, abychom tam voněli.“
Pejsek ale neposlouchal a cpal do kufru všechno možné. Přihodil tam starou bačkoru (co kdyby ji tam neměli?), kus provázku, pískací hračku a svůj polštářek, protože bez něj by prý neusnul. Kočička tam zase pečlivě skládala noční košilky a ručníky, ačkoli v hotelu prý ručníky jsou.
„Musíme být připraveni na všechno,“ říkala důležitě.
Když to všechno do kufru naskládali, zjistili, že kufr je tak přeplněný, že nejde zavřít. Byl tak plný, že z něj trčel rukáv od košilky a kousek polštářku od pejska.
„Musíme na to zatlačit!“ velel pejsek.
Kočička si sedla na víko, ale kufr nic. Pejsek si sedl ke kočičce, ale kufr pořád nic. Jen hekaly panty.
„Musíme skákat!“ rozhodl pejsek. Vylezli na kufr oba, chytili se za tlapky a začali skákat. Hop a skok! Kufr zapraštěl, vydechl vzduch a cvak! Zámek zaklapl.
„Uf,“ oddechli si. „Tak a jedeme.“
Cesta a točící se dveře
Jeli autobusem, který funěl do kopce jako starý jezevec. Pejsek měl čumák přilepený na skle a hlásil všechno, co viděl: „Kráva! Strom! Pán na kole! Jiná kráva!“ Kočička seděla způsobně, držela si klobouček a tvářila se jako dáma, co jezdí do hotelu každý týden.
Když dorazili do města, kde hotel stál, zůstali stát s otevřenou pusou. Hotel „Grand U Měkké Peřiny“ byl obrovský. Měl tolik oken, že by je pejsek nespočítal, ani kdyby měl na pomoc stonožku. Před vchodem stál pán v uniformě, který se klaněl a vypadal velmi vážně.
Ale nejhorší byly dveře. Nebyly to obyčejné dveře s klikou. Byly to dveře skleněné a točily se pořád dokola, jako kolotoč, jenže pomalu.
„Jemine,“ lekl se pejsek. „To je nějaká past! To nás chce semlít!“
„Neboj se,“ řekla kočička, ačkoliv se jí ty zvláštní dveře taky moc nelíbily. „To je moderní technika. Musíme tam vskočit, jít rychle a zase vyskočit.“
Chytili se za tlapky, popadli těžký kufr a čekali na správnou chvíli. „Teď!“ zavelela kočička.
Vběhli do točících se dveří. Jenže kufr byl těžký a zasekl se o sklo. Dveře se zastavily, pak se cukly a začaly se točit s nimi. „Pomoc, my jsme v pračce!“ křičel pejsek. Oběhli jedno kolečko. Pak druhé. Pán v uniformě na ně koukal a kroutil hlavou. Třetí kolečko.
„Musíme vyskočit!“ křičela kočička. Na čtvrté otočce se jim podařilo i s kufrem vyletět ven, přímo do veliké haly s mramorovou podlahou. Pejsek se smýkl po hladké podlaze a dojel až k recepci, kde narazil čumákem do pultu.
„Dobrý den,“ štěkl otřeseně na paní recepční. „My bychom chtěli bydlet.“
Záhada magické kartičky
Paní recepční se na ně usmála, vzala si od nich občanky a podala jim malou plastovou kartičku. „Tady je váš klíč. Pokoj číslo 305. Výtahem do třetího patra.“
Pejsek a kočička si prohlíželi kartičku ze všech stran. „To nás ošidili,“ šuškala kočička. „Tohle není klíč. Klíč je ze železa, má zuby a cinká. Tohle je jen kousek plastu. Tím se nedá nic odemknout.“
„Možná se s tím musí zaštrachat v zámku?“ navrhl pejsek.
Došli k výtahu. Pejsek čuchal k tlačítkům. „To je divná almara. Sama se otevírá.“ Vlezli dovnitř a zmáčkli trojku. Výtah sebou trhnul a rozjel se nahoru. Pejsek se přikrčil a zakryl si oči ušima. „Kočičko, mně se propadlo břicho až do tlapek! My letíme do nebe!“ Kočička se držela madla a ježila hřbet. „To je strašný vynález. Až pojedeme dolů, půjdeme raději po schodech, i kdybychom si měli tlapky uchodit.“
Když vystoupili pejsek se musel opřít o zeď, jak se mu motala hlava (skoro tak moc, jako když šli s kočičkou na pouť) a hledali pokoj 305. Našli ho. Měl na sobě kliku, ale žádnou dírku pro klíč.
„Vidíš?“ řekla vítězoslavně kočička. „Není tu dírka. Jak se tam dostaneme? Budeme muset spát na chodbě.“ Pejsek zkoušel strčit kartičku pod dveře. Nic. Zkoušel s ní poklepat na kliku. Nic. „Třeba je to na kouzelné slůvko?“ zamyslel se. „Sezame, otevři se! Haf!“
Šla kolem pokojská s vozíkem plným ručníků a viděla ty dva, jak zaklínají dveře. „Musíte to přiložit k tomu černému okýnku,“ poradila jim a dusila smích.
Pejsek přiložil kartičku k černému okýnku. Píp! Světýlko bliklo zeleně a cvak! „Čáry máry!“ vydechl pejsek. „Kočičko, ten hotel je začarovaný!“
Pokoj a jeho nástrahy
Pokoj byl krásný. Měl dvě postele s bílými peřinami, tak naducanými, že vypadaly jako šlehačka. Byl tam stůl, televize a malá lednička.
Pejsek hned vyskočil na postel. „Jé, to péruje!“ A začal skákat. Hop, hop, hop! „Slez dolů, zmačkáš to!“ hubovala kočička, ale když viděla, jak se přitom pejsek baví, zula si botky a hop! Skákala taky. Skákali na postelích jako na trampolíně, až peří létalo.
Pak objevili koupelnu. Bylo tam zrcadlo přes celou stěnu. Pejsek na sebe zavrčel, protože si myslel, že je tam cizí pes. „To jsi ty, ty truhlíku,“ smála se kočička.
Ale největší záhadou byla malá skříňka pod stolem. Otevřeli ji a uvnitř svítilo světýlko. Byly tam malé lahvičky s pitím a čokoládky. „Podívej!“ zajásal pejsek. „To je kouzelná spíž! Tady bydlí trpaslíci a nechali nám tu svačinu!“ „To se mi nezdá,“ váhala kočička. „Vypadá to moc vzácně. Ale jednu tu malou čokoládu bychom si mohli dát, když jsme měli tak těžkou cestu.“
Snědli čokoládu, ale pak objevili, že vedle na papírku jsou napsaná čísla a peníze. „Jemine!“ lekla se kočička. „To není zadarmo! To je obchod v pokoji! Pejsku, my jsme snědli nejdražší čokoládu na světě! Teď musíme být moc hodní a nic nerozbít, jinak nás tu nechají umývat nádobí až do Vánoc.“
Zápletka v restauraci: Sněz, co můžeš
Večer se šli najíst. Bylo jim řečeno, že večeře je formou „švédských stolů“. Když vešli do restaurace, oči jim až přecházely. Uprostřed místnosti byly dlouhé stoly a na nich mísy. Mísy s masem, mísy s bramborami, mísy se saláty, dorty, pudinky, ovoce…
Pejsek si uvázal ubrousek kolem krku a vzal si ten největší talíř. „Kočičko,“ šeptal rozechvěle, „tohle všechno je pro nás? To nemůžeme nikdy sníst!“ „Musíme se snažit,“ řekla kočička vážně. „Je to zaplacené. Když to nesníme, urazíme pana kuchaře. Řekne si, že nám to nechutnalo.“
A tak si nandali. Pejsek si dal kopec bramborového salátu, na to tři řízky, kousek ryby, dva knedlíky a zalil to omáčkou. Kočička si naložila rybičky, sýry, šunku a tři kousky dortu.
Jedli a jedli. Pejsek funěl. „Už nemůžu, kočičko. Praskne mi bříško.“ „Musíš, pejsku. Podívej, tamhle zbylo ještě pečené kuře. Přece ho tam nenecháme samotné.“
Lidé kolem se na ně dívali, jak se ti dva malí hosté snaží spořádat jídlo pro regiment vojáků. „Paní,“ oslovil pejsek číšnici, která šla kolem, „my se omlouváme, ale ten guláš už asi nezvládneme. Mohli byste nám ho zabalit s sebou?“ Číšnice se usmála: „Ale to nemusíte sníst všechno! Tady si naberete jen to, na co máte chuť. Zbytek je pro ostatní hosty.“
Pejsek a kočička se na sebe podívali s hrůzou v očích. „Pro ostatní?“ hlesl pejsek. „Takže já jsem nemusel jíst tu nakládanou řepu, co mi nechutná?“ „A já jsem nemusela jíst ten třetí větrník?“ chytila se za hlavu kočička. Odfoukli si, bříška měli tvrdá jako bubínky a sotva se dovalili zpátky do pokoje.
Záhada hotelových skřítků
Druhý den ráno po snídani (kdy si dali už jenom rohlík a čaj, protože byli pořád plní od večeře) se rozhodli, že půjdou na procházku po městě. Nechali pokoj tak, jak byl. Pyžama rozházená na posteli, pejskův míček pod stolem, v koupelně mokré ručníky na zemi (protože si hráli na potápěče).
Když se v poledne vrátili, pejsek otevřel dveře a zůstal stát jako opařený. „Kočičko! Někdo tu byl! Někdo nám ukradl nepořádek!“
Opravdu. Pokoj byl jako ze škatulky. Postele byly ustlané, peřiny vyhlazené, pyžama složená do komínků. Ručníky v koupelně byly čisté a suché. „To je divné,“ kroutila hlavou kočička. „Že by sem vlezli zloději? Ale zloději přece kradou peníze, nepořádek neuklízejí.“
„Já vím, co to je!“ vyštěkl pejsek. „To jsou ti hoteloví skřítci! Jsou neviditelní a chodí uklízet, když nikdo není doma. Četl jsem o nich v pohádce.“ „Skřítci?“ zapochybovala kočička. „A nejsou nebezpeční?“ „Kdepak. Ale nesmí se vidět. Kdo je uvidí, tomu promění čumák v bramboru.“
Celé odpoledne chodili po pokoji po špičkách a šeptali, aby skřítky nevyplašili. Pejsek se bál otevřít skříň, aby na něj nějaký skřítek nevyskočil s prachovkou.
„Musíme to vyzkoušet,“ řekla kočička, která byla zvědavá. „Uděláme nepořádek a schováme se. Uvidíme, kdo přijde.“
A tak vzali polštář a hodili ho na zem. Ponožku dali na lampu. A schovali se. Pejsek zalezl pod postel (koukal mu jen ocásek) a kočička se schovala za záclonu. Čekali. Bylo ticho. Jen hodiny tikaly. Pejsek pod postelí usnul a začal chrápat. Kočičce dřevěněly nohy.
Najednou cvak! Zámek pípnul. Dveře se otevřely. Dovnitř vešla paní v modré zástěře s vozíkem. Uviděla polštář na zemi, vzdychla si, sebrala ho a oprášila. Pak sundala ponožku z lampy.
Pejsek se probudil, lekl se, že zaspal boj se skřítkem, a vyletěl zpod postele: „HAF! Jménem zákona, stůj, skřítku!“ Paní vykřikla a upustila prachovku. Kočička se zamotala do záclony a spadla i s garnýží. Rána jako z děla.
„Jéjej!“ volal pejsek. „To není skřítek! To je cizí paní!“ „Propána,“ vymotávala se kočička, „moc se omlouváme! My jsme mysleli, že nám chodí stlát kouzelní trpaslíci!“
Paní pokojská se nejdřív lekla, ale když viděla ty dva poplety, začala se smát. „Kdepak trpaslíci. To já tady uklízím. To je moje práce.“ „Tak to my vám musíme pomoct!“ rozhodl pejsek. „Když jste nám tak hezky uklidila ráno.“
A začali „pomáhat“. Pejsek vzal prachovku do tlamy a smýčil prach tak usilovně, že shodil lampu. Kočička chtěla leštit zrcadlo, ale udělala na něm tlapičkami ještě víc šmouh. Paní pokojská je nakonec musela jemně vystrčit na chodbu. „Běžte si raději hrát, vy pomocníci. Já to zvládnu lépe sama.“
Balení a cesta domů
Dny ubíhaly a dovolená končila. Bylo na čase jet domů. „Bylo to tu krásné,“ řekla kočička, když znovu balili kufr. „Ale už se mi stýská po tom našem domečku.“ „Mně taky,“ přikývl pejsek. „A po mé misce. Tady jsou talíře moc placaté a jídlo z nich utíká.“
Chtěli si vzít s sebou něco na památku. „Ta malá mýdla si můžeme vzít?“ ptal se pejsek. „Mýdla asi ano,“ uznala kočička. „A tyhle malé lahvičky se šamponem taky. To se tak dělá.“ „A co ten župan?“ „Župan ne, pejsku! Ten se musí vrátit. Jinak by nás zavřeli do vězení pro zloděje županů.“
Nacpali kufr suvenýry, mýdly, a hlavně zážitky. Zase na něj museli skočit, aby se zavřel.
Když přišli na recepci zaplatit (měli našetřeno z kasičky), pan recepční se usmál. „Doufám, že se vám u nás líbilo.“ „Moc!“ řekl pejsek. „Hlavně ty postele. Jsou tak měkké a hezky se po nich skáče. A to jídlo, kterého si můžete vzít kolik chcete.“ „A paní co nám uklidí a není skřítek,“ dodala kočička.
Cesta domů vlakem ubíhala rychleji. Domů se už moc těšili. Když vešli do svého domečku, už od dveří viděli, že celý září novotou. Všechno tam bylo čistě vymalované, bílé a voňavé. Už to nesmrdělo barvou, ale vonělo čistotou.
„Všude dobře, doma nejlíp,“ vydechla kočička a sedla si do svého křesílka. „To je pravda,“ řekl pejsek a vytáhl zpod skříně svoji starou ohlodanou kost. „Tady je to naše. Žádné karty, žádné točící dveře a žádní falešní skřítci.“
Večer si udělali krupicovou kaši, dali si ji do svých otlučených misek a bylo jim blaze. A když šli spát, pejsek si vzal to malé hotelové mýdlo pod polštář, aby mu tam vonělo a zdálo se mu o tom, jak byl velký pán v hotelu Grand U Měkké Peřiny.
A tak to bylo, když pejsek a kočička jeli na hotel. Přežili to ve zdraví, nikoho nesnědli (i když málem praskli) a byli rádi, že jsou zase spolu doma.
Líbí se vám naše pohádky? Budeme rádi, pokud je budete sdílet s dalšími a příště si přečtete některou z dalších pohádek o Pejskovi a kočičce.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář