Byla jednou jedna malá housenka jménem Emilka. Měla zelený pruhovaný kabátek a nožičky jako z tenkých větviček. Vypadala by vlastně úplně jako každá jiná housenka až na jednu malou zvláštnost. Na zádech, na levé straně měla malé černé znaménko. A bylo ve tvaru hvězdy. I díky němu si ji nikdo nemohl splést s jinou housenkou, kterých bylo v okolí plno.
Emilku měli všichni rádi, ale ona byla i tak velmi nešťastná. Když se dívala na ptáky, jak si vesele poletují oblohou, její zatoužila mít také křídla jak oni. „Proč já musím trčet tady na zemi. V hlíně a oni si můžou volně létat. Vsadím se, že odtamtud je vidět celý svět. Proč já můžu lézt jen po listech?“ smutnila si. „Chci být volná, chci létat!“
Každý den se snažila vyšplhat výš a výš, až na nejvyšší větvičku stromu. Seděla tam a koukala na mraky, které pluly jako loďky po nebi. „Možná když budu dost odvážná,“ šeptala, „stanu se jednou ptákem… nebo mě alespoň někdo sveze na zádech. Třeba ten holub co tady pořád léta.“ Jenže Emilku si nikdo na záda vzít nechtěl. Nikdo ji nechtěl nechat proletět. A tak byla Emilka odsouzena k tomu, aby nejvýš kam se dostane, bylo na vrchní větvě stromů.
Až jednoho dne
Jednoho dne, když Emilka lezla po pampeliškovém listu, uslyšela slabé volání o pomoc. V trávě se zmítal malý brouček – zapletl se do pavučinky a nemohl se dostat ven. Emilka se ani na chviličku nerozmýšlela. I když dobře věděla, že se sama může do pavučiny zaplést a uvíznout tam, když si nebude dávat pozor, běžela broučkovi na pomoc. Svými drobnými nožkami opatrně roztrhla pavučinu a broučka osvobodila.
„Děkuju, Emilko!“ vzdychl brouček. „Jsi ta nejstatečnější housenka na světě.“
Emilka se poprvé po dlouhé době skutečně usmála. „Opravdu si to myslíš?“ zeptala se tiše.
„Určitě,“ kývl brouček. „Bez tebe bych tady trčel navěky. Nebo alespoň do té doby, než by přišel ten pavouk, který to utkal a sežral mě.“
V tu chvíli si Emilka uvědomila, že být housenkou nemusí být tak špatné. I bez křídel dokázala pomoct kamarádovi a být užitečná. Možná sice nedokáže létat, ale i tak může dělat velké věci. Jen po svém.
O pár dní později pocítila Emilka nesmírnou únavu. Řekla si, že se pořádně nají a půjde si lehnout. Zalezla pod list, kde si vytvořila bezpečný kokon. Zakuklila se a spala dlouhým, tichým spánkem.
A pak – jednoho rána, kdy se rosa třpytila se jak drahokamy a ptáci zpívali své oblíbené písničky – se kukla lehce zachvěla. Z prasklinky pomalu vylezl nádherný motýl s křídly modrými jako drahokam nebo nejčistší moře. Její křídla byly krásné. Velké a celé modré. Až na jednu dobrou tečku na levém křídle. Ve tvaru hvězdy. Byla to Emilka, o tom nebylo pochyb.
Vznesla se do vzduchu, kroužila nad loukou a volala do větru: „Létám! Ale víc než to – jsem šťastná, a jsem to pořád já!“ Pyšně zatřepetala křídly a všem ukázala svou malou značku.
A tak skončil příběh o jedné malé housence, která toužila létat – a přitom našla odvahu, přátelství a sama sebe.
Přidat komentář