„Už zase spí?“ zeptal se Matěj a ukazováčkem dloubnul do napnuté látky maminčina trička. Bylo modré a mělo na sobě flíček od rajské omáčky, kterou měli k večeři.
Maminka sykla a posunula se na gauči. „Au. Matěji, opatrně. Nemůžeš do brášky takhle šťouchat. Není to zvonek u dveří.“
Matěj se zamračil a opřel si bradu o její koleno. „Když on tam musí mít strašnou tmu. Co tam dělá, když nemůže koukat na pohádky? Musí se tam strašně nudit.“
„Plave,“ řekla maminka a zavřela oči. Vypadala unaveně. Vlasy jí trčely na jednu stranu, jak si je pořád prohrabávala. „A roste. To je fuška, růst. Taky bys byl unavený.“
Matěj si to zkusil představit. On rostl, když jedl polévku. Alespoň tak to říkala babička. Ale v břiše polévka nebyla. Tedy, asi tam byla ta od oběda, ale miminko ji nejedlo lžící. Bylo to celé divné. Vylezl na gauč a přitiskl ucho přímo na tu nejvíc vypouklou část břicha.
Šplouch. Škvrk.
„To bylo ono?“ zeptal se Matěj rychle.
„To byly brambory,“ zasmála se maminka a břicho se Matějovi pod uchem zavlnilo. „Ale mluvit na něj můžeš. Třeba tě uslyší.“
Matěj si odkašlal. Připadalo mu to trochu hloupé, mluvit do trička. Rozhlédl se po obýváku, jestli se táta nedívá, ale táta vedle v kuchyni skládal nádobí do myčky. Cinkalo to.
„Ahoj,“ špitl Matěj. „Slyšíš mě? Tady je Matěj. Jsem tvůj velký brácha.“
Ticho. Jen další zaškrundání.
„Mám tu bagr,“ pokračoval Matěj hlasitěji a přiblížil pusu k maminčinu pupíku. „Je žlutej a má urvanou lžíci, ale táta říkal, že to slepí vteřiňákem. Až vylezeš, tak ti ho půjčím. Ale jenom na chvilku, jasný? A nesmíš ho strkat do pusy, je od hlíny.“
Maminka ho pohladila po zádech. „Myslím, že ho spíš budou zajímat tvoje prsty. Miminka ráda všechno drží.“
„Prsty mu nepůjčím,“ rozhodl Matěj rázně. „Ale může si vzít mého plyšového psa. Toho, co smrdí, jak ho olízal Alík.“
Znovu se sklonil k břichu. „A venku je zima. Dneska pršelo a byly tam takový velký louže. Skákal jsem do nich, ale tobě by to nešlo, protože nemáš holínky. Máš tam vůbec nohy?“
V tu chvíli se to stalo. Matějovi nadskočilo ucho. Byla to rána, jako když někdo zevnitř kopne do peřiny. Břicho se na pravé straně vyboulilo a zase splasklo.
Matěj prudce zvedl hlavu. Oči měl vytřeštěné. „Vidělas to? On mě kopnul! Normálně mě kopnul!“
„Asi ti chtěl ukázat, že má nohy,“ usmála se maminka a chytila se za bok. „A má sílu.“
„Ne, to nebyly nohy,“ odporoval Matěj a položil na to místo celou dlaň. Cítil pod ní teplo maminčina bříška. „To bylo placák. Chtěl si plácnout.“
Čekal, jestli přijde další rána, ale miminko se asi unavilo tím jedním pohybem. Matěj tam nechal ruku a cítil, jak se maminka nadechuje a vydechuje.
„Hele,“ řekl Matěj vážně směrem k tričku. „Až vylezeš, tak tě naučím zavazovat tkaničky. Mně to sice ještě moc nejde, ale do tý doby se to naučím. A ukážu ti, kde máma schovává sušenky, o kterých ani táta neví.“
„Všechno slyším, Matěji,“ ozvala se maminka s úsměvem, ale neotevřela oči.
Matěj se uchechtnul. Znovu se přitiskl tváří k napnuté látce. Vonělo aviváží a maminkou. „Slyšel jsi to?“ spiklenecky zašeptal tak potichu, aby to slyšelo jenom břicho. „Musíme si dávat pozor. Má uši všude.“
🧠 Otázka pro bystré hlavičky:
Co bys miminku v bříšku vyprávěl ty, aby vědělo, na co se má těšit venku?
O autorce
Ahoj všem malým i velkým snílkům. Ponořte se se mnou kouzelného světa plného fantazie a kouzel.
Jsem máma, pisálek a věčný snílek. Tady Na Snílkovi tvořím svět, kde fantazie nemá hranice. Píšu pro vás originální pohádky na dobrou noc i články, které dětem hravou formou vysvětlují svět kolem nás, nebo rodičům naopak přiblížit svět dětí. Věřím, že ten správný příběh dokáže vykouzlit úsměv a otevřít dveře k poznání. Přeji vám krásné společné čtení, tvoření a hraní.
Přidat komentář