To bylo tenkrát, když už sluníčko svítilo pěkně vysoko a v domečku u lesa, kde spolu bydleli pejsek a kočička, bylo ticho. Vlastně, nemělo tam být ticho, protože už bylo ráno a pejsek s kočičkou obvykle ráno dělají rámus, když cvičí, myjí se nebo když pejsek honí mouchu, která ho lechtá na nosu.
Pejsek se probudil, protáhl si jednu nožičku, pak druhou, pak se protáhl celý od uší až k ocásku, zívl, až se mu v puse udělala taková veliká červená jeskyně, a seskočil z postýlky.
„Haf,“ řekl pejsek vesele, „to je krásné ráno! Sluníčko svítí, ptáčkové zpívají a já mám hlad, že bych snědl třeba… třeba celou kýtu masa!“
Koukl se na kočičku, jestli už je taky vzhůru. Kočička sice vzhůru byla, seděla na posteli, ale vůbec se netvářila vesele. Držela si tlapkou tvářičku a z očí jí kapaly slzičky na peřinu.
„Jejku, co se ti stalo?“ lekl se pejsek a běžel k ní. „Co pláčeš, kočičko? Zdál se ti ošklivý sen? Nebo tě kousla blecha? Ukaž, já tu blechu chytím a vyženu ji, že už se nikdy nevrátí!“
Kočička zavrtěla hlavou, až se jí vousky zatřásly, a fňukla: „Kdepak blecha. To je mnohem horší, pejsku. Mně se stalo veliké neštěstí.“
„Rozbila jsi hrneček?“ hádal pejsek. „Ne,“ fňukla kočička. „Tak jsi vylila mléko?“ „Taky ne.“ „Tak ti někdo šlápl na ocásek?“ „Ale kdepak,“ řekla kočička a oddělala tlapku od pusy. „Podívej se. Vypadl mi zoubek.“
A opravdu. Kočička natáhla tlapku a na dlani jí ležel malinkatý, běloučký zoubek. Vypadal jako zrnko rýže, jenomže to nebyla rýže, byl to opravdový kočičí zoubek.
Pejsek na to koukal, kroutil hlavou na jednu stranu a pak na druhou. „Panečku,“ řekl uznale, „to je ale věc. A bolí to?“
„Teď už ani ne,“ řekla kočička a otřela si slzičku, „ale já jsem se lekla, že budu bezzubá. Jak budu kousat myši? Tedy, já myši už moc nechytám, ale kdybych chtěla, tak bych nemohla. A jak budu kousat oběd? Budu muset jíst jenom kaši jako miminko.“
Pejsek se zamyslel. Tohle byla vážná věc. Když se něco rozbije, dá se to spravit. Když se roztrhnou kalhoty, kočička je zašije. Když se umaže podlaha, pejsek ji vydrhne. Ale jak se spravuje pusa, které chybí zoubek?
„Víš co?“ řekl pejsek. „Já ti pomůžu. My ten zoubek vrátíme zpátky. Přilepíme ho! Mám tu ještě trochu toho lepidla, co jsme s ním lepili draka.“
„To nejde, ty ťunťo,“ řekla kočička, i když ji pusa trochu bolela. „Zoubky se nelepí lepidlem na papír. To by mi v bříšku udělalo neplechu. A navíc, tohle byl mléčný zoubek. A když vypadne mléčný zoubek, tak to znamená, že naroste nový, silnější.“
„Mléčný?“ podivil se pejsek. „To jako že je z mléka? Proto je tak bílý! Já jsem si vždycky říkal, proč se pije mléko. Tak to se pije proto, aby se z něj v puse udělaly zuby. To je chytré.“
„No, tak nějak to bude,“ vzdychla kočička. „Ale co teď s tím vypadlým zoubkem? A co s tou dírou v puse? Je to tam takové… prázdné.“ A přejela si jazýčkem v puse.
Pejsek viděl, že je kočička smutná, a tak se rozhodl, že ji musí potěšit a ošetřit, jako to dělají doktoři v nemocnici. „Musíš být v klidu, kočičko,“ řekl důležitě. „Když je někdo nemocný nebo mu něco upadne, musí ležet. Já ti zavážu hlavu, aby ta pusa byla hezky v teple a rychle se uzdravila“
Vzal velký šátek s puntíky a ovázal kočičce hlavu tak, že měla uši schované a uzel jí trčel na temeni jako veliká mašle. Kočička vypadala jako bolavý zajíc, ale pejskovi se to tuze líbilo.
„Tak,“ řekl pejsek, „teď vypadáš jako opravdový pacient. A já budu doktor a naordinuji ti medicínu. Co bys tak chtěla? Kousek buřtu? Nebo kost?“
„Ale pejsku,“ řekla kočička pod šátkem trochu huhňavě, „já přece nemůžu kousat buřt ani kost, když mám tu díru po zoubku. Musíme vymyslet něco měkkého.“
A tak začali přemýšlet, co budou dělat, než se kočičce pusa uzdraví. Bylo teprve dopoledne a do večera bylo daleko. „Uvaříme si krupicovou kaši,“ navrhl pejsek. „Ta je měkká, ta se nemusí kousat, ta se jenom polyká a v bříšku hezky zahřeje.“
Šli tedy vařit kaši. Pejsek přinesl mléko a krupici, kočička míchala vařečkou. „Musíme tam dát hodně másla,“ radil pejsek, „aby to klouzalo kolem té díry po zoubku a neodřelo to.“ „A hodně cukru,“ přidala kočička, „aby se ten nový zoubek, co mi naroste, měl na co těšit.“ A tak tam dali hodně másla a hodně cukru a ještě to posypali kakaem, až byla kaše celá hnědá, a když ji snědli, měli hnědé nosy i uši, jak si pochutnávali.
Když se najedli, kočička si zase vzpomněla na svůj malý bílý zoubek, který ležel na stole na ubrousku. „Co s ním udělám?“ starala se. „Nemůžu ho jen tak vyhodit do koše. Vždyť mi sloužil dobře. Kousala jsem jím masíčko i koláče.“
„Zahrabeme ho na zahrádce!“ navrhl pejsek. „Jako kost. A třeba z něj vyroste zoubkový strom. A na něm porostou nové zuby pro všechny pejsky a kočičky.“
„To je hloupost,“ řekla kočička. „Zuby na stromech nerostou. Ale víš, co mi vyprávěla malá Klára od sousedů? Říkala, že když vypadne mléčný zoubek, musí se schovat pro Zoubkovou vílu.“
Pejsek nastražil uši, až mu ten jeden, co ho měl vždycky nahoru, spadl dolů překvapením. „Zoubková víla? Kdo to je? To je nějaká moucha?“
„Ale kdepak moucha,“ smála se kočička, „to je kouzelná paní, malinkatá a průsvitná jako vážka. Ona v noci létá po světě, sbírá vypadlé mléčné zoubky a nosí je na svůj zámek. A za ten zoubek, když byl čistý a pěkně vyčištěný kartáčkem, nechá dětem – nebo kočičkám – nějaký dáreček.“
„Páni!“ vydechl pejsek. „To je ale servis! A co mi dá, když si vytrhnu zub já? Dostanu taky dáreček?“ A hned si začal tlapkou viklat tesák, jestli by taky nevypadl. Ale tesák držel pevně, ani se nehnul. „Nech toho, pejsku,“ napomenula ho kočička. „Zuby se nesmí trhat jen tak pro nic za nic. Víla pozná, když to není poctivě vypadlý zub. To se musí samo.“
Pejsek tedy nechal svůj zub na pokoji, ale začal se hrozně těšit na večer. „Tak to musíme počkat na noc,“ řekl. „Ale co budeme dělat? Já se tak těším na vílu, že to nevydržím.“
A tak vymýšleli, jak zabít čas, než vyjde měsíček. „Musíme uklidit,“ rozhodla kočička. „Víla nemůže přijít do nepořádku. Co kdyby zakopla o tvou kost nebo se zamotala křídly do mých klubíček vlny?“
A tak začali gruntovat. Pejsek zametal podlahu ocasem, protože smeták nemohli najít, a kočička rovnala polštáře. Pejsek chtěl vyleštit okno, aby víla trefila, tak ho olízal jazykem, ale okno bylo potom jen ještě víc upatlané. Tak ho kočička musela přeleštit tlapkou a utěrkou.
„Už je večer?“ ptal se pejsek každou chvilku. „Ještě ne,“ říkala kočička. „A teď?“ „Taky ne. Sluníčko je ještě vysoko.“
Aby jim čas rychleji utíkal, hráli hru na mlčení. Kdo první promluví, ten prohrál. Seděli naproti sobě, pejsek koulel očima a nafukoval tváře, aby neštěkl, a kočička si hladila fousky. Vydrželi to asi minutu, než kolem proletěla moucha bzučivka. „Haf! Jedeš!“ křikl pejsek po mouše. „Prohrál jsi!“ zvolala kočička. „To neplatí, to jsem musel!“ bránil se pejsek.
Hráli si a povídali a sluníčko se pomalu kutálelo po obloze dolů, až se schovalo za les. Nebe zčervenalo, pak zfialovělo a nakonec se udělala tma a na nebi se rozsvítily hvězdičky jako malé lampičky.
„Už je to tady!“ šuškala kočička. „Noc!“ Pejsek byl celý rozechvělý. „Tak, co máme dělat? Mám štěkat a výt na měsíc, aby víla věděla, kde bydlíme?“
„Pšt!“ sykla kočička. „Musí být ticho a klid. Víla je plachá. Musíme jít spát. A ten zoubek musím dát pod polštář.“
Kočička vzala svůj malý bílý zoubek. Pak našla ten nejhezčí kapesníček, co měla – byl bílý s vyšívanou kytičkou v rohu. Zoubek do něj opatrně zabalila, jako by to byl ten největší poklad, udělala malý uzlíček a strčila si ho pod polštář.
„Tak dobrou noc, pejsku,“ řekla kočička a zalezla pod peřinu. „Dobrou noc, kočičko,“ šeptal pejsek ze své postýlky. „A nezapomeň se dívat jedním okem, kdyby přišla, abys mi řekla.“
Pejsek si umínil, že neusne. Že bude hlídat a na tu vílu si počíhá. Chtěl vědět, jestli má opravdu křídla a jestli svítí jako světluška. Ležel, koukal do tmy, poslouchal, jak hodiny tikají a jak venku šumí vítr v korunách stromů. „Tik, tak, tik, tak,“ dělaly hodiny. Pejskovi se začaly klížit oči. Jedno oko se zavřelo. Pejsek ho rychle otevřel. „Musím hlídat,“ řekl si. Pak se zavřelo druhé oko. Pejsek ho taky otevřel, ale to první se mezitím zase zavřelo. A tak mrkal, jednou levým, jednou pravým, až se mu to pomotalo a zavřel obě najednou. A ani o tom nevěděl, a už spal a chrápal, až se záclony hýbaly.
Spala i kočička, tlapku pod hlavou, přímo na polštáři, pod kterým byl schovaný zoubek.
A v noci, když už to všude spalo, vklouzlo do světnice stříbrné světýlko. Nebyl to měsíček, ten svítil venku. Bylo to malé, třpytivé a voňavé jako fialky. Poletovalo to po pokoji, chvilku se to zastavilo u pejska, pohladilo ho to po čenichu (pejsek se ve spaní usmál a zavrtěl ocáskem, protože se mu zrovna zdálo o nekonečném řetězu buřtů), a pak to zamířilo ke kočiččině postýlce.
Světýlko se sneslo na polštář. Zoubková víla – protože to byla ona – opatrně vytáhla zpod polštáře kapesníček se zoubkem. Rozbalila ho, na zoubek se usmála, protože byl čistý a bílý, a schovala si ho do své brašničky z pavučin. A místo zoubku tam položila něco jiného. Pak ještě chvíli poletovala kolem, upravila kočičce peřinu a frnk – vyletěla oknem pryč, přímo k hvězdám.
Ráno, když sluníčko začalo lechtat pejska na nose, se pejsek prudce posadil. „Zaspal jsem!“ vykřikl. „Kočičko, vstávej! Zaspali jsme vílu!“
Kočička se protáhla a zamžourala. Hned si vzpomněla na večer a rychle strčila tlapku pod polštář. „Je tam?“ ptal se pejsek napjatě a byl u kočiččiny postele dřív, než bys řekl švec.
Kočička nahmatala kapesníček. Vytáhla ho ven. Byl nějaký měkký a naducaný. Opatrně rozvázala uzlíček. A co to? Zoubek tam nebyl! Místo zoubku tam leželo nádherné, malinkaté, duhové klubíčko vlny. Hrálo všemi barvami – červenou, modrou, žlutou i zelenou, a bylo tak hebké, že hebčí snad není ani kočičí kožíšek.
„Jééé!“ vydechla kočička. „To je krása! Podívej, pejsku! Ona tu opravdu byla! Vzala si zoubek a nechala mi tu tohle klubíčko na hraní!“
„Ukaž!“ strkal do toho čumák pejsek. „To je hezké. To je ale hodná víla.“
Kočička byla šťastná. Zapomněla, že má v puse díru po zoubku. Vyskočila z postele a ťukla do klubíčka tlapkou. Klubíčko se rozběhlo po podlaze a za ním se táhla barevná nitka. „Chyť ho!“ volala kočička. Pejsek se za ním rozběhl, ale klubíčko kličkovalo pod židli a pod stůl, jako by bylo živé. Pejsek narazil čumákem do nohy stolu, ale vůbec mu to nevadilo.
Hráli si s duhovým klubíčkem celé dopoledne. Kočička ho motala, pejsek ho rozmotával, dělali z něj na podlaze obrázky.
„Víš, pejsku,“ řekla potom kočička, když si unavení sedli na zápraží a vyhřívali se na sluníčku, „to je vlastně dobře, že mi ten zoubek vypadl. Kdyby nevypadl, neměli bychom takové krásné klubíčko.“
„To je pravda,“ přikývl pejsek moudře. „Ale stejně,“ dodal a olízl si pusu, „doufám, že mi moje zuby zůstanou, abych mohl kousat kosti. Protože klubíčkem se bříško nenaplní, viď?“
„To víš, že ne, ty nenasyto,“ smála se kočička. A šla pejskovi nalít do misky mléko, a sobě taky, aby ten nový zoubek, co jí měl narůst, měl z čeho být silný a bílý.
A tak to dobře dopadlo. Pejsek a kočička měli radost z nového klubíčka, kočičku už pusa nebolela a Zoubková víla měla ve svém zámku další krásný perleťový kamínek do své sbírky.
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář